Premiéra klaunsko-mimického představení Angel-y Vandy Hybnerové a Lucie Kašiarové se konala už během festivalu 4 + 4 dny v pohybu na podzim minulého roku. Dnes se však hraje podstatně proměněná verze – jednak proto, že úlohu zraněné Lucie Kašiarové převzala Tereza Ondrová a navíc původní pohybový dialog herečky a tanečnice je dramaturgicky dotažen. Nový závěr je dále rozšířen o statické vystoupení Lucie Kašiarové, která svou jevištní existencí stvrzuje myšlenkovou pointu hry. Režie nastudování je společným dílem interpretek. Velmi prostá výprava Michala Kábele a Hynka Dřízhala pracuje jen s rekvizitami – pojízdnými dveřmi, žebříkem, popelnicemi a drobnými artefakty, jako jsou pískací hračky, meč, luk se šípy. Její strohost vyvažují oslňující, výtvarně efektní kostýmy, jejichž vizuální účin doplňuje mimořádně kreativní klaunské líčení. Angel-y je čistě vizuální pohybová záležitost, jejíž poetika osciluje žánrově mezi pohybovou poezií a absurdní hrou. Pro využití jemných klaunských prostředků bychom ji mohli rovněž charakterizovat jako poetickou klaunerii, silně prosycenou existenciálním myšlením.
Na jevišti se objeví dva zvláštní černí opeřenci s tváří jemně poprášenou bílou barvou a výrazným, také černým, ale jen náznakovým klaunským líčením. Jsou oblečeni ve fráčcích, které přecházejí v nohavice a obrovské černé boty, na zádech mají věrohodně vypracovaná křídla, s nimiž mohou různě pohybovat. Vzhled – něco mezi Goyovými přízraky, zjeveními z byzantských fresek a postavami moderní sci-fi.
Je ráno, kokrhání probouzí jednoho z nich, následuje chvilka ranní ospalosti a buzení, a už je slyšet hudební motiv: hlas shůry povolávající anděly do služby u nebeské brány. Jeden z andělů vlastní meč, druhý luk se šípy. Stojí na popelnicích a vítají pomyslné návštěvníky. Ale je to vůbec nebeská brána? A jsou to vůbec andělé? Lítací dveře v pojízdném, kovovém rámu jsou jen průchozí a nikam nevedou. Kromě toho nikdo další nepřichází – a to, i když se hlas shůry ozývá znovu a znovu. Andělé, zprvu nadšeně vykonávající své poslání, upadají postupně do deprese. Čas si krátí drobnými legráckami, nuda je ale donutí opustit službu; rozhodnou se pro vlastní existenci. Ta jim přináší několik poetických i dramatických scén: na popelnicích závodním tempem nabírají výšku, kochají se nádherou letu, přistávají. Mají ale i své touhy a ideály. Z výšky sestavených popelnic pozorují svět, ale poletující něha bílých peříček jim opakovaně propadá mezi prsty; následuje i chvíle zranění a oživování kapkami světla, nakonec zase hra: střelba lukem a šípy, která se mění ze zábavy ve smrtelný zásah; poraněný anděl je zbaven křídel a umírá, druhý nezvládá pocit provinění. Provazová smyčka v jeho rukou však nedosáhne na místo, kde by se pevně uchytila, mění se v laso a překvapivě přitáhne další oběť.
Dramaturgicky dobře promyšlený dialog Vandy Hybnerové a Terezy Ondrové je od počátku sledem půvabně groteskních scén, v nichž obě interpretky uplatňují svou pohybovou vynalézavost, osobní půvab i vtip. Vypracovaly si také odlišné typy postav, které se chováním i fyzickým vzhledem od sebe dost liší: sladký ženský zjev jako by Vandu Hybnerovou nutil, aby si trošku pochroumala tvář grimasou, jednání ozdobila drobnými pošetilostmi a rozevlátějšími pohyby celého těla. Herečka proslulá svými kvalitami v činohře i svými výkony v řadě představení mimického divadla je zde na první pohled o malinko aktivnější než její partnerka, třebaže obě hrají některé pasáže takřka synchronně. Vedle suverénně zvládnutých pohybových akcí pracuje Vanda Hybnerová hodně s mimikou, ať už groteskní a klaunskou, přičemž svou komiku nechává sklouznout až v záznam psychologického otřesu, či tragického zděšení v závěru hry. Vysoká štíhlá Tereza Ondrová jako by se trošku inspirovala intelektuálním vtipem Šaška Boleslava Polívky, dlouhý elegantní pohyb jejích končetin nevyžaduje příliš mnoho gest, stačí nesmírně plastické ruce a jemný ironický posměšek ve tváři, aby diváci byli srozuměni s obsahem hry. Zejména ve chvíli smrtelného zasažení šípem a následného umírání svého černého anděla prokázala nečekaně mimořádný dramatický talent, který měl – na rozdíl od jejích starších (rovněž půvabných) humorných výstupů – v rozehrání do mimiky celého těla opravdový tragický účin.
Na pohled pohádkově komický syžet představení Angel-y se tak díky oběma inteligentním herečkám-tanečnicím proměnil v absurdní grotesku lidské existence. Ale radost z nápaditého habitu inscenace, vtip, s jakým převrací různé výtvarné a literární motivy do nových poetických významů, a energie, kterou vkládají do vypracování svých výkonů, zaručují představení vřelý divácký ohlas.
Představení Angel-y se řadí bezesporu do linie několika mimických děl, jež v poslední době rehabilitují smysl a kvality mimického divadla. V této souvislosti patří dík i členům vedení Studia Alta – a zvláště Lucii Kašiarové –, kteří osvědčili i tentokrát uměleckou toleranci a schopnost akceptovat široké spektrum tvůrčích výbojů.
Psáno z reprízy 21. března 2014, Studio Alta.
Angel-yRežie: Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová
Božská inspirace: Boris Hybner
Andělská scéna: Michal Kábele a Hynek Dřízhal
Nebeské svícení: Lukáš Benda
Premiéra: 18. 10. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí