Pivovar chtěl najít nosné téma a tím se stala otázka, kdo byl v partnerském vztahu prvně nevěrný – muž či žena? Námět pak směřuje k dalším fabulacím, jejichž výsledkem je účinkování mnoha postav, kterých zde napočítáme celkem třináct. Avšak jejich přítomnost nedodává baletu, autory očekávanou, naléhavost. Kněžna s Knížetem znuděni svým dlouholetým vztahem vznášejí „osudovou“, výše citovanou otázku. Proto jsou unesena čtyři nemluvňata, která až do osmnácti let žijí zcela odloučena od světa - starají se o ně sluhové Carise a Mesrou. V době jejich plnoletosti je pak vypouštějí do reality – dva muži a dvě ženy opouštějí nucená vězení, psychicky zcela nepoznamenáni (což je s podivem) a začínají objevovat sebe sama prostřednictvím zrcadel a poznávání jeden druhého. Zhýralá společnost potají sleduje jejich počínání a náramně se baví (ale skutečně jenom ona, protože marně chvílemi odoláváte pocitům nudy). Nakonec mezi čtveřicí „planou velké vášně, jimž podléhají sluhové i jejich páni“. Rozvrací se tak zajetý chod dvorské společnosti a přichází nová doba. Abychom se dopátrali větší možné logiky, je v úvodu roztančen obraz jakéhosi lidského stvoření, spočívající v lamentujících pažích a spartakiádně vyhlížejících výjevech.
Choreograf Igor Vejsada následně rozehrává obrazy dvorské, bujaré zábavy a rádoby erotických hrátek – vše vyznívá rozpačitě a nepravděpodobně. Tanečním partům, jak sborovým, tak sólovým, chybí zvláště v první části projektu náležitá jiskra a nápaditější tvarování. Igor Vejsada si na premiéře také zatančil postavu Zlatohlava - průvodce dějem, k jehož větší srozumitelnosti mají přispívat také dva činoherci deklamující některé pasáže libreta. Zlatohlávek evokuje postavu Ludvíka XIV. nejenom svým zlatým kostýmem, ale také barokně laděnou gestikou – Vejsada ji pravděpodobně záměrně prezentuje s jistou křečovitou manýrou. I tak se nedaří více ospravedlnit scénické hemžení, výtvarně stejně nesourodé jako dílo samo. K nejlepším náleží obrazy, v nichž se prezentují Églé, Azor, Adine a Mesrin – jedinci vybraní k experimentu. Jejich taneční pasáže prokazují jistou plasticitu, vzájemnou partnerskou vnímavost a spontánnost. Náležitý tělesný výraz jim dodávají: Barbora Kaufmannová – má vysoké a dotažené pozice nohou, citlivě reaguje na proměny nálad a toku energie v duetech; Lukáš Lepold – je přesvědčivý ve výrazu, zaujme fyzickou jistotou zachycující proměňující se partnerské spirály; Yuriko Kitamura – přináší křehkost projevu. Ve Sporu je zřejmá snaha o vytvoření nekonvenčního scénického tvaru. Již při čtení samotného obsahu však propadáte jisté skepsi, když musíte některé věty několikrát přečíst, abyste pochopili, o co vlastně jde. Tvůrci Sporu se snaží přesvědčit, že o mnohé, ale ani texty v programu jistou slátanost inscenace neobhájí.
Psáno z premiéry 25. dubna 2009 Detaily představení
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
