Nultý bod III. – Vzpomínky na řeč květin

Letošní Nultý bod jako by našel zalíbení v „květomluvě“ a v rostlinné říši jako symbolu. Čerstvě nařezané květiny již nesmazatelně zůstanou ve vzpomínce na Songs for Takashi Raimunda Hogheho, pokojová rostlina typu dracéna na work-in-progress Roselyne tanečnice Cécile da Costa, vůně sena na reminiscenční zážitkovou instalaci OSUDETY: In The Middle Of Nowhere Miřenky Čechové. Květinové vzory zdobily úsporné kostýmy interpretů polského souboru, který se představil s titulem Make Yourself. A závěrečné představení festivalu Second Nature Agaty Siniarské, také z Polska, upozornilo na vybrané rostliny, které sloužily pro zahlazování stop válečných hrůz. Právě završený Nultý bod byl festivalem osobností s převahou sólových projektů atypické formy a neběžného formátu se zacílením na specifického diváka, jenž se v žádném případě nespokojí s konzervativní doslovností a ilustrací, ale naopak sleduje nejnovější (ne)trendy živého umění.

Osudety. Foto: Vojtěch Brtnický.

Osudety. Foto: Vojtěch Brtnický.

Slovo vzpomínka na mnoho způsobů

Vzpomínky jsou našimi suvenýry vlastního života, anebo cizího, pokud jsme byli přizváni ke společnému sdílení chvil. Mohou mít také podobu darů, pokud k nám přijdou jako fotografie, deníky, dokumenty, nebo jim jdeme naproti. Miřenka Čechová vytvořila působivou, všechny smysly aktivizující cestu na základě historie vlastní rodiny. Postupné rozkrývání osudu babičky Marthy na pozadí historických událostí zpracovala jako interaktivní a průchozí instalaci ve čtyřech odděleních, a těch dále členěných na tři díly. Do sklepních prostor Kampusu Hybernská byli návštěvníci vpouštěni po jednom v pravidelných desetiminutových intervalech. Co se zde autorce opravdu povedlo, bylo navodit atmosféru dramatických proměn neklidné doby 20. století, k čemuž zvolila plynulý tok audiovizuálního vyprávění, od pradědečkova odchodu do Francie a následného návratu do vlasti v době osidlování Sudet. Propojování souvislostí a představivost nechala na návštěvníkovi. První, co na mě mocně zapůsobilo, byla pronikavá a stálá vůně sena, pak černobílé fotografie nebo dobové projekce na cihlových odrolených stěnách, střípky ze života k poslechu, mocně hřmotný vlak, tajemný klíček od truhly…, ale i chutě vzbuzující buchty na stole, vůně navážené kávy či slivovice připravená k přípitku dvou rodin. Jedné vzala přelomová doba střechu nad hlavou, aby se pod ni uchýlila rodina druhá. Jedna rodina o domov přišla, druhá jej získala, a přesto se obě sešly k dialogu. Tato pouť podzemím vybízí k pozorování pomyslného dialogu autorky s babičkou. Výstava jako by byla veřejným vzkazem až vyznáním autorky své rodině. 

Osudety. Foto: Vojtěch Brtnický.

Věci snadno (ne)zapomenutelné

Zcela rozdílně se na vzpomínky zaměřil katalánský umělec Xavier Bobés, pro nějž byl startovní čarou letopočet 1942. Pět diváků u kulatého stolu navodilo dojem seance, na které jsme však nevyvolávali duchy (možná ano, ale tím pádem hodně netradičně), ale byli jsme svědky pomyslného „sestrojení stroje času“, jímž jsme doslova prosvištěli od roku 1942 do současnosti. Střídmé osvětlení lampou, baterkami či dokonce plamínkem rozhořené sirky vytvářelo komorní prostředí. Připomínalo mi salón či parádní pokoj z druhé poloviny minulého století. Iluzionista Bobés okouzloval desítkami detailů a rekvizit, téměř beze slov rozvíjel lidskou historii i dějiny Španělska. A nezřídka zařazoval kouzelnické triky. Spádu představení napomáhala brilantní načasování tmy a mnohých překvapení, hudebních podkresů z gramofonů, chytré a nepředvídatelné interakce s diváky. V jednu chvíli jsme si například všichni připili na zdraví, zanedlouho poté jsme se ocitli na španělském večírku, kde létaly konfety a voněla mentolová cigárka. Anebo s čokoládou v ústech jsme pod lupou zkoumali potravinové lístečky, knoflíky, všelijaké cetky, aniž bychom vstali od stolu. A i když to celé vypadalo jako skvěle divadelně propracovaná rodinná sága, šlo o fascinující sbírku účelově seskládaných materiálů z bleších trhů. Bobés nechal otevřeno divácké fantazii, návštěvníkově zkušenosti, aby si uvnitř sebe prožil příběh vlastní, nezatížený nutností pochopit autorovy příbuzenské vztahy či sociálně-politické prostředí jeho rodné země. Název inscenace The Things Easily Forgotten, tj. „věci snadno zapomenutelné“, pochází z nadpisu stránky v nalezeném deníku datovaném rokem 1942. Performance Xaviéra Bobése byla podmanivá, rozhodně nezapomenutelná. A možná právě „jen“ tím, jaký příběh jsme si každý sám během jeho hry odžili.

Nezapomenout

Umělkyně mnoha talentů Cécile da Costa uvedla během posledního dne festivalu work-in-progres Roselyne. Plánovaná premiéra se uskuteční na podzim tohoto roku v pražském Studiu Alta. Sólový projekt, inspirovaný ženou, za kterou autorka před patnácti lety po nějakou dobu pravidelně až do jejího skonu docházela do nemocnice, samozřejmě nebyl životopisnou sondou, nýbrž zamyšlením: Jaké jsou ženy typu Roselyne? Jsou opravdu tak neviditelné, jak samy říkají? Čtyřicetiminutový verbální monolog s fyzickými akcemi se odvíjel okolo šedého divanu umístěného na středu hrací plochy ve sklepní místnosti Kampusu Hybernská. A zásadní rekvizitou, maskou a partnerem byla pokojová rostlina. Většinu času totiž trávila interpretka s obličejem jakoby schovaným za maskou z umělé květiny. Cécile da Costa často hovořila skrze její dlouhé listy. Stalo se její útlé tělo kmenem rostliny anebo květina hlavou jejího těla? Hodně mluvila, krásně zpívala, pohybově se soustředila na variace chůze a způsoby usazení na sofa, ale nejvděčnější pasáže pak vztahovala k bláznivě hravým kreacím na gauči. Zpěv ve francouzštině vnášel charakterotvorný rytmus dechu, upozorňoval na křehkost ženy, její zranitelnost, nejistotu, obavy. Písničky jí sloužily i jako osobní mantra, v níž vyjevovala svoji touhu ztratit nad sebou kontrolu, být sama sebou, být perfektně neperfektní perfekcionistkou. Škoda, že pěveckých partů a pohybových pasáží nebylo více na úkor slov. Když jsem chvílemi přestávala primárně vnímat význam textu a soustředila se na intonaci a pohyb, pak jsem v květináči ještě viděla symbol vrby, do níž vkládáme své nářky. Dodržování principu komunikace pouze ze zákrytu květiny dodávalo performanci na zajímavosti, chyběly mi však větší kontrasty mezi jednotlivými pasážemi… Ale do premiéry je ještě čas.

Roselyne (Cécile da Costa).

Na památku choreografky 

Polská site-specific performance Druga Natura / Second Nature, v překladu Druhá přirozenost nebo Druhá příroda, byla druhým sólem závěrečného festivalového večera. Seděli jsme na jednom ze dvorů Kampusu Hybernská kolem dokola čtvercové plochy pokryté poctivou zeminou. Čtvero remízků patřilo živým rostlinám. Důvod své existence v rámci tohoto projektu měly vepsány na infomační cedulce. Pojily se s hrůzami války, holocaustem, jedna z nich například (Lupinus Polyphyllus L. – Vlčí bob) sloužila k rychlému zahlazení stop po masových hrobech během holocaustu. Tanečnice Katarzyna Wolińska jim jakoby vzdávala hold. Jak jinak si vysvětlit elegantní až jemná gesta nad jejich listy?! Konkrétním inspiračním zdrojem pro choreografii byla osobnost polského a amerického tance, choreografka Pola Nireńska, která nejspíš pod tlakem posttraumatické stresové poruchy ve věku nedožitých 82 let spáchala sebevraždu. Performance se vztahovala k traumatům z druhé světové války, přímo odkazovala na masové hroby a současně upozorňovala i na aktuální stav znečištění přírody. Mladý polský tvůrčí tým vystavěl putovní taneční pomník hrdince a obětem války. Patetický pohyb, dlouhé bloky nehybnosti a zcela nepochopitelným byl pro mne sportovní oděv. Snažila jsem se také vypozorovat jediný záškub v mimicky němé tváři tanečnice, nevšimla jsem si, ani když mně a jiným divákům uchopila ruce těma svýma, obalenýma hlínou. Po celou dobu držela stejnou trasu, na níž rozvíjela technicky nijak nenáročný pohybový materiál, navíc zdánlivě nezúčastněně. Zajímavý záměr, do jehož nitra jsem však nepronikla.

Festival Nultý bod si nepřipouští žádné hranice a významně působí i na divácké limity. Dokazuje to dlouhých jedenáct ročníků a to už je úctyhodný věk – je na co vzpomínat.

Second Nature. Foto: Archiv festivalu.

Psáno z představení v rámci festivalu Nultý bod 15.–20. července 2019, Praha.

OSUDETY: In The Middle of Nowhere
Koncept, režie: Miřenka Čechová
Tvůrčí tým: Miřenka Čechová, Martin Tvrdý, Matouš Hekela, Karel Šimek
Hudba: Matouš Hekela, Martin Tvrdý
Light design: Karel Šimek
Produkce: Jakub Urban
Premiéra: 16. 7. 2019

Things Easily Forgotten
Autor, režie, interpretace: Xavier Bobés
Premiéra: 3. 7. 2015

Roselyne
Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa 
Účinkují: Cécile Da Costa
Dramaturgie: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Work in progres: 20. 7. 2019

Second Nature
Koncept: Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz 
Instalace: Karolina Grzywnowicz 
Choreografie: Agata Siniarska, Katarzyna Wolińska, inspirace Holocaust Tetralogy (Pola Nireńska), Bacchanal (Isadora Duncan) a Extinct Animals (Marcus Coates)
Poradce: Mateusz Szymanówka 
Konzultanti: Aleksandra Jach, Aleksandra Janus, Franziska Dieterich, Jacek Małczyński, Magdalena Zamorska, Michał Guzik, Weronika Kostyrko 
Produkce: Artists Association Four DimensionsAre Not Enough for Us, Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz 
Koprodukce: Hellerau European Centre for the Arts 
Premiéra: 26. 4. 2019, HELLERAU European Centre of the Arts in Dresden 

 

 

OSUDETY: In The Middle of Nowhere
Koncept, režie: Miřenka Čechová
Tvůrčí tým: Miřenka Čechová, Martin Tvrdý, Matouš Hekela, Karel Šimek
Hudba: Matouš Hekela, Martin Tvrdý
Light design: Karel Šimek
Produkce: Jakub Urban
Premiéra: 16. 7. 2019

Things Easily Forgotten
Autor, režie, interpretace: Xavier Bobés
Premiéra: 3. 7. 2015

Roselyne
Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa 
Účinkují: Cécile Da Costa
Dramaturgie: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Work in progres: 20. 7. 2019

Second Nature
Koncept: Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz 
Instalace: Karolina Grzywnowicz 
Choreografie: Agata Siniarska, Katarzyna Wolińska, inspired by Pola Nireńska’s Holocaust Tetralogy, Isadora Duncan’s Bacchanal, and Marcus Coates’s Extinct Animals 
Poradce: Mateusz Szymanówka 
Konzultanti: Aleksandra Jach, Aleksandra Janus, Franziska Dieterich, Jacek Małczyński, Magdalena Zamorska, Michał Guzik, Weronika Kostyrko 
Produkce: Artists Association Four Dimensions Are Not Enough for Us, Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz 
Koprodukce: Hellerau European Centre for the Arts 
Premiéra: 26. 4. 2019, HELLERAU European Centre of the Arts in Dresden 

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Agata SiniarskaCecile da CostaMiřenka ČechováOsudetyRoselynSecond NatureThings Easily ForgottenXavier Bobés

Nonverbální divadloTanec

Festival Nultý bod

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: