Nová generace reaguje na všudypřítomné napětí

Love & Rituals. Foto: Anna Benháková.

Autor Kateřina Šilhová

Rituály lásky

Únorový večer mladých talentů uvedla choreografie Love & Rituals od Claudie Bellomo. Studentka původem z Itálie se nechala inspirovat dílem Milana Kundery. V choreografii zhmotnila jednu ze scén jeho knihy Nesnesitelná lehkost bytí. Bellomo se rozhodla pohybově vyobrazit problematický vztah mezi Tomášem a Terezou. Rozpolcený Tomáš ji miluje, ale zároveň opakovaně podvádí, a Tereza tak postupně propadá šílenství.

Čtyři tanečnice představují Terezu a tři milenky, které Tereza vidí v noční můře. Na scéně se tak od začátku až do konce představení pohybuje pětice tanečníků, jejichž vztah není z počátku zcela čitelný. Tanečníci se objeví za zvuků vojenského pochodu, jejich pohyb odpovídající jeho přesnosti. Po několika minutách je zřejmé, že tato choreografie si zakládá na naraci a prvcích, které mají diváka znepokojit. Nekontrolovatelný smích a výraz obličeje navozují pocit úzkosti, který do scény přináší Terezin neklid. I když je napětí mezi všemi tanečnicemi znatelné, nevyvážená moc mezi jediným mužem a čtyřmi ženami vzbuzuje pocit, že jde o příběh tragický. Agresorem je tanečník představující Tomáše. Přesný důvod, proč se k sobě aktéři takto chovají, mi však není jasný. Bez přečtení anotace k choreografii by bylo těžké poznat, co se Bellomo snaží v díle rozvádět. Taneční prvky, které pro svou choreografii zvolila, představují agresi, které se Tomáš vůči Tereze dopouští. Pohyby vykreslují napětí mezi ženami a mužem. Například v závěru představení, kdy ženy individuálně tančí na židlích, choreografie představuje sexuální napětí, které mezi postavami Tomášovo chování vytváří. Tanečnice, které svými pohyby tanečníka svádějí, jsou jím v závěrečném momentě postupně postříleny. Jeho čin zanechává pocit zbytečného násilí.

Bezvýchodnost situace

Anna Kroupová v následující choreografii 174 517 odkazuje na tenzi skrze otevřenou práci s hudbou a rekvizitami. Předtím, než první tanečník vkročí na scénu, si jedna z performerek, Anna Tretiagová, do rohu jeviště umístí looper, který umožňuje přehrávat zvukovou živou smyčku. Následně vyskládá knoflíky do řady na samý kraj jeviště a na stranách ponechává jejich hromádky. K čemu tyto přípravy vlastně jsou?

Tretiagová konečně zasedá k looperu a klarinetu, začne hrát a pouštět hudbu. Další tři tanečnice vcházejí na jeviště. Jedna z nich je viditelně napadána ostatními, je otrokem repetice pohybových sekvencí, pochoduje, padá a zase se zvedá. Zbytek představení se skládá z rozsypávání a sbírání knoflíků. Tanečnice v roli vězně číslo 174 517 se na knoflíky vrhá a přikládá je ke své béžové košili. Tretiagová svým postavením ukazuje moc, kterou nad vězenkyní číslo174 517 má. Pro ni je ovšem východisko z této vypjaté situace v nedohlednu. Performance končí, když ostatní tanečnice vysypají nasbírané knoflíky vězenkyni 174 517 na hlavu.

Choreografie Anny Kroupové zanechává v hledišti pocity beznadějnosti a úzkosti. Její autorka graduje napětí s použitím repetice pohybu i hudby a s vyobrazením rozdílného postavení mezi postavami, otevřenost výpovědi pak zintenzivňuje zobrazovanou naléhavost a agresi.

Noční můra nespavosti

Další choreografie REM od Gabriely Galiové rovněž vzbuzuje nepříjemné pocity nepohody. Jeviště, na kterém jsou světlem vytvořené dva skoro se dotýkající kruhy, se se začátkem představení promění v dynamický prostor připomínající noční klub. Na geometricky osvětlenou, kontrastní scénu vstupuje čtveřice tanečníků v bílých kostýmech se zakrytými tvářemi. Když se postaví do středů kruhů, jako by na nás zíraly dvě oči. Anonymita tanečníků s sebou přináší zvláštní pocit strachu. Hudba i přesné pohyby dokreslují agresivní tón tance.

REM je fáze spánku pojmenovaná podle rychlých pohybů očí a přesně tak i choreografie funguje. Při této nejhlubší části spánku se nám zdají sny a zrychluje se dýchání. I REM působí jako noční můra, tmavý kout pokoje, ve kterém vidí nespavec mytická monstra.

Pohyby tanečníků si pohrávají s tématy důvěry, dohledu a spoutanosti. Tanečníci na sebe padají a chytají se, opírají se o sebe a pomocí svých těl formují různé tvary. Jak moc můžeme věřit našemu vyčerpanému tělu? Co je sen a co je bdění? Jakou moc nad námi mají naše noční můry? Kdo na nás z útrob noci hledí? Jak moc svazující je insomnie?

Choreografie rozebírá téma ztráty kontroly nad tělem, strach, halucinace a neschopnost se pohnout, jak popisuje Galiová. Pocity vyplývající z nemožnosti usnout nebo se dostat do stavu relaxace jsou z díla čitelné od jeho počátku. Hudební doprovod od Travise Lakea a Christopha Filippiho mi v hlavě doznívá ještě celou přestávku.

O lidské zhýčkanosti

Večer Nové generace uzavírá pro mě nejsilnější dílo The End of Blaho? od Jolany Šturmové, která choreografii prezentuje s další členkou skupiny Manus.art.collective, Šárkou Říhovou.

Jedna z tanečnic čeká na jevišti, sedí v okně umístěném na scéně otočená zády k divákům. Její polonahé tělo se začne spolu s blikajícím světlem pohybovat. The End of Blaho? představuje smršť pohybů a herecké akce. Šturmová dává divákům možnost zažít fyzické divadlo plné vtipu a nápaditosti. Choreografie a scénografie mi připomněly film Sedmikrásky od Věry Chytilové. Podobně jako protagonistky tohoto filmu i tanečnice byly schopny odehrát příběh přátelství a lhostejnosti. Zhýčkané performerky si užívaly vlastní zkaženost, stejně jako zkaženost světa kolem nich.

Křečovitě prožívanou euforii, při které tanečnice běhají po pódiu, střídá prozření o lidském opojení z nadměrného množství věcí a zážitků v životě moderního člověka. Choreografie je ke konci představení více statická. V závěru duetu se Šturmová a Říhová obrací proti sobě. Přátelství vystřídá agrese a jedna z nich je zasypána hromadami oblečení. Šaty v představení fungují jako symbol nestřídmosti. Šturmová zůstává stočená v klubíčku, pohřbená pod oblečením vypadá jako opojena vírou, že blaho je nevyčerpatelné. Říhová ji nadřazeně polévá šampaňským.

Vtipná choreografie baví od začátku až do konce, i když vybrané téma kritizuje. Choreografka používá v performanci text, v němž naráží na napětí, které možný konec blaha vytváří. Co je pro nás vlastně blaho? Nejsme blahem už tak opojeni, že ho potřebujeme víc a víc?

Večer Nové generace umožnil zamyslet se nad tím, jakou roli má v našem životě všudypřítomné napětí, které může působit až agresivně a proměnit se v násilí. Každá choreografie byla unikátním dílem s vlastní dynamikou a formou. Je vidět, že studenti HAMU umí svou choreografií reflektovat, co se děje v jejich životě i ve světě.

Psáno z představení Nové generace 18. února 2023, divadlo DISK.

Love & Rituals
Choreografie: Claudia Bellomo
Hudba: Tobiáš Horváth
Interpretace: Magdaléna Šichová, Aritz Castillo, Aurélia Rapušáková, Veronika Bukovská, Silvia Orfánusová

174 517
Choreografie: Anna Kroupová
Hudba: Anna Tretiagová
Kostýmy: Anna Kroupová
Interpretace: Anna Kroupová, Julie Kubrychtová, Simona Dejmková, Anna Tretiagová

REM
Choreografie: Gabriela Galiová
Hudba: Travis Lake, Christophe Filippi
Interpretace: Alžbeta Mjartanová, Karolína Vatková, Amálie Špachtová, Aurélia Rapušáková

The End of Blaho?
Choreografie: Jolana Šturmová
Hudba: Duke Ellington, Hercules, J. S. Bach
Interpretace: Jolana Šturmová a Šárka Říhová