Obraty v současném tanci – Titul pro (velmi) náročné čtenáře

Obraty v současném tanci – Titul pro (velmi) náročné čtenáře

Autor: Josef Bartoš

Autorky z hanácké alma mater se věnují tak zvaným obratům, paradigmatickým proměnám v teoretickém tanečněvědním prostoru, které výrazně zasáhly oblast současného tance, a to zejména v posledních desetiletích, ačkoliv jejich kořeny lze stopovat hlouběji do minulosti. Publikaci strukturují jednotlivé obraty, jimž se věnují samotné kapitoly. Přehlednost navíc umocňuje i kompaktní dramaturgie textů, která následuje princip od obecného ke konkrétnímu. Nejdříve autorky představují teoretické rámce diskutovaných paradigmat, následně sledují jejich průnik do světa umění a závěrem uvádějí i konkrétní příklady tanečních inscenací.

Knihu otevírá Barbora Liška textem Několik úvah o dramaturgii v nové choreografii, v němž nastiňuje postupnou genezi z klasické dramaturgie do tak zvané nové dramaturgie, tedy „chápání dramaturgie jako výzkumu tvůrčího procesu“ (s. 28). Tereza Richterová v navazující kapitole píše o instalativním obratu, mezi jehož nejdůležitější prvky jmenuje aktivizaci role pozorovatele a zastavení lidského těla v čase a prostoru související s konceptuální taneční tradicí. Publikace dále pokračuje úvahami Albiny Feofilaktové, jež se věnuje ekologickému obratu, a to hned v několika vrstvách od tematizování klimatických změn až po ekologickou tvorbu tanečních souborů. Tereza Richterová poté přichází s postlidským obratem a konceptem posthumanismu, jenž se snaží vnést ekvilibrium mezi lidi a ostatní organické i anorganické formy hmoty na naší planetě, a to i v uměleckém prostředí. Publikaci pak uzavírá Jitka Pavlišová se zaměřením na archivní obrat, jež problematizuje téma navracení se k uměleckým dílům minulosti a tradici jejich znovu-ožívání, tzv. „reenactmentu“.

Kniha rozhodně nepředstavuje oddechovou literaturu, jak by se z jejího útlého vzhledu mohlo zdát. Několikrát jsem ji musel odložit a promyslet svůj vlastní postoj k myšlenkám citovaných autorů, mnohdy jsem se k různým pasážím i opakovaně vracel. Neustále mi v myšlenkách vyvstávala otázka: Pro koho je publikace zamýšlena? Podle obsahu by se mohlo zdát, že jde o příručku provázející krajinou jednotlivých obratů. Začtete-li se však do knihy pozorněji, zjistíte, že její obsah vysvětluje vybrané myšlenky a koncepty poněkud komplikovaným způsobem, který má do zjednodušené příručky daleko. To podporuje i tvrzení Jitky Pavlišové v úvodní pasáži, že jednotlivé obraty se kolektiv autorek snaží „představit české akademické obci“ (s. 9), zároveň však prý nebylo záměrem „komplexní a celistvé uchopení dílčích témat“ (s. 11), a proto i do plnohodnotné teoretické publikace má titul daleko. Jako nejproblematičtější se mi však jeví přílišná myšlenková zkratkovitost, snaha co nejvíce zhutnit předkládané koncepty (jednotlivé texty zabírají zhruba 15-25 stran o velikosti A6). Text totiž tvoří síť komplikovaných souvětí plných významových odkazů, jejichž obsažnost mnohdy zamotala hlavu i mně jako zkušenému čtenáři podobných textů. Tímto trpí zejména úvodní teoretické pasáže, rozvolnění přichází s praktickými příklady. Ačkoliv chápu záměr takového zhuštění, domnívám se, že někdy se tak děje na úkor srozumitelnosti.

I přes zmíněnou čtenářskou nevlídnost (určitě bych publikaci neoznačil za reader-friendly) se jedná o titul, který vás donutí k intenzivní vnitřní diskuzi s prezentovanými myšlenkami. S některými jsme v českém prostředí seznámeni lépe (například s tématy nové dramaturgie, instalativním nebo ekologickým obratem), s ostatními se v českém tanečním prostoru tolik nesetkáváme (zejména postlidský obrat) – i proto se autorky zpravidla odkazují k zahraničním příkladům. Osobně se ve mně odehrával souboj s posledním zmíněným postlidským obratem. Například tvrzení Terezy Richterové, že dánská choreografka Mette Ingvartsen „nechala performovat efemérní elementy jako světlo, mlhu, zvuk či pěnu, z čehož vznikala doslova tekutá, nestálá a neohraničená ‚těla‘, jež existovala zejména na molekulární úrovni“ (s. 85), je jen těžko představitelné v reálném světě. Rozumím onomu jazykovému obratu, symbolické hříčce slov, přesto se domnívám, že světlo, mlha, zvuk ani pěna nedisponují vůlí či záměrem, natož záměrem performovat, respektive si nejsem vědom vědeckých důkazů, které by tvrdily opak. Tento záměr jim nakonec vnuká tvůrce či pozorovatel, tedy opět člověk, a proto si nejsem jist, zda lze mluvit o post-humanismu či o post-lidství v tanci.

Publikace Aktuální tanečněvědný diskurz: Obraty v současném tanci v každém případě představuje důležitý příspěvek k české tanečněvědné produkci. Její největší devíza však spočívá ve výhradním zaměření na současný tanec, který je doposud z velké míry v české literatuře zastoupen pouze nepatrně a je tak velkým dluhem českých tanečních teoretiků a teoretiček.

Aktuální tanečněvědný diskurz: Obraty v současném tanci

Jitka Pavlišová a kol.

Vydavatelství Univerzity Palackého

Olomouc 2021, ISBN 978-80-244-6006-2