Jak sám uvedl během proslovu těsně po premiéře, chtěl jít tentokrát ještě dále a z předlohy plné estetických, morálních a filosofických debat vytěžit více. Celek ale místy působí přeplácaně, přestože dramaturgicky a režijně je odvyprávěn více než zdařile. Vyznění baletu je místy rozpačité a klade nemálo otázek. Jako třeba tu, o čem má v dnešní době Wildův román z roku 1890 vypovídat a co z této výpovědi opravdu Ševčíkova eklektická adaptace zachycuje.
V útlém románu bouřlivý irský autor zachycuje životní příběh neméně vznětlivého bohémského mladíka Doriana Graye, jehož krása a jakási nenapadnutelná aura učaruje každé ženě i mužovi. Posedlý chlapcem je i nadaný londýnský malíř Basil Hallward, jenž uhrančivého aristokrata portrétuje. Do překrásného obrazu se však zjevně otiskuje Dorianova duše a plátno tak zaznamenává všechny jeho hříchy, pohnutky a temnosti. K těm jej totiž s nadšením nabádá lord Henry Wotton, který prosazuje hédonistický způsob života plný nečistého potěšení. Obraz stárne a postupně odhaluje více a více zohyzděný obličej zhýralého dandyho, zatímco jeho pravá tvář v průběhu let nezestárne ani o píď.
Ševčík pro svého druhého Doriana volí zasazení do doby připomínající snad naši současnost. Ukotvení je ale tak nejisté, že jsem o tom přesvědčen až v druhé polovině večera. Z malíře Basila je tu fotograf se zcela moderní zrcadlovkou, hlavní postavy si posílají hlasové zprávy přes WhatsApp a baletní soubor je v některých scénách oděn do oblečení jako z metalového klubu. Přesto se mezi nimi ale míhají lokajové ve viktoriánských livrejích, navzdory telefonům se postavy některé zprávy dozvídají z dobově působících novin a někdy usedají do nábytku jako vystřiženého ze starolondýnských usedlostí. Kostýmy Andrey Pavlovičové zas tu citují viktoriánské či až barokní odívání, tu módu rockových a metalových komunit a jindy jde zase o zcela minimalistické a jednoduše střižené šaty odkazující se patrně k nadčasovosti. Eklekticismus v rámci scénických komponentů sice vytváří mnohdy atraktivní zpestření mnohých inscenací, v ústeckém Dorianovi však působí bohužel místy komicky a zcela nevyváženě. Scéna Karla Devera je tvořena jednoduchými paravány, které mohou v mžiku zcela proměnit prostor a rovněž být pohyblivým scénickým objektem, v jehož popředí je fotografie Doriana Graye, jíž se dá procházet.
Prapodivný obal skrývá dobře odvyprávěný příběh
Přesto je celý balet sebevědomě držen a přesvědčivě unášen choreografií Richarda Ševčíka a jeho pečlivou režijní prací, se kterou má viditelné zkušenosti. Obraz Doriana Graye je pro taneční zpracování nelehkou předlohou – květnatě psaná próza tvořená především dlouhými a rozvitými dialogy, v nichž hlavní postavy do hloubky rozebírají složitá filosofická témata, je jistě pro převedení na baletní jazyk olbřímí výzvou.
Stejně jako pro plzeňskou inscenaci zvolil Ševčík hudební aranžmá skladatelů Johanna Sebastiana Bacha a Franze Liszta. V Ústí k nim přidal ještě skladby italského veristického skladatele Pietra Mascagniho; úplnou novinkou jsou rockové a metalové pasáže autora Adama Jakeše, které společně s hudebními motivy nejméně sto let starými vytváří překvapivě působivou zvukovou koláž. Počáteční (a snad i přirozený) šok z takové kombinace tak vystřídá určité potěšení. Oproti jiným komponentům, kde mixování stylů příliš nefunguje, dává hudební aranžmá vzniknout atraktivnímu napětí. Rockové pasáže pak navíc zdařile podtrhávají temné a chaoticky nestálé stavy Dorianovy duše.
Ty pak zcela vhodně pro potřeby taneční tvorby podpořil ještě Ševčík přidáním postavy Duše Doriana Graye, která jím různě manipuluje a objevuje se v dramatických chvílích coby mrtvolný přízrak připomínající hnilobný rozklad mladíkovy duše. Zde je pak kostýmní volba více než šťastná – zprvu liliově bílé jednoduché šaty přízraku se postupně špiní černou barvou.
Inscenace využívá i voiceovery (zmíněné hlasové zprávy na telefonech postav), které celkem složitý děj předlohy posouvají šikovně vpřed a zcela balet zbavují nutnosti zbytečné pantomimy. Předloha je v inscenaci účinně a šetrně osekána či pozměněna, aby byla prizmatem baletní tvorby více stravitelná. Z malíře Basila je fotograf, z herečky Sibyl, první lásky Doriana Graye, je tanečnice a z jejího bratra Jamese, v předloze námořníka, je rockový hudebník. Vynechány jsou filosofující pasáže o vztahu morálky, etiky a umění, neb ty jsou ve Wildově románě předávány prostřednictvím esejovitých úvah, které se navíc mnohdy odehrávají pouze v myšlenkách postav.
Pohybovou texturu vytváří Ševčík v souladu s estetikou celé inscenace rovněž ve stylu eklektického míchání a kombinovaní. Choreografie, kterou místní soubor zvládá přesvědčivě a zdařile, vychází především z organické souhry techniky klasického tance, která v různých obměnách a modulacích směrem k současným stylům dílu sluší. Taneční slovník ústeckého Doriana je místy doplňován i o prvky hip hopu či choreografických vsuvek ve znamení contemporary dance. Společně s hudebním aranžmá je taková pohybová mixáž atraktivním pojetím a zpracováním literární předlohy.
