Stěžejní byla trilogie Genesis-Boguro-Individuality provázející diváky strastiplnou cestou od „počátku života“, od splynutí ničeho v hmotu, přes setrvání v kolektivitě k vymanění z ní, od stádnosti zpět k individualitě. Dramaturgická linie děl byla vedena nenásilně a ponechala každému jeho svébytnost. „Nejmladší“ Genesis dalo prostor individuálním akcím, zajímavému využití pružných látek-kukel, ale místy bylo možná až příliš stavěné na efekt a odvolávalo k patetičnosti situací, což je obvyklý problém choreografů potýkajících se s tímto tématem. Vadou na kráse byly také kostýmy v podobě celotrikotů v barevnosti od modré přes růžovou k fialové, jejich střih dal sice vyniknout kvalitním pohybům tanečníků a tanečnic, na druhou stranu vymezoval až příliš konkrétní formu, která kontrastovala s abstraktností tématu. Boguro představuje již stmelenou komunitu, která kromě bezpečí na jedince vytváří sílící nátlak na poslušnost a unifikaci. Z choreografického hlediska přibývá sborových unisonových akcí, ve kterých interpreti prokázali značný potenciál. Na tělo nejvíce ušita jim však byla závěrečná část trilogie Individuality, založená na kontrastu jedinců bojujících za svobodu s uniformovanými beztvářnými vojáky. Individualita vítězí, síla choreografie je v duetech a vydařených sborech.
Již zde by mohl večer uspokojivě skončit, na programu však následovaly ještě čtyři kratší kusy, které svou odlišností pojetí ukázaly soubor v jiném světle, které mu prozatím jaksi sluší více.
Úřední den, který dovolil interpretům i herecké akce, sršel vtipem a odlehčenost tématu nebyla v ničem na škodu. Silnou stránkou byla i hudba Gianluigi Trovesiho, která tvořila hudební doprovod i v choreografii Uccelli. Tam se v úvodu objevil motiv zakuklených tanečnic v pružných látkách. Pas de trois v podání Elišky Mašterové, Nicoly Šafaříkové a Martina Piskoře bohužel nedosahovalo nápaditosti a výraznými momenty děl ostatních, a tak zanechalo v divácích pouze mlhavý opar. Závěr patřil sborovému Eyes on me, kde se tanečníci ve slušivých a nápaditých bělomodrých kostýmech rozloučili v zábavném divertissementu.
Slibný večer, který poukázal na vysokou kvalitu tanečníků a na budoucí směřování souboru, v němž narůstají umělecké ambice. Vydat se touto cestou nebude jednoduché, bude třeba upustit od efektních nánosů a místy až příliš polopatického sdělení, nicméně potenciál a odhodlání tu je, držme tedy palce!
Recenze psána ze dne 11. 2. 2009, Salesiánské divadlo
Anonym
A Vy jste měl to štěstí obě premiéry také shlédnout?La Sylphide rozpačitá i roztomilá