Odysseus v Ponci

V průběhu studia choreografie se studenti potýkají s rozličnými úkoly, které jim mohou sedět více či méně. Studentky čtvrtého ročníku Jitka Veselá a Katarína Rampáčková dostaly letos zadání zpracovat balet inspirovaný příběhem antického hrdiny Odyssea na hudbu amerického skladatele Roberta Rainese.

Jitka Veselá úkol splnila. Opravdu vytvořila balet, ale… V díle OdysseA se z hlediska pohybového slovníku držela s invencí poměrně při zemi, neboť její parketou je spíše současný tanec a street dance. S tím však divák počítá a je ochoten tento fakt akceptovat. Jako více problematická se jeví selhávající dramaturgie díla. Ačkoli příběh rozdělila autorka do srozumitelných scén a obrazů, jednotlivým akcím scházela hloubka, opodstatnění a větší propracování psychologie účinkujících. Hlavní hrdinkou není muž, nýbrž žena (Pavlína Červíčková). Sledujeme její seznámení s milým (Petr Münch), následné odloučení (kdy muž tráví valnou část představení na závěsné konstrukci, kde jen tak bezradně sleduje dění) zaviněné prapodivným skřítkem v kostýmu připomínajícím postavičku Teletubbies (tančí Lucie Linsler). Aktérka prochází složitými životními stadii (snaha vyrovnat se v kariéře úspěšným mužům, poté nalézt ztracenou ženskost…). Jitka Veselá tedy klade analogii mezi putováním Odyssea a poutí moderní ženy soudobou společností, která na ni chrlí mnohdy nesplnitelné požadavky. Zajímavá myšlenka, to nejpodstatnější (duševní rozpoložení, vnitřní rozpor a zmatek) však bohužel zůstává skryto nebo je minimalizováno – odehrává se potmě a jen po tu nejnutnější dobu, kterou tanečnice potřebuje k tomu, aby bojové návleky vyměnila za podpatky jako symbol nově nabité ženskosti. Závěrečné shledání milenců je na úkor logiky až příliš idylické, jako by se pár loučil včera a ne před 10 lety, jako by za tu dobu jejich vztah neprošel žádnou vnitřní proměnou.

           

Pravým opakem bylo dílo Kataríny Rampáčkové. V díle Návrat byla dramaturgie propracována do detailů, stejně tak i charakter postav. Odyseus zůstal mužem. Hlavní postavou, na které bylo celé představení založeno, však byla Penelope (Jana Ryšlavá) – žena čekající, až se její milý (Jonáš Janků) vrátí z putování domů. Jednotlivé scény byly vizitou její duše. Moment čekání byl důmyslně vyjádřen stěhováním věcí do skříně – předměty zastupovaly vzpomínky, které si interpretka snažila urovnat v hlavě. Tato scéna byla dokonce tak silná, že zastínila i Odysseův boj s temnými silami odehrávajícími se v jeho hlavě (na akustické pěně). Závěrečná scéna návratu pak byla přesně tím, čím měla být. Rozpačitým uvítáním dvou již téměř odcizených bytostí, které se pomalu snaží znovu nalézt cestu k sobě. I v tuto chvíli zůstalo břímě na ženě, která poskytla psychickou (a tanečně i fyzickou) oporu svému muži i v momentech, kdy by ji uvítala sama. Sako, jediná fyzická vzpomínka, našlo opět svého majitele, prázdnota v duši Penelope se opět zaplnila – pomyslným zavěšením Odyssea do skříně.

Použitý taneční slovník má však k baletu na hony daleko, jedná se čistě o pohybové divadlo, kde vedle působivé partneřiny hraje roli výraz účinkujících, civilní pohyby i slovní doprovod (monolog Odysseova útočiště – Reny Milgrom). Z tohoto úhlu pohledu tedy Katarína Rampáčková úkol nesplnila. Je otázkou, nakolik je to chyba. I tak přestavila vysoce kvalitní dílo, i když nutno přiznat, že z poloviny je to zásluhou skvělé interpretace Jany Ryšlavé.

Psáno z premiéry dne 15. května 2010, divadlo Ponec.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2019

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: