Pokrm, Smrt Antigony – O přítomném okamžiku i občanském aktivismu

Desátýapůltý ročník festivalu slovenského performativního umění tentokrát proběhl živě a zdarma. Veškeré akce a představení se konaly od 6. do 9. května 2021 v Altě v prostorách Invalidovny. Desátý ročník se měl původně konat minulý rok, nicméně kvůli pandemii se realizoval pouze v on-line podobě, a to ještě velmi zredukované. Proto se organizátoři festivalu v rámci jarního rozvolňování rozhodli uskutečnit veškerý program živě.

Pokrm. Foto: Eva Racová.

Pokrm. Foto: Eva Racová.

O tělu a duši

V rámci druhého dne uvedl režijně-choreografický tandem Jakuba Mudráka a Milana Tomášika divadelně-taneční performance Pokrm. V anotaci k představení tvůrci uvádí, že toto „zdánlivě archaické slovo vypovídá o duchovním pokrmu v kontrastu s tím pozemským, přirozeně potřebným. Performance se opravdu téměř doslova odehrává napůl cesty mezi tělesnem a duchovnem. Tanečníci a performeři (Sabina Bočková, Lukáš Homola, Jakub Mudrák, Veronika TőkőlyBarbora Rokoszová) postupují pomalými nášlapy z hloubky jeviště směrem k divákům za doprovodu transformačně-meditativní hudby Nilse Frahma. Sabina Bočková se zalyká pláčem, aniž by vydala hlásku, a emoci tak vyjadřuje jen hnutím svého těla a obličeje. Emocionální a citové prožitky znázorňuje jen svým tělem – mimikou a gestikou bez použití hlasu a jiných fonací –, čímž vytváří mnohem větší, až hmatatelný účinek na publikum.

Následuje monolog a dialog v tanci. Tělesný pohyb úzce souvisí s proudem myšlenek. Bočková začíná monolog slovy „nic není pravda“, aby si následně položila otázku: „Co je pravda?“ Monolog se posléze rozvine v dialog, probíhající během dynamického sólového tance, v rámci něhož se tanečníci dostávají až k tématu strachu. Existenciální rozhovor o strachu ze tmy se v rámci rychlého scénického pohybu po celém prostoru dostává k otázce bytí. Napětí se stupňuje a temporytmicky ho rozčísne až motiv štěstí: „Není důležité jít za štěstím, jen za našimi cíli.“ Jeden z tanečníků náhle vypne hudbu se slovy „šialené hučení“.

Vážná filozofická atmosféra, rychlý pohyb myšlenek i těl se zklidní. Tanečníci oddychují a postávají u zvukařského pultíku, občerstvují se jablkem nebo vodou, vyprávějí vtipy sobě navzájem i divákům, smějí se a celý výjev působí jako jakási oddychová pauza nezapadající do konceptu – ale není to tak.

Pokrm. Foto: Eva Racová.

Z rozpadu tanečního tvaru a zdánlivého vzdání se a úniku od myšlenek i těl po chvíli všichni opět zaplňují prostor a rozehrávají kontaktní improvizaci. Proběhne zdánlivé rozdělení rolí. Jeden znásilňuje druhého – bojovník versus submisivní žena, slaboch versus dominantní žena, poté se role otočí a tanec přechází v divoký rej.

Autorská výpověď Pokrm končí podobně, jako začala. Svůj monolog mezi tancem Sabina Bočková tentokrát zakončuje závěrečnou zastávkou u mikrofonu: „Jediné, co vnímáme, je prostor, který můžeme naplnit. Jediná cesta je cesta vpřed. Jediné, co vnímáme, je přítomný okamžik.“ Performance Pokrm vypovídá o naší každodennosti a o vzájemném soužití. Neustálým pohybem myšlenek, které byly kompaktně napojeny na pohyby těl, se autorům a performerům podařilo velmi intenzivním a nakažlivým způsobem probudit v divácích autentické a nepředvídatelné emoce.

 

Novodobé Antigony

Závěrečný den festivalu představili Marko Popović a Zuzana Psotková inscenaci Smrt Antigony. Tvůrci se inspirovali starořeckým příběhem odvážné a silné ženy, sestry a dcery, která se postavila proti psanému zákonu, proti mužské hlavě státu a upřednostnila morální a etické právo – pochovala svého bratra Polyneika navzdory rozhodnutí vládce Kreóna, který jej označil za zrádce a pohřeb zakázal.

Popović s Psotkovou ve svém prvním společném projektu zkombinovali autorský přístup ke starořecké tragédii, fyzický pohyb a dokumentární audio- a videozáznam. V průběhu performance diváci procházeli několika prostory západního křídla Invalidovny a postavu Antigony následovali povětšinou na promítacím plátně a ve třetím obraze živě. Hlavní hrdinku ztvárnila Zuzana Psotková, v audio- a videozáznamu ale také sbor dalších žen – azylantka žijící na Slovensku, humanitární pracovnice, žena po změně pohlaví, mladá manželka bez dítěte, žena momentálně žijící na Luníku IX v Košicích nebo matka a sestra Paľa Rýpala, dlouhodobě nezvěstného novináře. Ty všechny svými vlastními příběhy vytvořily obraz novodobé Antigony – odvážné a silné ženy zosobňující občanský aktivismus. 

V prvním obraze se řešila ženskost – ženské tělo. V promítaném videu se v obývacím pokoji starého činžovního bytu nachází žena rolující své tělo po koberci sem a tam. Její vnitřní monolog v postsynchronu namluvil mužský hlas v ženském rodě. Divákům a posluchačům ve zkratce sděluje, že se ve svém těle necítí dobře. Odkazuje tím k nepřijetí vlastního pohlaví – mužského či ženského – a implikuje tím i jeho případnou (a možnou) změnu.

Smrt Antigony (Zuzana Psotková). Foto: Anežka Medová.

Ve druhém promítaní vidíme ženu ve vysoké věži pohybující se kolem dokola velmi specifickým způsobem. Během své souvislé monologické zpovědi dlouhými a namáhavými kroky překračuje z úzkého sloupku na další úzký sloupek a na každém balancuje s obří bandaskou mléka na zádech – jako by bilancovala mezi statutem matky a ženy. Masivní bandaska znázorňuje tíži společností historicky privilegované role matky na úkor ženy, jež je nucena se této roli podřídit.

Obraz na plátně se postupně transformuje do živého obrazu. Ve třetí místnosti se fyzická Antigona (Zuzana Psotková) zmítá v prostoru. Oděná jen do černého obepínajícího body zachycuje v napjatých pohybech i gestech, ve vzedmutí hrudi, zvrácené hlavě, v pohybech evokujících porod abstraktně i fyzicky tenkou hranici mezi svobodou a vzpourou – v divadle i v životě.

Ve čtvrté místnosti si diváci mohli prohlédnout krom promítaného videoobrazu na stěně také předmluvu k Ústavě Slovenské republiky. Celý text odkazuje na cyrilometodějskou tradici a Velkou Moravu. Apeluje na slovenský národ, aby pamatoval na kulturní a historické dědictví svých předků a na stoleté zkušenosti s boji o národ a vlastní státnost.

Vystavená ústava měla ilustrovat stát, který stojí na rodině a rodinné tradici, v jejímž centru je plození dětí. Proto měla být i nejspíše kritikou slovenského státu, který nemá pochopení pro přeměnu společnosti vystavěné na „zastaralé a zkostnatělé” tradici, v níž byli po staletí hybateli hlavně muži. V závěrečném obrazu tak inscenátoři nepřímo kritizují křesťanskou kulturu a tradici jejího působení, v jehož rámci nebyl prostor pro určení si vlastní role – pro svébytnou a svobodnou identitu člověka.

Postava Antigony reprezentuje občanskou odvahu. Tvůrci rozvedli hlavní motiv starořecké tragédie a vytvořili autorskou divadelní inscenaci s tématem práva ženy na svobodu, které je pro svou křehkost i v dnešní společnosti – zdánlivě svobodné, slušné a demokratické – stále ohrožené.

Smrt Antigony (Zuzana Psotková). Foto: Anežka Medová.

Autoři chtěli, aby se příchod do divadla stal aktem občanského aktivismu. Diváci vstupující do prostoru divadelního média měli projevit občanský postoj. Návštěvníci však postávali s plastovým pohárkem sektu v ruce, který byl k dispozici v rámci malého občerstvení ve třetí místnosti, a snažili se zorientovat a poskládat si předkládané obrazy do souvislostí. Krom fyzických přesunů z místnosti do místnosti v inscenaci prostor k diskusi, interakci nebo k tomu, aby se diváci občansky projevili nebo zapojili, nakonec ani nebyl.

Zajímavým prvkem byla neustálá proměna prostoru, kombinace nových médií i dokumentárního audiovizuálu s fyzickým pohybem. V celkovém úhrnu však bylo rozmanitých prvků v inscenaci až příliš, což škodilo srozumitelnosti. Pokud jde o hlavní téma a tabu, je možné, že na Slovensku – zvláště pak v oblastech se zakořeněnější tradicí – je téma ženské emancipace stále velmi žhavé.

Domnívám se však, že v Česku tato problematika dnes už tolik aktuální není.

Organizátoři festivalu Hybaj ho! představili slovenskou tvorbu na jednom místě v uceleném formátu a podpořili kulturní mobilitu mezi Českem a Slovenskem. Díky procesu tvorby a osobnostem inscenátorů bylo každé z uvedených představení velmi odlišné. Tři festivalové dny návštěvníkům nabídly kromě výše uvedených inscenací také instalace, ranní work-outy, meditace, společné obědy, bloky sdílené praxe, diskuse, přednášky, psaní deníků nebo venkovní performance v západním křídle Invalidovny – tam všude se po dlouhé době odloučení umělci s diváky živě setkávali.

 

Psáno z představení 7 a 8. května 2021, festival Hybaj ho!, Studio Alta.

 

Pokrm
Choreografie: Milan Tomášik
Režie, dramaturgie, zvukový design: Jakub Mudrák
Pohybová spolupráce a účinkující: Sabina Bočková, Lukáš Homola, Jakub Mudrák, Veronika Tőkőly, Barbora Rokoszová
Použitá hudba: Nils Frahm
Kostýmy: Veronika Vartíková
Světelný design: Martin Hamouz
Produkce: tri4 o.z.
Produkční spolupráce: Alexandra Mireková
Koprodukce: Plesni Teater Ljubljana (Slovinsko)
Premiéra: 25. 4. 2019, Divadlo Štúdio tanca

 

Smrt Antigony
Režie: Marko Popović
Účinkuje: Zuzana Psotková a sbor
Dramaturgie: Dáša Čiripová
Kostýmy: Andrea Štrbová
Hudba: Samuel Szabó
Grafický design: Barbora Šajgalíková
Produkce: PORT o.z.
Premiéra: 17. 10. 2019, Tabačka Kulturfabrik

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Marko PopovicMilan TomášikPokrmSmrt Antigony

Tanec

Festival HYBAJ HO!

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2021

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5
6
7
8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23
24
25 26 27
28 29 30 1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: