Obrat konce – Alegorie evropské civilizace

V dnešní době a světě vnímáme duchovní aspekty lidského života s lehce smíšenými pocity. Najednou není jisté nic z toho, o čem donedávna nebyl důvod pochybovat. Osobní vnitřní přesvědčení balancují ve vzduchoprázdnu, a mapa naší původně vytyčené cesty rychle bledne. Naděje, plány, jistoty nejsou ničím, když nevíme, jak se máme rozhodnout. Udělat krok do neznáma bez informací, bez pomoci, bez minulosti, anebo, čekat a doufat, že ideálně se vše ještě vrátí do starých kolejí? Když čekání nemá konce, stává se vnějším projevem našeho bytí, ve které jsme stále na cestě, byť se z místa nehýbeme, a přece se blížíme. Do bodu omega.

Obrat konce (Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Obrat konce (Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Nejnovější premiéra Michala Záhory a produkční jednotky Pulsar (Honza Malík) je i není reakcí na současnou dobu a dění v rámci kontextu Evropy. Ovšem zapomeňte na evokace otevřené sociálně politické angažovanosti, nebo na formální tendenčnosti u vyplňovaných kolonek na bilaterální aktivity. Něco takového Obrat konce zcela míjí. S podtitulem Evropa k bodu omega se jedná spíše o alegorii civilizace „starého kontinentu“ a to v duchu filosoficko-spirituálního postoje podle Pierra Teilharda de Chardina. Jeho učení hledající propojení mezi Kristem a evolucionismem, je inspiračním východiskem nikoliv názorovým dogmatem pro toto představení.

Pět tanečníků (Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová) v divadelním black-boxu nechává svou fyzicko-vizuální neurčitostí velký prostor pro asociativnost diváka, ovšem jemně naznačenou symbolikou archetypálních podobenství jej směřuje k pochopení zásadních indicií celé rozpravy. Struktura choreografie je jasně daná, stejně jako styl využívaného tanečního slovníku, který zde, snad ještě více než kdy jindy u Michala Záhory, akcentuje duncanismus v obsahu i formě.

Zajímavá podívaná pro oko znalce, kdy najednou lze u protagonistů velmi dobře určit jejich taneční původ (ne všichni na jevišti vychází z duncanovských kořenů), což umožňuje sledovat, jak se principiálně s osobitostí duncanovské metody vyrovnávají. Ovšem umožňuje to i více vnímat míru klišé v individualitě choreografického rukopisu. Samotná choreografie pohybových obrazů nabízí množství momentů, ve kterých by bylo možno využitý taneční slovník rozvinout do dalších levelů. Ovšem záleží jen na autorovi, jak dalece vnímá tyto aspekty svého díla jako signifikantní. Divadelně orientovaný divák je, vzhledem k náročnosti tématu, plně zaujat děním na jevišti, plynulostí tanečního projevu, skupinovou energií, charismatem jednotlivých interpretů a jejich proměnami v alegorických zosobněních.

Obrat konce (Nikola Němcová, Helena Arenbergerová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Vidí polostíny mýtických bytostí pohanských dob, vidí dualitu řádu i charisma vědění, vnímá osvícenost rozumu i emocionalitu bohémství. Personifikace tohoto spojení v rámci prostor pro novou dobu. Nový přístup, nový styl, nové názory, nové normy, nové cíle, které generují nové, a přitom stále stejné myšlenky v dalších a dalších cyklech. Vystoupit z toho stroje znamená zemřít? Anebo je konec jen obratem zpět na začátek? Odpověď z jeviště nepůsobí zcela jednoznačně, možná i proto, že vlastně není jasné, jestli je konec skutečně nevyhnutelný. Osudovost je každopádně formálností dnešní doby. Skladby Miloše Boka jako „enfant terrible“ české duchovní varhaní hudby v sound designu Václava Chalupského vytvořily v Ponci až atmosférickou fatálnost působící jako dávná relikvie z nastávajícího času, ve kterém je otupění součástí zvykové obrany a umělecká angažovanost prostředkem manipulace.

Michal Záhora patří mezi tu menší hrstku českých choreografů, kteří se nebojí skrze svou uměleckou tvorbu otevírat náročnější filozofická témata s existencionálním přesahem, aniž by zabředávali do slepé bezbřehosti osobních postojů či populistické snahy o divácké pochopení a splnění předepsaných kvót. Tvoří intuitivně z potřeby ducha, a proto jejich tvorba dává smysl, i když negeneruje trendy a neuspokojuje ego. Nepotřebuje, protože v sobě nese spirituální aspekt vyššího a původního poslání umění.

 

Psáno z premiéry 21. září 2020, divadlo Ponec.

 

Obrat konce (Evropa k bodu Omega)
Přípravný tým: Tereza Krčálová, Honza Malík, Heda Bayer
Choreografie, režie: Michal Záhora
Umělecká spolupráce: Tereza Krčálová
Konzultace: P. ThLic. Ing. Petr Vacík SJ
Hudba: Miloš Bok, Václav Chalupský
Mix hudby, zvuk: Václav Chalupský
Světelný design: Lukáš Benda
Kostýmy: Markéta Sládečková
Tvorba a tanec: Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová
Premiéra: 21. září 2020, divadlo Ponec

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x


Fotogalerie

Obrat konce (Michal Nagy, Helena Arenbergerová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Obrat konce (Michal Nagy, Helena Arenbergerová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Obrat konce (Michal Nagy). Foto: Vojtěch Brtnický.

Obrat konce (Michal Nagy). Foto: Vojtěch Brtnický.

Témata článku

Heda BayerHonza MalíkMichal ZáhoraObratTereza Krčálová

Pulsar

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: