Otto a Jiří Bubeníčkové po čtyřech letech v Praze

26. 1. 2014 recenze

Autor: Lucie Dercsényi

Jména bratří Bubeníčků se stala uznávanou a respektovanou značkou nejenom v tanečním světě. Na jejich vystoupení chodí i ti, kteří tanci běžně neholdují, ale na Bubeníčky musí jít, protože mají stejný věhlas jako některé operní divy. Tato dvojčata se od svého prvního – a pro ně osudového – angažmá v souboru Johna Neumeiera v Hamburku vypracovala k mezinárodnímu renomé a uznání. Již během svých studií na pražské konzervatoři bylo zřejmé, že tito sourozenci v sobě nosí jedinečný potenciál a jejich výkony byly tehdy oceněny na Prix de Lausanne. Kdo poznal tuto prestižní soutěž zblízka, ví, že projít sítem jednotlivých kol vyžaduje velké nasazení, talent a bezchybný výkon. Bubeníčkové nepolevili v píli, disciplíně a stoupali ve své kariéře vzhůru. Měli podpůrné zázemí v rodičích, kteří jim jako bývalí artisté předávali zprvu své dovednosti a dodnes se svými syny jejich úspěchy intenzivně sdílejí. Čas neuvěřitelně rychle letí, a tak je to již dvacet let, co Otto a Jiří Bubeníčkové odešli do Německa, odtančili mnoho velkých rolí a získali řadu zahraničních cen. Stále se udržují ve výtečné kondici a jejich poctivé zanícení a otevřenost všemu tvůrčímu jim přinesly pozvání do renomovaných tanečních souborů. Bubeníčkové se stali ve světě tance ojedinělým fenoménem, což není dáno jenom jejich identickou podobou, ale především jejich silnými individualitami a charismatem, které z nich vyzařuje. Soubor Johna Neumeiera jsme mohli vidět v Praze jedinkrát v roce 2000, kdy v ND Praha uvedl inscenaci Sen noci svatojánské, kde Jiří tančil Oberona, Otto Puka a česká tanečnice Adéla Pollertová byla výtečná v komické roli Heleny. O devět let později se představili v galavečeru Bubeníček and Friends, v roce 2011 se pak zapojili do projektu na zámku ve Velkých Losinách. Letos představili soubor Les Ballets Bubeníček a připravili program složený výlučně z jejich vlastní tvorby. Před sedmi lety se sice sourozenci rozdělili, když Jiří z Hamburku odešel a nastoupil jako první sólista do Semperovy opery do Drážďan, kde, jak uvedl na setkání s novináři v Zemském salonku v ND, dostal od šéfa souboru Aarona S. Watkina více času na svou choreografickou tvorbu. Otto zase našel další umělecké vy

žití ve skládání hudby a výtvarném designu. Bubeníčkové tak postupně začali využívat svého múzického nadání. Otto skládá na počítači, který mu pomáhá zaznamenat jeho hudební nápady. Dodává, že v Německu „brácha koupil varhany, které ho omrzely“ a jeho „naopak chytly“. Bílá barva nevinnosti Když bratři začali pracovat na baletu Le Souffle de l’Esprit/Dech duše, najednou se Ottovi vyjevila bílá barva jako symbol čistoty či nevinnosti a použil ji v kostýmním návrhu jednoduchých delších košil a kalhot. Scénu doladil zadní projekcí, na které se objevují části obrazů od Leonarda da Vinciho (jeho perokresby a také například obraz Jana Křtitele držícího vztyčený prst stejně jako tanečníci v závěru jednoho z obrazů). Na počátku zní elektronická Ottova skladba Silence, později Angel’s Departure. Zaslechneme zvuky mořských vln, tři tanečníci postupují vpřed a jejich paže vyvolávají dojem vzletu, aby se vzápětí všichni tři vrátili na horizont, dopadli tiše na zem a naslouchali jejímu chvění. Choreografie vznikla jako opožděné rozloučení s Olgou a Marií – babičkami sourozenců. Je plná nostalgických momentů, zastavení a čistých linií. Kompozice pro čtyři tanečníky a tři tanečnice je strukturována od sól, duetů až po sborové pasáže. Pohybový tok se odvíjí po spirálách, které se přelévají do ojedinělých vazeb s výrazným prolínáním paží kolem hlavy. Vše je přesně načasováno a pohyb precizně frázován do stále se obměňujících tvarů – rozpínajících se a následně se zmenšujících ve stálém koloběhu proměn. Spirála je občas narušena přímým vstupem tanečníka do prostoru, kdy jeho trup je v přímém předklonu a paže jsou protaženy vpřed s ostře ohnutým zápěstím směrem dolů. Jiří Bubeníček si pro tento kus vybral andělsky znějící skladby Johanna Sebastiana Bacha Air a Fugu g moll, doplněné o Kánon v D dur Johanna Pachelbela. Hudba probouzí emoce, přináší krásné melodické motivy, které jsou zachyceny v tanci plném elegance a éteričnosti.

Do následující Toccaty se promítají peripetie partnerských vztahů a Jiří Bubeníček ji věnoval své matce. Toccatu připravoval čtyři měsíce, pak přišel do sálu a každý krok předával tanečníkům; nic nenechal na improvizaci jako třeba v momentech, kdy tvoří z daného okamžiku. Tři páry odlišené zelenými, modrými a fialovými komponenty kostýmů zachycují rozličnou náladu a atmosféru. Tento titul Jiří Bubeníček původně nastudoval pro New York City Ballet, když dostal nabídku od Petera Martinse. Toccata byla v premiéře uvedena 13. května 2009. Pro Ottu Bubeníčka to již byla v pořadí šestá skladba, kterou pro bratra složil, a zároveň první, jež se hrála živě – klavír stál za černou, průhlednou oponou a na vyvýšeném místě byl umístěn zbytek orchestru (violoncello, housle), což prý podle slov Jiřího Bubeníčka vypadalo, jako kdyby se vznášel ve vzduchu. V choreografii se prolínají duety, sóla a opus pak uzavírá trio tanečnice s dvěma partnery. Sledujeme jemné dotyky, objetí i vzdor. Jiří tento kus vyladil více do neklasického stylu a formy – větší důraz klade na vyznění póz, precizní vypracování tance a piruet na špičkách a vedení pohybu po vertikálních liniích. Toccata vyznívá jako esteticky vyladěná vize, do které jsou zakomponovány střípky vášní, zklamání a radosti. Aktuální, nadčasový Faun Jiří Bubeníček v uvedeném představení v Národním divadle prokázal také své kvality jako vypravěč příběhu. Faunovo odpoledne vyvolalo v době svého vzniku velký skandál nejen svým námětem, ale vzrušenou debatu vzbudila rovněž choreografie Václava Nižinského líčící erotické Faunovy sny. Impresionistická skladba Clauda Debussyho vycházející z básně Stéphana Mallarmého inspirovala Nižinského k vytvoření legendárního kusu, který zásadně ovlivnil estetiku tance. Nižinskij pojal balet jako oživlý antický basreliéf, proto se tu objevují pózy natočené profilem, přišel s inovativním tvarováním, jehož úryvky také používá Jiří Bubeníček. Ten však vytvořil vlastní pojetí u příležitosti stého výročí Faunova odpoledne od světové premiéry v roce 1912, které si připomínal baletní soubor Semperovy Opery v Drážďanech. Jiří Bubeníček přináší nový pohled na téma i jeho zpracování. Když v médiích zachytil šokující zprávu o zneužívání chlapců v církevním milieu, které mělo zůstat utajeno, začal přemýšlet o převedení skandálního odhalení do taneční podoby. N

ašel propojení archetypálních znaků Fauna v antické mytologii se současným světem a vytvořil dílo budící pozornost. Uprostřed scény stojí podlouhlý bílý stůl, za nímž sedí šest tanečníků. V čele stolu je usazen na trůnu kněz v černém taláru, přes nějž má oblečen červený kabát bez rukávů. Šestice tanečníků (asi noviců) má světlé tuniky s velkými postranními rozparky. Probíhá mše, chlapci se modlí, poté tuniky odkládají a zůstávají v tělových šortkách. Najednou vypadají, jako by se osvobodili, začali volně dýchat a spolu se šatstvem odhodili i jistou přetvářku. Kněz jim na konci mše dává rozhřešení, letmo se dotýká tváře jednoho z nich, ale toto pohlazení je nevinné jen zdánlivě. Mladík se chytá pohlazené tváře, vycítil něco neobvyklého, je vyděšený a zmatený. Začíná znít Debussyho skladba a zpoza bílého stolce vylézá Faun. Symbolizuje nepřekonatelný pud, pokušení, chtíč a hříšné myšlenky. Vstupuje do vzrušeného pánského duetu, v němž kněz manipuluje se svou obětí. Tenký bílý kříž na horizontu se pomalu rozšiřuje, aby posléze znachověl a v závěru se opět ztenčil. Mladík se marně vzpírá vynucované knězově náklonnosti a dotekům. Faun stále provokuje svou živočišností – právě jeho tanec odkazuje v některých momentech k Nižinského verzi. Touha a chtíč ovládnou kněze, který nakonec násilím dosáhne svého ukojení. Faun pak usedá rozkročmo namísto kněze, pažemi hladí své tělo a pomalu krouží hlavou. Jiřímu Bubeníčkovi se podařilo přenést ožehavé téma do divadelně konzistentní podoby, každé hnutí, akce jsou v prostoru nastaveny, plynutí paží kontrastuje s vystřelováním končetin. Raphael Coumes-Marquet jako kněz je impozantní svým zjevem, zachycuje rozpolcenost své postavy a dovádí ji k vrcholu svého uspokojení. Claudio Cangialosi jako Faun je vábivý, chtivý a svádějící, přináší přesné a dychtivé vystižení Faunových rozmarů. Bubeníčkův Faun je decentní, vyzývavý a bolestný zároveň. Dva v jednom Román Oscara Wildea Obraz Doriana Graye zaujal nejprve otce bratří Bubeníčků. Spatřoval v něm téma zajímavé pro své syny. Později Otto objevil hudbu Keitha Jarretta a dostal nápad, jak nápad jevištně pojmout, a napsal scénář. V té době se jeho bratr ještě choreografií nezabýval, proto se téma dočkalo realizace až v roce 2011 na zámku ve Velkých Losinách.

Wildeovo dílo vybízí k různým interpretacím, není jen o druhé, té horší stránce jedince, ale je i o touze zůstat mladým, krásným. V jedné z kapitol říká Dorian Gray: „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný jako ta nejtemnější jeskyně. Ale tenhle obraz zůstane navždy mladý.“ Na jevišti visí fotografie jednoho z dvojčat (Jiřího), Otto před ní stojí v upnutých světlých řasených kalhotách a začíná rozvíjet příběh o svých pochybnostech, poklescích, ztrátách a nálezech. Přichází Jiří, který je tu pokušením, špatným svědomím i nedílnou součástí Graye. Mění své převleky, je rozmarný floutek v černých širokých kalhotách, elegán ve smokingu s hůlkou, ale vždy je tu jistým pokušitelem poukazujícím na situace pro jeho „soka“ nepříjemné i bolestné. Černobílý portrét pomalu černá, sesychá, mladistvá tvář stárne a úsměv vadne. Konec je nevyhnutelný. Otto tančí duet se svou láskou, kterou však zahubí. Jejich tanec je něžný, od doteku rukou po rafinované zvedací figury a momenty, kdy tanečnice krouží lehce nad zemí. Dorian Gray – Otto – v závěrečném střetu přitiskne své druhé „já“ k zemi, ničí ho a po chvíli i on zůstává nehybně schoulen před obrazem, na kterém je opět mladý. Dobré věci přicházejí samy Vidět Bubeníčky je velkým zážitkem, dojmy z jejich vystoupení dobíhají ještě dlouho po jeho skončení. Bubeníčkové jsou mistři svých těl, která ovládají do nejjemnějších detailů, jejich hluboká znalost akademické techniky a schopnost nacházet další možnosti tvůrčího směřování z nich dělá vnímavé umělce. U Johna Neumeiera se „nakazili“ pronikavým a prozíravým pohybovým vhledem, naučili se vidět taneční umění jako nedílnou součást hudby a výtvarného umění. Jejich díla přinášejí novou taneční kvalitu – v ní se odráží mistrovství tanečního kumštu, do něhož Jiří a Otto Bubeníčkové vstupují se schopností, jak nacházet přesná nastavení pohybu odkrývající zapomenutá zákoutí našich těl a myslí. V seskupení Les Ballets Bubeníček navíc pracují s lidmi, s nimiž jsou rádi, a protože všichni členové dělají na projektech nad rámec svých pracovních úvazků v divadlech, pojí je vzájemná podpora a respekt – což také dosvědčuje účast všech interpretů na setkání v neděli 12. ledna 2014 v poledne po prvním večeru, kam s sebou své tanečníky Bubeníčkové přivedli, ačkoli setkání bylo avizováno pouze s nimi. Iana Salenková, Anna Merkulová, Elena Vostrotinová, Duosi Zhuová, Raquél Martinézová, Claudio Cangialosi, Raphaël Coumes-Marquet, Fabien Voranger, Jón Vallejo, Francesco Pio Ricci Michael Tucker, Johannes Schmidt a Jan Oratynski pocházejí z různých částí světa. Jsou angažováni v Semperově Opeře v Drážďanech – kromě Arsena Mehrabyana působícího ve Švédském královském baletu ve Stockholmu. Projekt s Bubeníčky připravovali po večerech, věří jim a rádi s nimi spolupracují, což je vidět na jejich perfektních výkonech. Otto si myslí, že „dobré věci přicházejí samy“. A dobrá zpráva je, že oba Bubeníčkové jim jdou vstříc. Psáno z představení 11. ledna 2014, Národní divadlo. Les Ballets Bubeníček

Le Souffle de l’Esprit

Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Johann Sebastian Bach, Johann Pachelbel a Otto Bubeníček
Scéna, kostýmy a video: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Toccata
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Faun
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Francis Poulenc a Claude Debussy
Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Fabio Antoci a Jiří Bubeníček Obraz Doriana Graye
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Keith Jarrett a Bruno Moretti
Kostýmy: Denisa Nová
Scéna: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Foto: Martin Divíšek