Rapture – O ženských touhách pohledem mužů

Rapture. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Štádlerová

Nejednalo se o první spolupráci Bartovance se studenty konzervatoře, loni totiž nastudoval velmi úspěšně dílo přímo z pera Sashy Walz Kreatur. Laťka byla nastavena velmi vysoko, Kreatur opravdu vzbudil prakticky jen pozitivní ohlasy kritiky i diváků.

Tématem Rapture je především ženskost a otázka ženské a mužské energie. Osm studentek, oděných do overalu z bílých silonek, svoji výpověď začíná v sále bez diváků. Ti zatím stojí venku na dvorku a koukají na bílé siluety skrze velké boční okno. Dolní osvětlení jevištního prostoru budí dojem zamlženého obrazu nahých žen. Po krátké předehře jsou diváci vpuštění do sálu a za okamžik se výpověď osmkrát opakuje, a přesto je jiná. Počátky choreografie jsou sestaveny z repetice naučené variace, která se odehrává v diagonále. Každá z interpretek ji začíná s několikadobým zpožděním, na každé je znát menší či větší nervozita. Nepodrží je ani hudba, jelikož tato část je zasazena do ticha.

Rozumím potřebě zdůraznit intimnost okamžiku, ale pro tanečnice byla tato počáteční část velmi náročná a dlouhá. Hudební podklad se vynořoval zlehka, stupňoval se a s ním i spokojenost a jistota interpretek. Další přicházející pasáže nabíraly na dynamice a síle. Z individuality bez zájmu o kontakt se dívky staly bytostmi, které prahnou po kontaktu, pozornosti, bojují o svoji pozici a ukazují svoji odvahu a pevnost. Zároveň však mají svoje potřeby a touhy. Touhu být hezká, mít krásné dlouhé a lesklé vlasy, nosit hezké šaty, vyrovnat se ideálu krásy stůj co stůj, tedy i za cenu vymknutých kotníků v botách na vysokém podpatku. Identita individuality se stírá a vyhrává identita stereotypní ženy.

Souboj mezi interpretkami pak přináší do výpovědi otázku mužského principu, který je zde metaforicky zastoupen dámskými lodičkami alias penisem, tedy dostatečnou mírou testosteronu. Pohled na téměř nahé ženy s rudou rtěnkou se zasunutým společenským dámským střevícem mezi nohami pak přináší konotace rozvíjející ne nutně téma transgendru, ale možná spíše zamyšlení nad mužskou energií v ženském těle?

Interpretačně je tenko kus lehce rozkolísaný, v některých částech jsem měla až příliš často pocit, že ačkoliv interpretky představují dámy, mají shrbená záda, zpočátku byla na některých tanečnicích vidět velká, na jiných menší nejistota. Potřebovaly by více času si choreografii zosobnit a dostat více do těla. Koncepčně i interpretačně jim choreografové totiž nadělili docela slušnou výzvu. Přes počáteční rozpaky a neklid jsme se nakonec dívali na relativně sebevědomé a pohybově dobře vybavené tanečnice. Chybí jim zkušenosti, ale ty nezískají jinak než v takových projektech, jako je třeba Rapture. Řekla bych, že největší aplaus si zaslouží Jiří Bartovanec za stvoření celého festivalového konceptu PUSH Dance festivalu, který nabízí ještě studujícím tanečníkům spolupráci s profesionálními umělci a opravdovým světem současného tance.

Psáno z reprízy 20. prosince 2021 v divadelním sále Konzervatoře Duncan centre.

Rapture
Koncept, režie, choreografie: Nicola Mascia, Jiří Bartovanec
Interpretace: Adéla Garabíková, Karolína Grygarová, Rozálie Stárová, Štěpánka Svejkovská, Martine Rubin Wollan, Bernadetta Petršová, Andrea Krejbichová, Vladlena Klimek
Hudba: Martin Tvrdý, Charlotte Adigéry
Kostým: Nicola Mascia
Světelný design: Michal Hór, Martin Krupa, Nicola Mascia
Zvuk: Lukáš Horký
Premiéra 19.12.2021