První večer Nové generace v sezoně 2013/2014

I v nové sezoně, která právě začíná, budou pokračovat večery projektu Nové generace, jenž už řadu let představuje veřejnosti práce studentů pražské HAMU. Choreografii přicházejí studovat autoři zkušenější i úplní nováčci, komponované večery z jejich tvorby jsou pak příležitostí ke konfrontaci s publikem i mezi nimi samotnými, další ze studentů se mohou uplatnit jako interpreti. Nová generace je platformou pro experimentování, ověřování, diskusi. První večer tohoto podzimu se uskutečnil 9. září v prostorách pro současný tanec, jež u pražského Výstaviště provozuje sdružení Alt@art. Večer obsahoval tři reprízy a jednu premiérovou choreografii, skrovné hlediště Studia ALTA se zaplnilo a sezona byla úspěšně odstartována. První na pořadu byla choreografie Moniky Částkové Arvore. Premiéru měla v roce 2010, autorka se s ní účastnila soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové a získala ocenění jako nejlepší duet na festivalu Sóloduo v Maďarsku v roce 2011. Jde o dílo vystavěné na silném vizuálním efektu, odkazující se snad k někdejšímu německému expresionismu. Tanečnice oděná v látce, která pokrývá celý prostor jeviště, připomíná osamělý strom na poušti nebo sirénu napůl vynořenou nad hladinu zvlněného oceánu. Pohyb se zprvu omezuje jen na paže, postupně přechází do celého torza a dává od počátku tušit, jakým směrem se kompozice bude ubírat a jak skončí. Choreografka využívá jako základní pohybový element spirálu: ve směru pohybu paží i celého těla, které stojí na místě, jen se postupně otáčí kolem své osy, tu neznatelně, tu v silnější torzi, a tím dává do pohybu celou „krajinu“ kolem sebe. Tělo je stále v napětí a k expresivním pohybům horní poloviny těla se občas přidává i výraz tváře. Pod plachtou (či sukní) je skryta ještě jedna postava, která dodává nenápadnými pohyby vlastní život vzdouvající se látce, ale zůstává po co nejdelší dobu ukryta. Jsou tu tedy dva elementy, které se doplňují, chvílemi dochází k jakémusi pohybovému dialogu, ale tanečnice zůstává hlavní hybnou silou. Celý kus skončí až ve chvíli, kdy z krajiny nezůstalo nic a bytost, jež může být bohyní i přírodním duchem, je zavinuta v záhybech plátna jako řecká socha. Black-out a poslední záblesk nad látkou, která už bez přítomnosti těl zůstala jako osamocený artefakt. Choreografie je vizuálně působivá, využívá i příjemné nasvícení z diagonálních směrů, nenabízí ale žádný překvapivý vývoj kromě mírně se zvyšující dynamiky. To, že si choreografka Monika Částková oblíbila kruhové pohyby a spirálové torze, je patrné i z její nynější premiérové práce, která nese název Blízká vzdálenost. Není již tak vizuálně působivá, ale je postavena v podobném duchu: opakují se série stejných či podobných pohybových motivů, zde v podání tří postav, které na sebe v pohybech navazují, někdy synchronně, jindy kanonicky nebo zcela nezávisle. Jejich vztah je spíš mechanický, musí se potkat, vstoupit do interakce a znovu se oddělit, aby na začátku i na konci stanuly jako pár a jedna osamocená postava, ale v pozměněné konfiguraci. V choreografii opět nenajdeme výraznější změny v dynamice, nemá žádný jasně rozpoznatelný vrchol, ale to je zřejmě cílem, protože ani hudba jej nenabízí (jde o minimalistickou skladbu Philipa Glasse). Duet s prostým názvem 2 z dílny Paľa Kršiaka je kompozicí na hudbu Richarda Wagnera, premiéru měl v prosinci loňského roku. Od tanečníků vyžaduje bezpečné ovládnutí akademické techniky tance rozvinuté do moderní polohy, estetika vychází z čistoty provedení. Choreografie je dynamická a tanečníci jsou v kontaktu, reagují na sebe pohybem i pohledem, dílo na ně ale klade někdy až zbytečně velké nároky. V dlouhých výdržích a rondech se odrazí i sebemenší zaváhání, zvlášť v přímém bodovém osvětlení, které odhaluje každý záchvěv. Právě tak je ošemetné, mají-li tanečník a tanečnice provádět synchronně pohyb, v němž se odrazí rozdíl v jejich fyzické konstituci. Symfonická hudba by se mohla zdát neúměrně rozlehlou plochou pro tanec pouhých dvou interpretů, ale výsledek je poměrně kompaktní. Velmi vyzrálým dílem byla závěrečná choreografie Venduly Poznarové Nenaříkej. Byla jí věnována druhá polovina večera po přestávce, které bylo využito pro přestavbu – diváci a tanečníci si totiž vyměnili místa. Jeviště obkroužil půlkruh ze dvou řad židlí a pozornost publika se upřela na stupňovité hlediště, v jehož levém rohu byl umístěn malý orchestr. Tato choreografie byla totiž provedena s živou hudbou, což jí dodalo působivosti. Studenti choreografie dostávají pravidelná zadání, podle nichž musí pracovat s konkrétní hudební formou, přičemž nejzáludnější bývá fuga. Vendula Poznarová si vybrala netradiční dílo z 20. století – kompozici židovského skladatele Pavla Haase, který zahynul v koncentračním táboře. Studii pro smyčcový orchestr zkomponoval v roce 1943 v terezínském ghettu, její premiéru zneužili nacisté ve filmovém dokumentu ilustrujícím předstíraně idylicky život Židů v Terezíně, zatímco ve skutečnosti autor i všichni hudebníci o měsíc později zemřeli v Osvětimi. Skladba je to těžká, ale není obrazem zoufalství či blížící se smrti, je spíš vyjádřením touhy lidského ducha po kráse, která se rovněž stává útočištěm v nejtěžších časech. A tak je dílo pojato i choreograficky. Mezi pěti tanečníky je zřejmá postava skladatele, který na scénu přichází v plášti s charakteristickou žlutou hvězdou a s kufrem plným not. Všichni interpreti (dva chlapci a tři dívky, ale jedna z nich je také oblečena jako hoch) jsou oděni v bílé barvě, která je vyčleňuje z šedi jejich světa. Choreografie sleduje hudbu a její členění, tanečníci jsou ztotožněni s hlasy jednotlivých nástrojů, základnímu tématu je přiřazen taneční motiv, který je dále rozvíjen a variován, dochází k mnoha interakcím, dynamické pasáže střídá zklidnění. Tanečníci se pohybují jak v prostoru pod stupni hlediště, tak na nich, a ačkoli jejich pohled míří nad diváky, vzniká mezi nimi určité pouto. K silnému dojmu přispěl i výkon uskupení Piccola orchestra pod vedením Marka Valáška. Dílo by se jedině obešlo bez závěrečného rozhazování notových papírů, které působí pateticky. Jinak je to choreografie kompaktní a dramaturgicky zpracovaná tak, že zůstává v paměti ještě dlouho, a rozhodně jde o dílo, které stojí za další uvádění. Psáno z představení 9. září 2013, Studio ALTA. Arvore
Choreografie: Monika Částková
Interpretace: Monika Částková, Josef Bartoš
Hudba: Vlastislav Matoušek, Ian Wood
Návrh kostýmu: Monika Částková
Realizace kostýmu: Lenka Částková, Miloslava Teplá
Premiéra: prosinec 2010

2
Choreografie: Paľo Kršiak
Interpretace: Adéla Judasová, Marek Červinka
Hudba: Richard Wagner
Kostýmy: Dominika Charousová
Premiéra: 5. 12. 2012

Blízká vzdálenost (Closer Distance)
Choreografie: Monika Částková
Interpretace: Adéla Judasová, Lucie Burešová, Josef Bartoš
Hudba: Philip Glass
Premiéra: 9. 9. 2013

Nenaříkej (al s’fod)
Choreografie, režie a výtvarné zpracování: Vendula Poznarová
Taneční interpretace: Petra Hyvnarová, Barbora Králová, Nikol Šneiderová, Šimon Kubáň, Ivan Svyatkin
Hudba: Pavel Haas
Hudební interpretace: Piccola orchestra
Diriguje: Marek Valášek
Světla: Pavel Kotlík
Premiéra: 12. 5. 2013

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: