Pochybné bpm lapající po dechu…

Balet Národního divadla v Praze uvedl počátkem dubna svou poslední premiéru této sezony s názvem bpm. Zkratka má být akronymem anglického sousloví beats per minute, tedy pojem odkazující na rychlost srdeční tepu nebo rytmus hudební skladby. Rytmus hýbe našimi těly a naše těla naopak ovlivňují zpětně rytmus našeho srdce. Někdy jej můžeme tancem vyprovokovat až na hranici únosnosti, ale také jej můžeme zklidnit pomalým pohybem. Je to právě pulsující srdce, které nás všechny spojuje, a možná právě proto produkční tým zvolil tento název – člověk a jeho svět se totiž stal tématem, který se line všemi třemi díly večera.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Když vedení Národního divadla oznámilo složení tohoto večera, mnozí zůstali v úžasu hledět na jeho dramaturgii. Na programu se totiž objevilo vedle známých izraelských jmen Sharon Eyal, Gaie Behara a Eyala Dadona, kteří působili ve slavných souborech Batsheva Dance Company a Kibbutz Contemporary Dance Company, také jméno Yemiho A.D., českého multidisciplinárního umělce, choreografa a tanečníka působícího zejména na komerční scéně. Šéfa souboru Filipa Barankiewicze dlouhodobě odborná veřejnost kritizuje (kromě jiného) za neznalost české taneční scény, a zejména pak za její ignoraci. Objevovaly se dotazy, proč například známí čeští choreografové a choreografky nespolupracují se souborem naší první scény? Většina ale měla na mysli jména jako Lenka Vagnerová, Jana Burkiewiczová, Miřenka Čechová, Václav Kuneš nebo, při touze po velkém experimentu, Viliam Dočolomanský. Nicméně šéf souboru tuto kritiku pojal po svém, a tak byli všichni zvědaví, jak vzájemná spolupráce dopadne. Koneckonců fúze různých tanečních žánrů ve velkých vícesouborových divadlech není nic novátorského a vzájemné obohacení může vždy přinést kýžené ovoce a repertoárové osvěžení.

Rámec večera se nese v izraelském ladění, a tak jej otevírá choreografie Artza Eyala Dadona a jeho spolupracovnice Tamar Barlev. Hebrejský titul značí povely při výcviku psů a dle autorů je nanejvýš hrubé jej použít směrem k jinému člověku stejně tak, jako kdybyste v češtině někomu řekli sedni. Dadon se v přeneseném smyslu zamýšlí nad hranicemi mezi svobodou lidského projevu a poslušností, nad vnitřním rozporem mezi organickou přirozeností a umělostí pravidel dnešního světa, do kterého se člověk rodí. Proto se hlavní jevištní ingrediencí stává jasně čitelný střet mezi dvěma protipóly, možná můžeme říci civilizacemi – jednou, která žije v souladu s přirozeným stavem věcí, a druhou, jež je přísně hierarchizovaná a vyžaduje striktní dodržování uniformních pravidel. Stejně tak bychom ale mohli dění na jevišti vnímat jako niterný souboj v rámci jedné osobnosti, jako souboj mezi přirozeností a výchovou, jako freudiánský rozpor mezi našimi pudy a pravidly společnosti, čímž se choreograf dotýká základního tématu v každém z nás.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

Dadon akcentuje zejména tu nedotčenou část naší osobnosti, a podprahově tak vysílá kritickou zprávu ke stavu dnešního světa, kterému se náramně podobá ta sešněrovaná část v černých oblecích a bílých košilích. Jako choreograf dokáže být úsporný a minimalistický, ale někdy také jeho tanec zaznívá doslova ve všech prostorových relacích, uvnitř i vně těl tanečníků. V některých pasážích dokonce přivádí interprety až na forbínu, na dotek k divákům, což je ve velkých divadlech poměrně nečekaný a osvěžující postup. Jeho tanec často působí živelným a nespoutaným dojmem, ačkoliv povětšinu času tato energetická smršť nepřekoná pomyslnou bariéru mezi interprety a diváky. Vše působí sterilně a odtažitě, tsunami emocí se nekoná. A to i přesto, že energie vložená do choreografie i interpretace je více než patrná.

Tvůrce často pracuje s doslovností, která tanečnímu umění není vlastní. Ať už je to naznačená klec, která se táhne po obvodu jeviště, nebo inscenované psí spřežení na kovových řetězech, které se nakrátko objeví, aby zase po pár momentech zmizelo. Mezi další rekvizity patří hlavová maska vlka nebo bič, jímž se vyjadřuje nadřazenost jedné vrstvy nad druhou. Problém s doslovností je ten, že tanec sám o sobě takový není, a ani být nemůže. Nevyjadřuje se totiž s přesností slovům vlastní, ale pohybem, který vždy disponuje hned několika vrstvami významů. Z toho vyplývá, že jakékoliv pokusy o zachycení těla do sítě určitých významů jsou předem odsouzeny na nemilost, a možná právě proto ve mně Artza zanechala rozpačitý dojem. Na jednu stranu lze pozorovat onen tradiční izraelský punc, extrémní náročnost na provedení a hledání originálních pohybových tvarů. Na stranu druhou ale také jisté klouzání po povrchu, prvoplánovost a nejistotu.

bpm – Bohemian Gravity (Jakub Rašek). Foto: Martin Divíšek.

Po krátké pauze následovalo Bohemian Gravity s podtitulem Searching for Freedom od Yemiho A.D. Téma svobody člověka a hledání vlastní cesty tematicky spojuje první dvě inscenace, ačkoliv každý tvůrce k této materii přistupuje svým osobitým stylem. Autor druhého díla rozlišuje gravitaci jako určující sílu, která formuje lidskou povahu a následně jakousi bohémskou gravitaci, jež nás má přitahovat k „naší primární cestě“. Rozklíčování skutečných významů pak zbývalo na samotné inscenaci a důvtipu diváků.

Choreograf staví do pozice hlavního hrdiny Jakuba Raška, který symbolicky po většinu času bojuje se zemskou tíží. Zbytek souboru často jednotlivé scény dotváří, nadnáší hlavního hrdinu, běží s ním, ztrácí se v pomyslném labyrintu života, na jehož konci by snad mohl najít zmíněné odpoutání od svazující nesvobody. Na působivosti přidává zejména scénografické řešení Elišky Sky, jemuž vládne nadměrná kruhová konstrukce. Její strany tvoří světelné plochy, které často s protagonistou interagují, respektive on s nimi. Kruhy se později znásobují a možná bychom je s trochou fantazie mohli vnímat jako vrstvy jedné reality. Kostýmy vytvořila známá česká návrhářka Liběna Rochová a hudební doprovod pak producent a DJ známý pod pseudonymem NobodyListen. Zajímavé seskupení tvůrců Bohemian Gravity nepochybně poutá pozornost a rozhodně je to něco, co jsme v Národním divadle ještě nezažili. Jenže… očekávaný zázrak se nekonal.

Nápad Filipa Barankiwicze považuji za natolik riskantní, až mi to trochu připomíná ruskou ruletu. Ačkoliv Yemi A.D. je uznávaným tvůrcem na komerční scéně, po zhlédnutí této novinky je zcela očividné, že se v profesionálním uměleckém tanci nevyzná a ani neměl po ruce nikoho, kdo by mu s orientací pomohl. Koneckonců i program prozrazuje, že se jedná o jeho první ryze divadelní inscenaci, a to rovnou v Národním divadle. Nutno dodat, že to se jen tak někomu nepovede…

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

Jeho choreografie přímo křičí ohlušující plytkostí a hledáním efektního pozlátka. Příliš často se spokojí s prvoplánovými řešeními, ve kterých dominují nápady, o jejichž originalitě by se dalo s úspěchem pochybovat. Mezi ně patří podivně neobratné spuštění bílé látky na jeviště, aby se po chvíli otiskování obličejů a nemotorného vyzdvihování hlavního hrdiny zase vytáhla nahoru. Dalším příkladem může být běhání Jakuba Raška kolem zmíněné instalace jenom proto, aby dohnal rotující světlo. To ho ale svou rychlostí postupně dohání, a on se i přesto „srdceryvným“ během snaží dále a dále za doprovodu hudebního podkladu, jenž by byl skvělým doplňkem v hollywodském filmu. A nakonec velmi povědomě působí i víření celého sboru, jehož jednotliví členové postupně dostředivé kruhy zmenšují a zastavují se uprostřed, aby vytvořili sošnou pózu. Aniž bych chtěl někoho urazit, zejména poslední řešení jsem viděl na amatérských přehlídkách scénického tance tolikrát, že bych to jen stěží spočítal. Jenže v Bohemian Gravity jej tančí členové baletního souboru Národní divadla!

Někdy sklouzává dění na jevišti až na hranici kýče, a to zejména v moment improvizované části (přinejmenším jako improvizovaná vypadala), v níž zadání zřejmě znělo: „ukaž, co umíš“. V tu chvíli najednou všichni švihají nohama až k hlavě, skáčou různé náročné prvky z klasické taneční techniky, jejich tempo nabírá na obrátkách a vydávají ze sebe vše. Třešničku všemu pak nasadí jedna z posledních scén, ve které se pohybový styl překlene do známého vogue. Je to zřejmě jedna z těch avizovaných stylových fúzí, v nichž měli tanečníci nalézt svou svobodu… Přemýšlím, do jaké míry musí profesionální tanečník skutečně zvládat značně diverzifikovanou pohybovou nabídku? Říká se, že dobrý tanečník by měl být schopen zatančit cokoliv. Nutně mě to ale vede k otázce, zda je to reálné? Je reálné chtít po tanečnících, aby jednou tančili Labutí jezero, podruhé v díle Jiřího Kyliána, potřetí v díle Dadona Eyala a počtvrté v rytmu vogue?

Mé zklamání rozptýlila poslední česká premiéra večera, a to choreografie Bill Sharon Eyal a Gaie Behara. Jejich taneční slovník doslova pumpuje energií k prasknutí, čímž od prvních minut ovládne celé jeviště Národního divadla. Tanečníci se nezastaví a jejich výkony dosahují brilantní kvality a závratné rychlosti. To podtrhává i nezastavitelný a uhrančivý techno beat Ori Lichtika a Orena Barzilaye, který šponuje zběsilé tempo na maximum. Unisono pak napovídá, jak choreografové nahlíží na společnost – stejnou, ale přesto jinou. Můžeme si totiž všímat různých pohybových odchylek, osobitých vkladů jednotlivých interpretů, ale i systematického narušování choreografické kompozice. Koneckonců Sharon Eyal sama tvrdí: „Stejné načasování, stejný tvar, stejná myšlenka, stejný styl… a zároveň absolutní odlišnost.“ Právě tento paradoxní kontrast se stal leitmotivem posledního kusu večera bpm.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

Tanec je v choreografii Bill detailní, propracovaný, často překvapí neočekávaným řešením situací, čímž se snaží neustále udržovat divákovu pozornost v bdělém stavu. Autoři systematicky pracují s repeticí pohybových vzorců, čímž tkají jednotlivé významové roviny díla. Jedná se o minimalismus v dokonalosti a tvoří pomyslný kontrapunkt k prostorovosti prvního díla večera. Sledování této poutě výsostné abstrakce se tak může stát neskutečně extatickým zážitkem. Neustálé hypnotické vrstvení repetic se ale může po čase jevit i jako problematické. Jakmile nasměřujete pozornost jinam, je lehké se ztratit. Bill vyžaduje absolutní koncentraci a ponoření, čehož se mi plně dosáhnout nepodařilo. Ačkoliv mě dílo tolik nepohltilo, dokážu ocenit kvalitní choreografickou práci Eyal a Behara, která zachraňuje jinak velmi pochybný večer bpm.

Závěrem musím opět – jako již několik kolegů přede mnou – položit otázku: Kdo vytváří dramaturgii baletu Národního divadla? Domnívám se totiž, že tato osoba nebo tým odvádí velmi nekvalitní práci a je na čase s tím něco udělat. Posledních několik let zaznívá směrem k vedení souboru tak vážná kritika, že kdekoliv jinde by se volalo po odstoupení šéfa. Kdy si konečně nejvyšší vedení Národního divadla všimne, že Filip Barankiewicz se souborem míří spíše k průměrnosti než ke světovosti? Je skvělé, že máme excelentní interprety, ale k čemu nám to je, když tohoto potenciálu nedokážeme využít? Otázka je, zda si vedení vůbec všimne, zda spíše není k této problematice záměrně slepé, jelikož nedávno byla Barankiewiczovi prodloužena smlouva na dalších pět let. Je to skutečně tristní podívaná.

 

Psáno z reprízy dne 6. dubna 2022, Národní divadlo.

 

Artza
Choreografie a koncept: Eyal Dadon
Spolutvůrce: Tamar Barlev
Hudba: Eyal Dadon, Nicolas Jaar, Daler Mehndi
Scéna: Eyal Dadon
Kostýmy: Bregje van Balen
Light design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Liran Michaeli
Baletní mistr: Jan Kodet, Miho Ogimoto

Bohemian Gravity: Searching for Freedom
Choreografie: Yemi A.D.
Hudba: NobodyListen
Aranžmá orchestru: Jan Šikl
Hlavní asistent choreografie: Tomáš TOMMY Pražák
Asistent choreografie: Michaela Kadlčíková, Anastasiya Piatrenka, Tomáš Böckl
Scéna: Eliška Sky
Světelný design: Eliška Sky, Lunchmeat Studio, Daniel Tesař
Kostýmy: Liběna Rochová
Baletní mistr: Alexandre Katsapov, Jiří Kodym

Bill
Choreografie a kostýmy: Sharon Eyal, Gai Behar
Hudba: Ori Lichtik, Oren Barzilay
Nastudování: Mariko Kakizaki
Světelný design: Avi Yona Bueno (Bambi)
Baletní mistr: Alexey Afanasiev: Radek Vrátil

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 39x


Fotogalerie

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – ARTZA. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bill. Foto: Serghei Gherciu.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

bpm – Bohemian Gravity. Foto: Martin Divíšek.

Témata článku

bpm

Balet Národního divadla

Tanec

Re: Co ještě máme snést

vložil Josef Bartoš

IP: 90.182.97.250
Reaguje na: Re: Co ještě máme snést
Prodejnost lístků baletu přeci nemůže být hodnotícím kritériem - v městě plném turistů, kde pokud touží navštívit budovu či představení, tak nemají jinou volbu. A pak je tu Louskáček, hraný letos už od listopadu, který čísla nažene spolehlivě nahoru. Co třeba takové předplatné, to by bylo zajímavější sledovat.
Samozřejmě nemůže být prodejnost lístků ukazatelem kvality. Ale ti, kteří sedí ve vedení Národního divadla, pak získají falešný pocit, že je všechno v pořádku a „lístky se prodávají“.
Zrovna včera mi přišel e-mail s předmětem: „ Pro velký zájem přidává Balet Národního divadla nový odpolední termín představení bpm.“
+15 0 ! Odpovědět

Re: Co ještě máme snést

vložil Jana Novotná

IP: 89.24.13.161
Reaguje na: Re: Co ještě máme snést
Po těch letech, co kritizujeme působení F. Barankiewicze v čele baletu (a nejenom my v TA, ale víceméně celá odborná veřejnost) , si nemyslím, že máme tu sílu. Národní divadlo se totiž jako příspěvková organizace vymyká jakýmkoliv kontrolním mechanismům. Respektive zodpovídá takovým mechanismům, kterým je osud ND víceméně lhostejný, pokud se nestane opravdu nějaký obrovský průšvih typu me too (na první pohled totiž vše funguje bez větších problémů). To koneckonců prof. Burian stvrdil i prodloužením Barankiewiczovy smlouvy.
Zároveň si ale nemyslím, že bychom měli mlčet… jasnou zprávou k vedení ND, na kterou by muselo reagovat, by bylo snížení návštěvnosti a prodejů, což se ale neděje - naopak balet má (podle mých informací) ze všech souborů ND nejvyšší prodejnost lístků.
Teoreticky by mohla svou roli sehrát profesní organizace Asociace tanečních umělců, jenže u té se obávám stejného problému. Cestou by ale mohlo být přímé oslovení MKČR, protože tomu se ND coby svému zřizovateli zodpovídá. Musel by to být ale tlak hned z několika stran: média, laická i odborná veřejnost, profesní organizace, školský sektor apod., jinak netečné politiky nikdy k akci nedoženeme.
Některé Barankiewiczovy aféry, které měly potenciál ohrozit jeho pozici, se nakonec vždy smetly ze stolu, protože druhá strana nakonec odvolala svá tvrzení nebo se to prostě vyřešilo in-house. Jak píšu, je to tristní podívaná.
Prodejnost lístků baletu přeci nemůže být hodnotícím kritériem - v městě plném turistů, kde pokud touží navštívit budovu či představení, tak nemají jinou volbu. A pak je tu Louskáček, hraný letos už od listopadu, který čísla nažene spolehlivě nahoru. Co třeba takové předplatné, to by bylo zajímavější sledovat.
+26 0 ! Odpovědět

Re: Co ještě máme snést

vložil Josef Bartoš

IP: 37.188.166.243
Reaguje na: Re: Co ještě máme snést
Četl jste Ohlasy z tisku na bpm uvedené v květnovém čísle časopisu ND? Opovaž se to popsat je zbytečná výhružka, spíš by se pro to hodilo piš si co chceš, stejně je to fuk.
Právě jsem si to přečetl a musím „ocenit“ odvahu PR oddělení tam vůbec mou recenzi zmiňovat. Skutečně odvážné by ale bylo, kdyby tam dali QR kód na celé znění textu, ale to bych už chtěl příliš.
Každopádně od propagačních materiálů nelze očekávat, že si tam divadlo dobrovolně dá něco, co by mohlo čtenáře odrazovat od nákupu vstupenek. Buďme realisti.
+13 0 ! Odpovědět

Re: Co ještě máme snést

vložil JK

IP: 77.240.104.30
Reaguje na: Re: Co ještě máme snést
V první řadě musím opět připomenout na nešvar anonymních příspěvků! Nevím kdo je JK. Pár jedinců by se nabízelo, ale tato přezdívka či iniciály jsou určitě mnohem rafinovanější...
Opět se setkáváme s nepochopením. S výstřely, které mají vypadat zajímavě, ale ve své podstatě jsou bohužel trochu pokulhávající. Nevím jak,,JK'' chce diváka vzdělávat!? Podle jeho/její přesvědčení? Zná JK reálie?
Vůbec si nemyslím, že se nedějí projekty pro mladé diváky. Ději se-jen si je mladý divák musí najít. Možnost má! Nebuďme tak podbiziví. Tanec asi vždy zůstane výjimečný, protože výjimečný je!
Ať JK nabídne, co by bylo zajímavé???
Buďme v této chvíli především všichni trochu smířlivější. To bych přál nejen všem tanečníkům!
Mohu garantovat, že v prostředí tance nejsem nijak známou a vysloveně činnou osobou. Vše hodnotím z pozice vnějšího pozorovatele.
Rozpracovat strategie jak zpřístupnit balet širšímu publiku je na několik grantů a celou příspěvkovku, skládající se z dramaturgů, choreografů, tanečníků a markeťáků, ale to jistě víte.
Přístupů jak toto realizovat je nesčetně mnoho, záleží jen jak moc chce být ten který daný soubor kreativní. A jaký objem ze svých rozpočtů tomu chce obětovat (investovat). Proto je reálnější, aby šly příkladem velké instituce, které si to "mohou dovolit", než aby tato role stále náležela "experimenálním" souborům.
Ve vzdělávání bych možná začal u samotné definice baletu pro diváka, jelikož BPM na prknech ND... není balet!?
Avšak ptáte se na věci, které jsou v mém příspěvku zmíněné. Chápu že Vám může být ukradený nějaký JK, ovšem co říká William Forsythe jsou také jen pokulhávající výstřely? Jeho Blake Works, či Playlist, mimo celé kompenduim jeho umělecké tvorby? Jistě že zajímavá tvorba na poli tuzemského tance existuje, možná ne na velkých scénách, ovšem existuje. Nicméně týká se to právě velkých scén (ve jméně nesoucí "Národní"), kde je jakákoliv snaha o současnou dramaturgii neexistující.
Nicméně jsem rád, že se tato diskuse otevírá, a velmi rád v ní budu pokračovat.
S úctou, Jan K.
+5 0 ! Odpovědět

Re: Co ještě máme snést

vložil Jana Novotná

IP: 217.28.83.181
Reaguje na: Re: Co ještě máme snést
Po těch letech, co kritizujeme působení F. Barankiewicze v čele baletu (a nejenom my v TA, ale víceméně celá odborná veřejnost) , si nemyslím, že máme tu sílu. Národní divadlo se totiž jako příspěvková organizace vymyká jakýmkoliv kontrolním mechanismům. Respektive zodpovídá takovým mechanismům, kterým je osud ND víceméně lhostejný, pokud se nestane opravdu nějaký obrovský průšvih typu me too (na první pohled totiž vše funguje bez větších problémů). To koneckonců prof. Burian stvrdil i prodloužením Barankiewiczovy smlouvy.
Zároveň si ale nemyslím, že bychom měli mlčet… jasnou zprávou k vedení ND, na kterou by muselo reagovat, by bylo snížení návštěvnosti a prodejů, což se ale neděje - naopak balet má (podle mých informací) ze všech souborů ND nejvyšší prodejnost lístků.
Teoreticky by mohla svou roli sehrát profesní organizace Asociace tanečních umělců, jenže u té se obávám stejného problému. Cestou by ale mohlo být přímé oslovení MKČR, protože tomu se ND coby svému zřizovateli zodpovídá. Musel by to být ale tlak hned z několika stran: média, laická i odborná veřejnost, profesní organizace, školský sektor apod., jinak netečné politiky nikdy k akci nedoženeme.
Některé Barankiewiczovy aféry, které měly potenciál ohrozit jeho pozici, se nakonec vždy smetly ze stolu, protože druhá strana nakonec odvolala svá tvrzení nebo se to prostě vyřešilo in-house. Jak píšu, je to tristní podívaná.
Četl jste Ohlasy z tisku na bpm uvedené v květnovém čísle časopisu ND? Opovaž se to popsat je zbytečná výhružka, spíš by se pro to hodilo piš si co chceš, stejně je to fuk.
+17 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 10

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: