Pitvorný spor

Baletní soubor v Ostravě uvedl další premiéru této divadelní sezóny. Tentokrát sáhla dramaturgie po unikátní novince, ke které složili hudbu Clarinet Factory a Alan Vitouš. Tři klarinety a jeden basklarinet spolu s bicími provázejí scénické dění; vytvářejí  „hudbu bez hranic“, kde se mísí klarinetové umění, klasické hudební vzdělání, trochu etna, jazzu a elektronické výboje. Dvouhodinová hudební kompozice měla oživit libreto Marka Pivovara, jenž inspirován divadelní hrou Pierra Carlet de Chamblaina de Marivaux, dotvořil vlastní příběh se stejnojmenným titulem Spor.
Pivovar chtěl najít nosné téma a tím se stala otázka, kdo byl v partnerském vztahu prvně nevěrný – muž či žena?  Námět pak směřuje k dalším fabulacím, jejichž výsledkem je účinkování mnoha postav, kterých zde napočítáme celkem třináct. Avšak jejich přítomnost nedodává baletu, autory očekávanou, naléhavost. Kněžna s Knížetem znuděni svým dlouholetým vztahem vznášejí  „osudovou“, výše citovanou otázku. Proto jsou unesena čtyři nemluvňata, která až do osmnácti let žijí zcela odloučena od světa -  starají se o ně sluhové Carise a Mesrou. V době jejich plnoletosti je pak vypouštějí do reality – dva muži a dvě ženy opouštějí nucená vězení, psychicky zcela nepoznamenáni (což je s podivem) a začínají objevovat sebe sama prostřednictvím zrcadel a poznávání jeden druhého. Zhýralá společnost potají sleduje jejich počínání a náramně se baví (ale skutečně jenom ona, protože marně chvílemi odoláváte pocitům nudy). Nakonec mezi čtveřicí „planou velké vášně, jimž podléhají sluhové i jejich páni“. Rozvrací se tak zajetý chod dvorské společnosti a přichází nová doba. Abychom se dopátrali větší možné logiky, je v úvodu roztančen obraz jakéhosi lidského stvoření, spočívající v lamentujících pažích a spartakiádně vyhlížejících výjevech.
Choreograf  Igor Vejsada následně rozehrává obrazy dvorské, bujaré zábavy a rádoby erotických hrátek – vše vyznívá rozpačitě a nepravděpodobně. Tanečním partům, jak sborovým, tak sólovým, chybí zvláště v první části projektu náležitá jiskra a nápaditější tvarování. Igor Vejsada si na premiéře také zatančil postavu Zlatohlava - průvodce dějem, k jehož větší srozumitelnosti mají přispívat také dva činoherci deklamující některé pasáže libreta. Zlatohlávek evokuje postavu Ludvíka XIV. nejenom svým zlatým kostýmem, ale také barokně laděnou gestikou – Vejsada ji pravděpodobně záměrně prezentuje s jistou křečovitou manýrou. I tak se nedaří více ospravedlnit scénické hemžení, výtvarně stejně nesourodé jako dílo samo. K nejlepším náleží obrazy, v nichž se prezentují Églé, Azor, Adine a Mesrin – jedinci vybraní k experimentu. Jejich taneční pasáže prokazují jistou plasticitu, vzájemnou partnerskou vnímavost a spontánnost. Náležitý tělesný výraz jim dodávají: Barbora Kaufmannová – má vysoké a dotažené pozice nohou, citlivě reaguje na proměny nálad a toku energie v duetech; Lukáš Lepold – je přesvědčivý ve výrazu, zaujme fyzickou jistotou zachycující proměňující se partnerské spirály; Yuriko Kitamura – přináší křehkost projevu. Ve Sporu je zřejmá snaha o vytvoření nekonvenčního scénického tvaru. Již při čtení samotného obsahu však propadáte jisté skepsi, když musíte některé věty několikrát přečíst, abyste pochopili, o co vlastně jde. Tvůrci Sporu se snaží přesvědčit, že o mnohé, ale ani texty v programu jistou slátanost inscenace neobhájí.

Psáno z premiéry 25. dubna 2009
Detaily představení

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: