Prokofjevova hudební vitalita je neustále lákavá

2. 12. 2013 recenze

Autor Lucie Dercsényi

Letošní divadelní sezona se na domácích scénách nese ve znamení baletů Sergeje Prokofjeva. Jestliže je Petr Iljič Čajkovskij spojován s balety konce 19. století, v počátku 20. století vstupují do světa tance další výrazné skladatelské osobnosti. Mezi ně se řadí také Sergej Prokofjev, jenž se na svých cestách mimo rodné Rusko setkal s Igorem Stravinským i Sergejem Ďagilevem a začal pracovat pro proslavené Ballets Russes. V roce 1918 Prokofjev opustil na delší dobu sovětské Rusko a odešel do Ameriky, v roce 1923 se usadil v Paříži. Roku 1932 se pak definitivně vrátil do vlasti a pokračoval ve své skladatelské práci, aniž by dělal umělecké ústupky tehdejšímu režimu, s čímž měl také později nemalé problémy. Prokofjevovo dílo čítá sto třicet sedm opusových skladeb. Mezi jeho nejvýznamnější jevištní díla patří také balety, z nichž Romeo a Julie a Popelka se řadí k těm nejfrekventovanějším, a to nejen v zahraničí. Příběh tragické lásky Romea a Julie zařadilo do svého repertoáru Národní divadlo Praha v netradičním nastudování Petra Zusky (14. listopadu 2013), v premiéře je balet rovněž uváděn v choreografii Roberta Balogha v Moravskoslezském divadle v Olomouci (stejně jako v ND Praha 14. listopadu 2013). Vyprávění o šaškovi, jenž přešaškoval sedm šašků Prokofjevovu hudbu jsme mohli také slyšet na festivalu Ave Bohemia, kde byl uveden nepříliš známý Šut (Šašek) nastudovaný Viktorem Gačenkem s tanečníky Mladého baletu Sergeje Lifara z Kyjeva. V baletu vystoupili posluchači

stejnojmenné taneční akademie, hlavní part Šaška tančil Jaroslav Tkačuk z kyjevského Divadla opery a baletu T. Ševčenka. Překvapila mne hudební kompozice připomínající v instrumentaci drsně, až barbarsky, znějící Stravinského Svěcení jara, které při své premiéře v Paříži v roce 1913 vzbudilo nemalý rozruch. Gačenkovo nastudování se naopak drží akademické techniky, nevybočuje ničím z tradičních vazeb a nežli výraznější invenci ukazuje řemeslnou znalost a dovednost. Balet o šesti obrazech, k němuž si Prokofjev také napsal libreto, vychází z pohádek z okolí Permu a Uralu. Balet se jmenoval Vyprávění o šaškovi, jenž přešaškoval sedm šašků. Prokofjev zpracoval bizarní námět, ve kterém Šašek se svou ženou předstírají její smrt a následné, zázračné oživení bičem, který si sedm šašků od Šaška za tři sta rublů kupuje. Šašci se pak rozhodnou doma své ženy také zabít, ale zjistí, že kouzelný bič nefunguje. Chtějí se Šaškovi pomstít a ten se ze strachu převléká za dívku, kterou si šašci odvádějí. O Šaška převlečeného do ženského šatu má nakonec zájem bohatý kupec, který odmítá sedm šaškových dcer. Šašek odchází s kupcem, utíká mu a místo sebe nastrkuje kozu. Prokofjev se snažil napsat groteskní a sarkastickou hudbu, musel ji také přepracovávat, jak to požadoval Ďagilev, který premiéru v roce 1921 považoval za průměrnou, hudbu za nejlepší a choreografii Tadeusze Slavinského za nejhorší. Již samotné libreto je neobvyklé a nepříliš úsměvné. Představení 4. listopadu 2013 na Nové scéně v rámci festivalu Ave Bohemia potvrdilo, že hudba je v případě kyjevského nastudování opět tou nejprokazatelnější kvalitou. Choreograf Viktor Gačenko si v něm nejvíce pohrál s pasážemi sedmi šašků, v nich se nejzřetelněji odchýlil od klasické techniky a načrtl v lehké karikatuře pánské výstupy. Markantní pohybovou charakteristiku vložil do partů Šaška, sborové tance zaujaly v momentech, kdy pracoval s původními folklorními prvky. Psáno z představení 4. listopadu 2013, Nová scéna ND, Praha. Pohádka o Šaškovi
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Viktor Gačenko
Scéna: Vladimir Karaševskij
Kostýmy: Olga Novikova Příliš skromná Popelka v Plzni Prokofjevovu Popelku zařadila na repertoár dramaturgie plzeňského baletu. Jako šéf tamního souboru ji nastudoval Jiří Pokorný. Posledním uvedením tohoto titulu na českých scénách byla v roce 2011 extravagantní verze Jeana-Christopha Maillota v ND Praha. Maillot nacházel v Popelce nové výzvy nejen v pohybovém pojetí, ale

i v razantním průniku do psychologie hlavních protagonistů. Pokorný se naopak jakéhokoli vlastního názoru na Popelku vzdal a tvořil v duchu konvence. Ale i ta může mít své hodnoty a kvality, na nichž je možné stavět. Toho však Pokorný nevyužil a dodal své Popelce punc podprůměrnosti. Vystavěl balet o třech jednáních, známý z pohádek od Hanse Christiana Andersena nebo jiných autorů. Popelka přichází na scénu v pozadí s krbem, postupně na jeviště přijíždějí sporák, umyvadlo, malá spíž a koš s prádlem, v jejichž útrobách se skrývají děti, které objekty rozhýbávají (něco na způsob roztančených předmětů v Kyliánově baletu Ditě a kouzla, jež připomíná i trůn tvořený dětmi v plesové scéně zmiňované Popelky). Popelka se svým otcem vzpomínají na matku, která zaujímá i roli Dobré víly. Zlé sestry a Macecha mají na hlavách barevné helmičky. Sestry se pyšní ostře růžovou a oranžovou barvou, Macecha fialovou; na ples je pak zdobí barevnými kokrhely. Na jeviště vtrhnou s vehemencí vlastní jejich sobeckému naturelu. Jsou na první pohled protivné, zlé a nepřející. S jejich party si Pokorný více vyhrává, dodává jim karikující gesto, odkazující na jejich slepičí, poťouchlé povahy. Jejich pasáže se nejvíce přibližují Prokofjevově živé melodice, výraznému rytmu, který je pro jejich role charakteristický. Zpočátku se zdá, že choreograf rytmickému spádu stačí, ale krokové kombinace sester a Macechy se opakují, odvíjejí se v neměnném pohybovém modu a v závěru baletu již smělé hudební harmonii nestačí. Shodný dojem zanechávají i další party. Popelka je skromná nejen svou povahou, ale také ve svém tanečním projevu – ten kopíruje ustálené klasické pózy, které jsou nezáživně propojovány bez průraznější dynamiky. Choreografie je vskutku velmi skrovná a úsporná. V druhém jednání v obrazu plesu Popelka téměř netančí, je dlouho pouze přenášena z místa na místo, a pokud se ocitne na zemi, přechází od pózy k póze. Také princ je bezvýrazný, v jeho variacích můžeme předvídat, co bude následovat – grands jetés en ronde, pirouettes en l’air, piruety ze čtvrté či jiné klasické pozice, arabesky… Více šarmu a noblesy nevkládá do princova partu ani jeho představitel Milan Maláč. Hlavně, že na plese k potěše diváka zatančí děti pomeranče. Ani sborový plesový valčík se příliš nepohne z místa – páry zůstávají vtěsnány na malém prostoru, který je nepochopitelně ještě zmenšen tím, jak jsou do podlahy zabodnuty rohy trojúhelníkových zrcadel, ve kterých se odrážejí zavěšené světelné řetězy. Místo, aby tanečníci vířili prostorem, jsou schováni za zrcadly, a když máme možnost je vidět, zjistíme, že opakování partnerských promenád nebere konce. Stejně bezradně působí i princova pouť za hledáním jeho vyvolené, která má obout ztracený střevíček, nemluvě o španělském či orientálním tanci, k nimž odkazují spíše kostýmy nežli choreografie. Pro větší srozumitelnost cestování v čase děti převalují po scéně velký míč – glóbus. Více invence, muzikality a cítění prostoru se nedočkáme ani v závěrečném pas de deux – je unylé, bez plynulé návaznosti pohybového toku, nezachycuje téměř nic z Prokofjevovy hudební poetičnosti. Popelka nedostává příležitost zatančit si solidně vystavěnou variaci a v podání Moniky Mašterové je bezduchou postavou. Více impulzů pro roztančení nacházejí v rolích sester Jarmila Dycková a Kristýna Piechaczková spolu s Macechou v podání Hany Čakarmišové. Nová inscenace Popelky vyžaduje velkou toleranci v uměleckých nárocích a očekáváních, které by plzeňský balet mohl naplnit, kdyby k tomu dostal příležitost. V Popelce mu však nezbývá nic jiného než bezradně přešlapovat na místě… Psáno z premiéry 16. listopadu 2013, Velké divadlo Plzeň. Popelka
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc
Premiéra: 16. 11. 2013