Choreografie Marty Polákové byla intimní zpovědí na téma jejího života v tanci, který ona sama shrnula jednoduchými slovy: „Mám to rada.“ Zcela jinak pojala své pátrání Petra Fornayová: nezkoumala totiž sama sebe, ale tanečnice Soňu Ferienčíkovou a Janu Terekovou, které se pro ní staly – a to doslova – Objekty výzkumu. První třetina představení probíhala celkem tradičně: ve dvou světelných drahách se zjevily obě dívky v pozoru, jakoby připravené k boji. Každá se pak přesunula na své světlem ohraničené „stanoviště“ a začala se pomalu rozhýbávat. Jejich tanec byl čím dál dynamičtější a fyzicky náročnější, zahrnoval časté výskoky, pády a pohyb po podlaze. Interpretky někdy tančily zároveň, jindy zase obsadila celé jeviště jen jedna z nich. Používaly podobné prvky a vazby, někdy se jejich tanec podobal kánonu, vždy do toho ale vložily svou vlastní individualitu, nikdy se nejednalo o tentýž pohyb. Divák mohl vypozorovat jakýsi choreografický výzkum, „zkoušení“, jak která tanečnice pohyb provede a jak se zachová. Ten skutečný, skutečně vědecký výzkum byl ale odhalen až v druhé části představení. Tanečnice odešly ze scény, na kterou se vzápětí začal promítat film o tom, co všechno musely dívky jako objekty výzkumu podstoupit: fyzické zátěžové testy (za kolik uběhnou 100 metrů, kolik udělají sklapovaček za minutu, jak dlouho vydrží pod vodou atd.), psychologický rozbor, krevní testy a mnoho dalšího. Diváci se o nich dále dozvěděli téměř všechno od data narození a čísla občanky, přes krevní skupinu, psychologický profil, absolvované studium a stáže až po oblíbenou barvu a jméno přítele. Tento neuvěřitelně detailní rozbor měl jediný cíl: zjistit, zda informace, které o interpretovi máme, mohou ovlivnit naše vnímání jeho výkonu a přítomnosti na scéně – po skončení filmu totiž následovala opět část první. Odpověď na tuto otázku zní: „Ano, částečně…“
Projekt Petry Fornayové byl vskutku zajímavým experimentem, který nejen pomohl choreografce a jejím objektům poznat samy sebe, ale také odhalil překvapivé množství metod, jak je možné jedince zkoumat. Psáno z představení 2. října 2014, Studio Alta. Solo: Endings/Beginnings
Choreografie a tanec: Marta Poláková
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Martin Polák a Tibor Feledi
Kostým: Simona Vachálková
Vizuál: Branislav Vincze
Světelný design: Robert Polák
Choreografická asistence: Yuri Korec a Peter Šavel Objekty výzkumu
Koncept: Petra Fornayová a Peter Šulej
Režie a choreografie: Petra Fornayová
Video: Adam Hanuljak
Původní hudba: Lucia Chuťková
Vizuál: Ján Ptačin/JaOnMi CreatureS
Voiceover: Ľubo Bukový
Použité skladby: The Who / Pictures of Lily, My Generation, Substitute
Technika a zvuk: Martin Kokavec
Produkcia: AST
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Bartoš
Dobrý den, paní Rehbergerová,jak už jsem vám odepisoval na e-mail – za chybu se omlouváme a v textu (po konzultaci s…
Čarovná Girlanda – Bonbónky pro milovníky historického tance