Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero

BOLERO X. Olga Chelapnova.

Autor Lucie Hayashi

Vedení baletu se rozhodlo před své tanečníky postavit další výzvu pozváním izraelského choreografa Shahara Binyaminiho k nastudování choreografie Bolero X, poprvé uvedené před rokem pro Ballet BC v Kanadě. Vzhledem k délce skladby Maurice Ravela večer doplnilo již dříve uváděnými díly Murmuration Edwaarda Lianga a Entropy Craiga Davidsona. Vznikl tak dramaturgicky vyvážený trojdílný večer zasvěcený moderní a současné abstraktní choreografii, který svou dynamikou vtáhl i tradiční baletní publikum.

Jako tažní ptáci…

Večer zahájila jednoaktová imprese Murmuration, inspirovaná pohyby a geometrickými útvary migrujícího ptactva. Taiwanský choreograf Edwaard Liang toto dílo vytvořil v roce 2013 pro Houston Ballet a balet SND jej uvedl poprvé v roce 2022. Na prázdné scéně sledujeme plynule se měnící formace tanečníků v přiléhavých, a přesto vzdušných kostýmech akcentující linie končetin. Na první pohled zaujme plastický pohyb vycházející z neoklasického základu, jehož snahou je nezadržitelné flow a nepředvídatelné přeskupování těl v různých geometrických útvarech.

Houslový koncert Ezio Bossa v podání Adama Nováka pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka rozezněl auditorium zpěvnými melodiemi i šuměním křídel v tak nadpozemském provedení, že měli tanečníci co dělat, aby této lehkosti a křehkosti na jevišti dostáli. Od začátku bylo znát, že se jedná o mix sólistů i sboru, a přestože jednotlivá sóla i duety byly precizně provedeny, sborové části trpěly řadou nedokonalostí, což celý výjev založený na sehranosti hejna rušilo.

Nepřesvědčivá práce tanečnic s těžištěm při neustálém pobíhání a víření, nedodržování geometrických řad a rozestupů, nestejný timing při sborových développés i společných zvedačkách, hlučné doskoky, to vše se neslučovalo s tklivými tahy smyčce, který ovládal divadlo. Nepomohl tomu ani fakt, že houslista dění na jevišti nesledoval, což zamrzelo především u krásně provedených duetů, v nichž tanečníci v objetí měkce hladili vzduch, ale namísto společných nádechů s orchestrem se museli spolehnout jen na svůj sluch a spěchat z výdrží dolů.

Duet Veroniky Yungové a Damiána Šimka byl zbytečně opatrný, jako by se pár oťukával poprvé, zatímco Juliana Ondrášiková s Jean-Michel Reuterem i Siina Ailasmaa s Mariánem Kucharem prezentovali svá pas de deux s nádhernou měkkostí, důvěrou i jistotou. Prim ovšem sehráli Ilinca Ducin a Andrea Schifano, jejichž plasticita, nasazení a odevzdanost pohybu vyzdvihla celé dílo nad mnoho z těch, která jsem za poslední roky na baletních scénách viděla. Překotné obnovení staršího kusu během přípravy jiné premiéry zřejmě ovlivnila nedostatečné nazkoušení společných částí v reálném prostoru, které, bude-li mu věnována trocha času, celkový dojem vyšvihnou o hodně procent výše. Oproti tomu dílo Entropy si choreograf přijel zkontrolovat a s tanečníky před jejím dalším uvedením intenzivně pracoval.

Kdo nosí kalhoty?

Australan Craig Davidson se netají vlivem Williama Forsytha, jemuž vzdává hold použitím špiček u dam či upnutých bezpohlavních tělových trikotů doplněných kraťásky nebo kalhotami v tmavozelené barvě – všichni mají chvíli to a chvíli ono, bez ohledu na svou roli či pohlaví. O demonstraci potlačení genderového rozdílu se zde ale zřejmě nejedná, protože díky špičkám i klasické partnerské práci jsou pohybového variace jasně diferenciované.

Kvalita pohybu i jistota provedení zde stála o mnoho výše, každá linie byla dotažená a symetrie úhlů končetin v unisonech lahodila oku. Neoklasický slovník zborcený vlnami horní části trupu je tanečníkům evidentně blízký. Skupina čtrnácti těl působila velmi homogenně a vyrovnaně, předávání pohybových kánonů bylo plynulé a nenucené. Ze všech skvělých výkonů na sebe strhli pozornost Olga Chepanova a Adrián Szelle, kteří dotáhli každý sebemenší pohyb do extrému, jako by byli sami pohlceni tím, jak dokážou svými údy obsáhnout prostor daleko za konečky prstů. 

Scéna se proměnila v šedou kostku a svými hranicemi připomínala zastavený okamžik či výsek z lidského hemžení. Tvůrce prý inspirovala covidová pandemie a nutnost izolace a přehodnocení dosavadních vztahů. Elektronická hudba Nicholase Thayera tvořila plné barevné plochy a zdánlivě abstraktnímu dění na jevišti dodávala narativní vrstvy. Choreografie s ní naprosto souzněla, repetice i variace byly promyšlené, mnohovrstvé a připomínaly magický matrix. Možných výkladů i asociací zde bylo tolik, že bych potřebovala celé dílo vidět ještě jednou, abych plně docenila pohybové citace i náznaky.

Hrdá vášeň

Třetí choreografií večera bylo všemi očekávané Bolero X izraelského choreografa Shahara Binyaminiho, které dostálo úkolu vyvrcholení celého večera, a to nejen v jedinečné hudební předloze Maurice Ravela. Stejně jako dvě předchozí díla, i zde byla hra s geometrickým rozmístěním davů jedním z hlavních prostředků komunikace. Druhým byl silný vizuální efekt jednotných celotrikotů se spodní polovinou černou a horní tělovou, doplněných černými jakoby hokejovými zubními chrániči, které nutily tanečníky k neustále lascivně pootevřeným ústům. Pohybové kombinace znázorňovaly vášeň tisíckrát jinak, animální touhu i němou hrozbu přihlížejícího davu. Prvky rituálu byly naznačeny arénou ze zdánlivě polonahých těl padesáti tanečníků sledujících v kleku dění uprostřed. S postupně rostoucí dynamikou a měnícími se nástrojovými skupinami intenzita stoupala, připomínala street battle, a s nástupem celé symfonie se kruh rozpadl a ve finále utvořil jakýsi šik, který mi připomínal včely čekající na rozkaz vrhnout se vpřed.

Choreografie nabitá dynamikou a silou unisona působila magicky a spolu s orchestrem zanechala po skončení dunivý vykřičník. Vyburcovala k přemýšlení o lidské komunitě, síle jednoty v dobrém slova smyslu i nebezpečí davové psychózy. Promlouvá především vizuálním jazykem a klade na soubor enormní výzvy v oblasti kvality pohybu, práce s těžištěm a skupinové empatie. Bylo znát, že souboru vyšlápl ze své komfortní zóny. S premiérou se popral důstojně, nicméně každá další repríza bude určitě lepší, jakmile se tanečníci bez přemýšlení nechají spontánně strhnout silou rytmizovaného pohybu všech svých kolegů, orchestr se utrhne ze řetězu a společně s diváky se podvolí tranzu, k němuž Ravelova hudba i Binyaminiho choreografie vybízí.

Psáno z premiéry 16. 11. 2024, nová budova SND, Bratislava.

BOLERO+

MURMURATION

Choreografie: Edwaard Liang
Hudba: Ezio Bosso
Scéna a kostýmy: Edwaard Liang
Light design: Lisa J. Pinkham
Light design supervize: Robert Eisenstein
Dirigent: Jaroslav Kyzlink

ENTROPY

Choreografie: Craig Davidson
Hudba: Nicholas Thayer
Set: Craig Davidson
Kostýmy: Alana Sargent
Ligt design: Martin Gebhardt

BOLERO X (slovenská premiéra)

Choreografie: Shahar Binyamini
Hudba: Maurice Ravel
Kostýmy a světelný design: Shahar Binyamini
Hudební nastudovaní a dirigent: Jaroslav Kyzlink

Dramaturgie: Kristián Kohút