Příběh o Raškovi v libereckém baletu

Příběh o Raškovi v libereckém baletu

Příběh o Raškovi v libereckém baletu

Premiéra nového titulu Ota-Pavel-Raška v podání baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci se uskutečnila 28. února 2014. Autorem libreta, režie i choreografie je Martin Dvořák. Jak název inscenace napovídá, jedná se o pohybové ztvárnění životního příběhu slavného českého skokana na lyžích Jiřího Rašky na základě literární předlohy Oty Pavla. Představení zapadá do dramaturgického plánu šéfky místního baletního souboru Aleny Peškové. Ta se takticky a sympaticky drží témat alespoň okrajově spjatých s regionem, nemá ambice zpracovávat výpravné klasické tituly ani nijak zásadně překračovat hranice oblastní scény. Každý tanečník libereckého nepočetného souboru je typově i technicky zcela odlišný, Pešková si je evidentně vědoma reálných možností a limitů, a postupuje vpřed cestou rozumných kompromisů. Podle vlastních slov se snaží do divadla přilákat i laického diváka, baletní repertoár se pod jejím vedením dramaturgicky sjednotil, ke spolupráci si zve zajímavé osobnosti. V tanečním večeru Ota-Pavel-Raška se v Liberci sice nekoná žádná světová senzace, výsledkem je však celkově zdařilé a uměřené představení s řadou kvalitních a zajímavých momentů, sázející na emotivní a silné životní příběhy dvou velkých Čechů 20. století. Premiéra byla nekonvenčně zahájena krátkou uvítací řečí pronesenou Alenou Peškovou, autorem představení Martinem Dvořákem a Janem Mazochem, vnukem Jiřího Rašky (bývalý skokan na lyžích a kmotr inscenace). Na jevišti došlo ke křtu lyží jako symbolu celého představení. Divadlu je věnoval bývalý reprezentant ve skocích na lyžích Jaroslav Balcar. Přestože je inscenace prezentována jako taneční pohádka pro dospělé a jejich děti (slovo pohádka se ostatně objevuje i v názvu proslulé povídky Oty Pavla Pohádka o Raškovi, která se stala předlohou celého večera), brát děti, alespoň ty nejmenší, na toto představení by asi nebyl příliš šťastný nápad. Je tu sice několikrát přítomen motiv boje dobra se zlem, jak tomu v pohádkách bývá, a hlavní hrdina Jiří Raška po řadě útrap a tvrdých životních zkouškách také dojde ke štěstí a splněnému přání. V představení je však nadmíru přítomna melancholie, úzkost, tíživé momenty české historie i temné stavy duše. Na pozadí osudů dvou velikánů české historie se vedle životních i profesních vítězství na scéně objevuje rovněž deprese, válka, vojna, beznaděj, umírání i smrt. Slavný sportovec Jiří Raška (1941–2012), skokan na lyžích a vítěz X. zimních olympijských her, konaných v Grenoblu v roce 1968, kterého jistě netřeba nijak zvlášť představovat, inspiroval spisovatele Otu Pavla (1930–1973) k sepsání povídky s názvem Pohádka o Raškovi, která vyšla v roce 1974, rok po Pavlově smrti. Povídka je brilantní, sugestivní a jiskrná, ostatně jako snad všechna jeho díla. Je zcela nereálné adekvátně převést tklivou Pavlovu poetiku do pohybového jazyka, čehož si je Dvořák dobře vědom, proto staví zejména na silných emocích a navození příslušných nálad, které četba Pavlových vět evokuje. Dvořák se citlivě drží Pavlovy literární předlohy a hlavní osy příběhu. Na scénu navíc přivádí i postavu samotného spisovatele (tančí jej Alexey Yurakov), který po většinu představení působí jako do sebe ponořený a zamyšlený muž s papírem a tužkou v ruce, ale dostává i několik výrazných a technicky náročných tanečních příležitostí. Do představení byly také, až překvapivě funkčně a srozumitelně, zakomponovány i dvě abstraktní postavy: M jako Mánie (Jan Březina) a D jako Deprese (Rie Moritaová). Postavy jsou dobře vykreslené a vzájemně rozeznatelné i bez předchozí znalosti Pavlovy povídky či zevrubnějšího životopisu obou osobností. Jednotlivé typy jsou navíc celkem zdařile rozlišeny i zvolenými tanečními a pohybovými prostředky. Téměř civilní projev postavy maminky (Valerija Radionova) a tatínka (Andrey Bayniazov) ostře kontrastuje s chladným, takřka až roboticky prováděným pohybem vojáků. Tanec Věrky (Annabel Pearceová) je lyrický, téměř dětsky naivní a čistý. Osud (Maria Gornalova) vznosně kráčí vpřed, odtažitě, nemilosrdně a neústupně. Tanec energické a neúnavné tety Pravečkové (Veronika Šlapanská) akcentuje pohyby paží a je plný vlídných a hřejivých gest. Ledové a nadpozemské postavy Deprese a Mánie se vyjadřují pomocí pohybů s výraznými neoklasickými strukturami a občas s bravurou zacházejí až k hranicím akrobacie. Postavě Oty Pavla jsou celkem logicky přisouzeny dvě polohy, z nichž jedna je spíše herecká než taneční, v té druhé však všemi výrazovými i technickými prostředky vytrvale bojuje se svým alter ego. Jaroslav Kolář je v roli Rašky přesvědčivý, dokáže být chlapecky křehký a zranitelný, ale i hrdý, mužný, místy i komický, nikdy však ne směšný či nevkusný. Kolářův výkon v celém představení je obdivuhodný, jeho role je po pohybové stránce mimořádně náročná a spadá spíše do žánru fyzického tanečního divadla. Choreografie je vystavěna na sugestivní hudební koláži. V představení převládá hudba Belgičana Wima Mertense (*1953), skladatele klasické minimalistické hudby. Diváci se dočkají i jeho patrně nejznámější skladby s celkem příznačným názvem Struggle for Pleasure (Zápas o radost). Zazní například i hudba české skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) či jazzové motivy zlatých šedesátých let. Hudba na řadě míst zesiluje naléhavost taneční výpovědi, občas je však až přehnaně podbízivá a prvoplánová. Záběr Dvořákova pohybového slovníku je široký, vychází především ze současného tance, objevuje se i klasická taneční technika (Maria Gornalova na špičkách), některé party, zejména duety Rašky a trenéra Ramsy (Vladimir Kamenev), se řadí k fyzickému tanečnímu divadlu. Choreografie úspěšně využívá osvědčený princip dualismu, staví do kontrastu současnost a vzpomínky, dětství i umírání, radost a depresi, úspěch a prohru či lásku a nenávist. Inscenace je rozdělena do dvou dějství, nutno ovšem dodat, že kvalita druhé části večera za tou první lehce pokulhává. Děj na scéně se vyvíjí chronologicky. Pohyby na jevišti i přes svou fyzickou náročnost povětšinou plynou s lehkostí, korespondují s hudbou, dokreslují vyprávěný příběh, někdy se však choreografie až zbytečně vleče a použitý pohybový materiál se jen bezradně utápí na pozadí barvité hudby. Divák může také občas nabýt dojmu, že je na jevišti všeho moc – ať už lidí, rekvizit, či pohybů – a méně by v určitých momentech skutečně znamenalo více. Některé motivy, přestože nesou svůj význam, působí až křečovitě a nepatřičně (kupř. tanec čtyř albatrosů v závěru). Kostýmy asi řadu tanečníků občas dost potrápily, ať už se jednalo o bílé prošívané zimní bundy a sněhule v druhém dějství (postavy fanynek), nebo o dlouhou bohatou sukni s vlečkou, s níž Maria Gornalova, tančící na špičkách, několikrát hrdinně zápasila. Scéna je vytvořena střízlivě a úsporně, přesto dostatečně. Dominuje jí bílý skokanský můstek, který slouží jako pohyblivá kulisa. V úvodu představení nejprve symbolizuje lůžko, jednoduchým pootočením se změní v dům tety Pravečkové, povětšinu času však slouží skutečně jako symbol lyžařského prostředí. Diváci na několik vteřin zahlédnou i videoprojekci skutečného Jiřího Rašky, promítanou na bílý skokanský můstek v okamžiku, kdy se nad ním, zavěšený na lanech, vznáší Jaroslav Kolář. Znázorňuje sportovce v jeho nejslavnějším skoku, který podle vyjádření Oty Pavla trval „kratičký lidský věk“. Tento moment vyvolal patrně nejsilnější emoce z celého večera a sklidil spontánní a bouřlivý potlesk publika. Martinu Dvořákovi se ve městě pod Ještědem jeho tah na emoce zkrátka po všech stránkách vydařil. Psáno z první premiéry 28. února 2014, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.  Ota-Pavel-Raška
Libreto, režie, choreografie a scéna: Martin Dvořák
Kostýmy: Jindra Rychlá
Hudba: hudební koláž Martina Dvořáka (Wim Mertens, Jiří Bauer, Kamil Hála, Miroslav Heřmanský, Lubomír Novosad, Vítězslava Kaprálová)
Premiéra: 28. 2. 2014 Foto: Martin Šandera

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: