Už samotný název absolventského představení Barbory Debnárové, absolventky bakalářského studia katedry pantomimy HAMU, naznačuje mnohoznačností své sémantiky různé významy: na jevišti však jde hlavně o metaforu poslů nového života, Prvosenky jsou pěkná pohybová, mírně abstraktní inscenace, ve které hrají dvě dívky – Bára Debnárová a Valéria Radzová, obě ze Slovenska. Představení se konalo na půdě Disku – skutečné půdě s cihlovou podlahou, pod mohutnými trámy, v hlubokém prostoru ztajeném v příšeří; divadelní prostředí z něho velmi citlivě stvořili light designer Martin Špetlík a výtvarnice Bára Svobodová. Přenosné reflektory vyhledaly ve tmě svým tlumeným světlem několik pomyslných prostorových dějišť. Doplnila je průhledná struktura vytvořená z nápaditě rozvěšených dámských punčochových kalhot, jež vytvořily iluzi potrhané vesmírné mlhoviny. Ze scénografického hlediska měl na půdě svou funkci i komín, pod jehož záklopkou byla skryta malá schránka. Vtipně řešené hlavové pokrývky postav obou dívek, oblečených jen do lehce zdobných trikotů, plnily odlidšťující funkci, a přesto působily něžnou ženskostí. V inscenaci se podařilo velmi ústrojně spojit choreografické a dramaturgické záměry autorky s výtvarnou podobou scény, takže předchozí popis snad již napovídá vlastní dějiště a polohu inscenačního sdělení. V autorském záměru Báry Debnárové jde o pohybovou fikci, na jejímž dávném začátku stála asi inspirace slavným číslem Claire Heggen a Yvese Marca z Théâtre du Mouvement. Bára si ji mohla poprvé zkusit v úspěšném vystoupení ve studentském představení Příběh pantomimy, kde spolu s Marií Fröhlichovou vytvořily v autorském výstupu, jehož cílem bylo dramatické zpracování stylu Étienna Decrouxe, zdařilou vizi dvojjediného monstra. V Prvosenkách upozorní na tuto uměleckou zkušenost první výstup, kdy divák vidí v hloubi prostoru podivnou hvězdici lidských údů, jejíž panožky se všelijak prolétají a sestavují až do okamžiku jejich složení do těsné srostlice dvou živých těl. Odtud už autorka svou fikci dál samostatně rozvíjí. Obě části tohoto živého útvaru projevují postupně stále více samostatnosti, jejich vztah se dramatizuje. Během procesu individualizace jedné z nich dochází ke kolizi ve formě fyzického oddělení obou těl. Poprvé se ve hře otevírá prostor pro cit. Obě jsou nadále spjaty už jen pupeční šňůrou bývalého dvojenství. Ale soucit druhé postavy s ohroženou bytostí vyvolá nové, vědomé a dobrovolné napojení obou. Jejich obraz zaniká ve tmě. Ozve se dětský pláč. Světlo odhalí dvě lidské masky v babyboxu komínové schránky; narodili se lidé. Prostá, ale inteligentní dramaturgie Prvosenek je vlastně základem pohybové básně, inspirované populárními hypotézami o vzniku života na Zemi. V tvarovém zpracování inscenace se projevuje smysl obou dívek pro vizuální a poetické ztvárnění pohybových akcí; ovšemže jim to umožňuje, ba přímo nabízí také technika, odvozená z Decrouxova tělesného mimu. Je však obohacena o namáhavé akrobatické sestavy a latentně dramatický proces, jež stimulují jejich pohybové tvarosloví k jisté abstrakci a poetické obrazivosti. Možná by bylo vhodné ještě popřemýšlet, jak herecky zvýraznit proces klíčové citové reakce na mdlobný pád postavy usilující o naprosté oddělení. Hrubá cihlová podlaha půdní scény také neumožňuje vylehčenější zakončení dopadů a přesunů obou těl a poněkud zpomaluje rytmus těchto akcí. Je to však i důvod k dalším reprízám Prvosenek, protože se jedná o dílo technicky náročné a svým záměrem natolik zajímavé, že další fixace by účin představení ještě posílila. Prvosenky Báry Debnárové bychom mohli číst také jako nadějné vykročení do života umění. Psáno z představení 24. října 2013, Disk. Prvosenky
Autor: Barbora Debnárová
Hraje: Barbora Debnárová, Valéria Radzová
Scéna a kostýmy: Bára Svobodová
Světelný design: Martin Špetlík
Supervize (bakalářského představení): Miřenka Čechová
Hudba: Myko
Premiéra: 25. 6. 2013