Nultý bod I. – Festival specifického diváka

V Praze se již pojedenácté ve dnech od 15. do 20. července konal mezinárodní festival překračující hranice žánrů Nultý bod. Letos se odehrával v Divadle v Celetné, v KAMPUS Hybernská a v prostoru DUP39, kde v bývalém sále ÚLUV na Národní třídě sídlí nově Divadlo X10. Od svého počátku festivalová dramaturgie cílí na fyzické divadlo a tanec, multimédia, hudbu, ovšem v atypických až provokativních souvislostech, s důrazem na nevšednost a posouvání limitů divácké (ne)snesitelnosti. Atraktivita Nultého bodu tkví právě v jeho naprosté oddanosti extrémnímu experimentu, trendům světového performingu a výzkumu balancujícímu na hraně. Nejvýznamnějšími hosty byli kanadská tanečnice Dana Michel, která uvedla svou novinku Cutlass Spring, a dlouholetý dramaturg Piny Bausch Raimund Hoghe, jenž zde představil Songs for Takashi.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Svět sám pro sebe

Zahajovací večer patřil v Divadle v Celetné držitelce Stříbrného lva z benátského Biennale. Dana Michel během devadesáti minut existovala na hrací ploše, ze všech čtyř stran obklopené diváky. Když poprvé vstoupila do prostoru, svým zjevem mi připomínala mladého muže nebo dospívající dítě. Oblečena do velké flanelové košile, bermud a obuta do výrazných pánských kotníčkových bot se dlouhé minuty vsedě minimalisticky pohybovala na pojízdné plošince zhruba metr na metr, jen tak jakoby pro sebe, sem a tam, vpřed a vzad snad ke své libosti a uspokojení, možná z potřeby vcítit se do okamžiku. Otazníků v očích přítomných přibývalo s každou její akcí. Ze scény například vynášela předměty, některé dokonce vyhazovala, jiné zase stěhovala z místa na místo, přinášela nové věci. Šlo o židle, různé plechovky, oděvy, aktovku, telefon a bílé tkaniny připomínající povlečení, v němž se ukrývaly pytle s kostkami ledu. Rytmus držela převážně sama jakousi miniaturou beatboxu či různě bublavými – šumivými – zvuky, které vznikaly manipulací s prostředím anebo vycházely z nanášených plechovek. Nezřídka mizela do tmy za záda publika, kterému nezbylo než poslouchat a domýšlet si, co se asi děje a proč. Jenže pak na to „proč?“ naskočila myšlenka, že ptát se po důvodu jakéhokoliv jejího chování na scéně by bylo nejspíš nepatřičnou nadstavbou, neboť toto představení nesneslo jakoukoliv běžně aplikovanou úvahu nad dílem. Ať vypadala jako člověk bez domova, který hromadí a ztrácí, anebo jako z(a)tracená duše v globalizovaném komerčním světě revoltující proti všem formám svou osobitostí, či mělo jít o zhmotnění niterných pochodů neidentifikovatelného utrpení, nápověda, jak odezírat jednotlivé sekvence, z její strany nikdy nepřišla. Nebo jsem si jí nevšimla. Měnila oblečení, v jednu chvíli nesnesla nic než svou kůži a trenýrky, k závěru naopak často ležela v tajícím ledu v kožených kalhotách a bundě. Začátek nabídl zorganizovanou scénu – bílá podlaha, vyrovnané plastové židle, tři bílé židličky pro panenky… a ve finále na ní nezbylo nic původního, scéna prošla razantní proměnou, nejspíš stejně jako ona sama. Pak vyzvedla „nebesa“, či jak nazvat konstrukci odkazující k holčičím postýlkám, v nichž se jim zdá o tom, že jsou princeznami. Cokoliv se o Daně Michel napíše, mohl jiný vidět zcela odlišně. Performance seskládaná jako domino, z níž každý divák viděl výseč jen ze svého úhlu pohledu, těžko uchopitelnou, rozhodně ne racionálně. Ve výsledku fascinující projekt, který svou zcela atypickou poetikou odstartoval svérázný festival.

Nultý bod je totiž počinem, který jako jeden z mála u nás nesází primárně na většinového diváka. Rok od roku posouvá hranici (ne)divadelnosti, každoročně nabízí esteticky atypické projekty pro „specifického“ diváka. Ne však v běžném slova smyslu odvozeném od specifického divadla, čili divadla se specifickými skupinami obyvatel. I když jak v současnosti kategorizovat „divadelnost“ a „specifičnost“? Vybrané projekty jsou tzv. cross-over, zvláštní spojení, ale zcela výstižné pro přehlídku netradičního, „přes“-žánrového, občas divácky neudívatelného umění. A taková pro mne byla Dana Michel a její Cutlass Spring, nebo Raimund Hoghe.

Cutlass Spring. Foto: Kateřina Barvířová.

Every time we say goodbye

Songs for Takashi, odehrávající se taktéž na zcela bílé scéně, tentokrát však v klasickém kukátkovém rozdělení prostoru, jsem vnímala jako nekonečně dlouhou baladu o loučení, ztrátě a nevratnosti. Když jsem pocitově přistoupila na specificky protahovanou, až šponovanou délku scén, zasáhla mne hluboká tragičnost výjevů, byť zejména Raimund Hoghe vnášel na scénu humor, i když tzv. černý nebo „kameňák“. Zaujímal pózy, měnil kostýmy odkazující k hvězdám filmového plátna minulého století, natahoval momenty svou statičností a nehybným pohledem. Vzpomněla jsem si na titulní stránky časopisů té doby, typické postoje celebrit a jejich doplňky, jako například obrovské tmavé brýle. Hodinu a půl trvající duet sedmdesátiletého muže a technicky skvěle disponovaného mladého tanečníka podbarvovala hudba. Zněla klasika, ale také Charles Aznavour a mnozí jiní známí interpreti, k nimž se oba performeři rytmicky vztahovali. Takashi Ueno navzdory neustále tekoucí hudbě tančil po kruhu emocí, minimálně v mé mysli, chvílemi s antickou vážností, s tragikou ve tváři. Často také komunikoval zády k publiku. Jeho přesné pohyby mísící techniky butó, plastického tance, corporeal mime, propojující klasiku i současnost, exotiku a modernu, vytvářely hluboký kontrast k civilnímu, chvílemi k patosu dohnanému výrazu staršího partnera. Tato performance sázela jeden symbol za druhým, stejně jako Hoghe trousil či pokládal květiny na jeviště. Jeho oblíbená rekvizita, opakující se motiv, na živé květiny ani jeden nikdy nešlápl. Mladík tančil a umně obsáhl celý prostor. Pak i boxoval, jako by bojoval se vzduchem či neviditelným démonem, kdo ví. A stařec? Především ho sledoval, možná toužil po navrácení let, anebo uzavíral svou kapitolu. Písně pro Takashiho byly básní a poezie dovoluje snít, nevysvětlovat, a nechává doznít.

Kdo je na Nultém bodu hrdinou? Všichni. Rovnoprávnost prostoru. Svoboda projevu, myšlení a citu.

 

Psáno z představení v rámci 11. ročníku festivalu Nultý bod, 15.–20. července 2019, Divadlo v Celetné.

 

Cutlass Spring
Koncept a interpretace: Dana Michel
Tvůrčí spolupráce: Ellen Furey, Peter James, Mathieu Léger, Heidi Louis, Roscoe Michel, Karlyn Percil, Yoan Sorin, Alanna Stuart
Zvuk: David Drury
Světla: Karine Gauthier
 

Songs for Takashi
Koncept, choreografie a výprava: Raimund Hoghe 
Tanec: Takashi Ueno, Raimund Hoghe 
Umělecká spolupráce: Luca Giacomo Schulte 
Světla: Raimund Hoghe, Amaury Seval 
Zvuk: Pascal Gehrke

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Songs for Takashi. Foto: Kateřina Barvířová.

Cutlass Spring. Foto: Kateřina Barvířová.

Cutlass Spring. Foto: Kateřina Barvířová.

Témata článku

Dana MichelRaimund HogheTakashi Ueno

Divadlo v Celetné

Multižánrové

Nultý bod

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: