Romantický Chopin v Ústí

Podzimní část aktuální divadelní sezóny se pro baletní ansámbl SDOB nesla více než kdy jindy v hektickém duchu – v atmosféře nejistoty ohledně budoucího financování divadla, hrozící v krajním případě zrušením uměleckých souborů připravil pro své příznivce hned dvě premiéry, a to s odstupem pouhých dvou týdnů od sebe. Po experimentálním představení Zahrada soch dramaturgie vcelku očekávaně sáhla po titulu, jenž měl tentokrát oslovit spíše konzervativnější část ústeckého publika. Volba padla na současné taneční divadlo Chopin libretisty, choreografa a režiséra Daniela Wiesnera, jenž se ostatně této postavě klasické hudby nevěnuje zdaleka poprvé, vzpomeňme na jeho dřívější inscenaci s názvem Milostný život Fryderyka Chopina v libereckém Divadle F.X. Šaldy. Je nasnadě, že osobnost a životní osudy tohoto básníka klavíru dokonale naplňují zažitou představu romantického hrdiny – před námi se postupně rýsuje obraz mladého, geniálního skladatele, ve své výjimečnosti spíše obdivovaného než chápaného, lva salónů a miláčka publika, jenž se těšil přátelství mnoha význačných uměleckých osobností tehdejší doby. Velmi senzitivního a navenek spíše uzavřeného, ve vztazích však vášnivého, temperamentního muže, jemuž byly ženy inspirací nejedné skladby. Včetně jedné z nejpozoruhodnějších osobností tehdejší Paříže, výstřední George Sandové, jež ve skladateli vzbudila vášeň natolik silnou, že ji dokázala přetrhnout až Chopinova předčasná smrt. Tedy, alespoň v nejnovější inscenaci ústeckého baletu. Po rozevření opony náš zrak padne na vyčerpaného, zdravotními útrapami zlomeného Chopina, jenž se posledním koncertem loučí se svým věrným pařížským publikem, které mu bez dechu naslouchá. Před očima se mu přitom odvíjí jeho životní příběh naplněný hudbou, prchavými, neuchopitelnými polibky múzy i bouřlivými vzplanutími citů. S tóny Klavírního koncertu e moll se spolu se skladatelem přenášíme o dvacet let zpět do parku ve Varšavě a jeho setkání s mladou pěvkyní Konstancií Gladkowskou, s níž prožil první romantický vztah. Od něj se pak před námi začíná pozvolna odvíjet sled jednotlivých chronologicky řazených obrazů, tematicky oscilujících především kolem tří osudových žen Chopinova života. Tyto obrazy jsou pak rámovány jakýmisi cestovními intermezzy, jejichž zásluhou sice divák ani na okamžik neztrácí orientaci v proudu vyprávění, svou stylizovanou popisností (cesta kočárem, mořské víly čeřící hladinu či loď zmítaná bouří) však mimoděk vyvolávají spíše úsměv. Pro toho, jemuž nejsou osudy nejslavnějšího polského skladatele úplně neznámé by pak mohla dramaturgická linka svou narativní přímočarostí a předvídatelností působit poněkud jednoduše a neinvenčně, což se Wiesner snaží vyvážit dalšími složkami inscenace, především pak hudbou, jež zde hraje zcela zásadní roli. Jednak přímo odkazuje na Chopinovu inspiraci jednotlivými postavami, které prošly jeho životem (Etuda f moll), popřípadě určuje náladu a dynamiku jednotlivých scén (Nokturno F Dur), unášených proudem Rossiniho a Chopinových skladeb. Není to však jen hudba, co neustále drží diváka v zajetí odvíjejícího se příběhu, důraz na plynulost a nepřerušovanou kontinuitu děje je znát i z koncepce scény (Martin Víšek). Díky maximálnímu využití tahů a jen nepatrnému množství kulis a dalších scénických prvků, které jsou přestavovány takříkajíc „za pochodu“, je divák mrknutím oka přenášen mezi jednotlivými lokalitami, pro jejichž charakterizaci si výtvarník scény vystačí se závěsem, tu evokujícím barbizonskou školu krajinomalby (park ve Varšavě), pařížský bulvár nebo klášter Valldemosa. Kulisy dokreslují charakter jednotlivých míst, od soukromých budoárů a vývěsních sloupů pařížských náměstí až po vitráž, zasazenou do fragmentu klášterního okna.K dovršení iluze, že divák je přímou součástí čilého ruchu lázeňských kolonád a účastníkem koncertů v salónech umělecké smetánky, nemalou měrou přispívá i splynutí jeviště s hledištěm v jednotný prostor, kde účinkující v dobových kostýmech (Josef Jelínek) procházejí přímo mezi řadami sedadel a kde představitel hlavní role přichází přednést Chopinovy polonézy a mazurky na piano stojící jen pár kroků od diváků.Taneční složka inscenace se nese v duchu Wiesnerova neoklasického choreografického slovníku, jehož prostřednictvím autor líčí rozpoložení skladatelovy duše, letmé záblesky přicházející inspirace a citová vzplanutí se smyslem pro psychologizující drobnokresbu niterných pochodů postav, a to ve škále od něžných, vláčných pohybů prodchnutých citem až po ostrá, nesmlouvavá, imperativní gesta. Obdobně širokou škálu potom nalézáme i ve výrazu, kdy expresivní, exaltované polohy jsou střídány téměř neznatelným povytažením obočí v lehkém údivu. To vše je potom umocněno citlivou prací s dispozicemi jednotlivých účinkujících, akcentující jejich přednosti. Ozdobou první půle představení je především Chopinův duet s Konstancií Gladkowskou (Vladimíra Podhorná), jejíž představitelka zaujala lehkým, svěžím tanečním projevem, jenž šel ruku v ruce s přesvědčivě podanou naivitou a okouzlením z čerstvě probuzeného citu, příslušejícímu věku mladičké Gladkowské. Tato hravost a ostych mládí pak berou za své s nástupem femme fatale Chopinova života, George Sandové (Margarita Pleškova). Jejím příchodem je zásadně nabourán dosavadní poklidný, idylický běh představení a před zraky publika se postupně začíná vytvářet nesourodé, mnohotvárné a proměnlivé citové pouto. Pro jeho vykreslení je pak již zapotřebí více než jenom jednoho duetu - ty kladou nároky především na partnerskou souhru s důrazem na přesnou práci s těžištěm partnerky a vyznačují se množstvím vířivých, rotovaných prvků, které jim dodávají dynamiku a rytmus v souladu s hudbou. Je to ale především schopnost odstínění jemných nuancí v proměnách jejich postav, čím oba hlavní představitelé korunují celé představení. Pleškova zde opět dokazuje, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokáže tyto polohy a jejich proměny nalézt a vystihnout – od prvotního chladu a nedůvěry k vetřelci, jenž se ocitl v jejím literárním salónu, přes postupné poddávání se hudbě a šarmu skladatele až po prudký, spontánní, neskrývaný cit, aby vše nakonec skončilo vědomou, pragmatickou, byť určitě bolestnou rezignací a odvrhnutím všeho, co je dříve pojilo. Celá inscenace je však postavena především na výkonu předního sólisty souboru Vladimira Gončarova. Ten se po jevišti pohybuje se splývavou měkkostí a lehkostí vlastní Chopinovým skladbám, aniž by v sobě zapřel cokoli z precizního fázování a definice pohybu klasicky školeného tanečníka a každý krok, všechny nuance v natočení hlavy či trupu jsou přesně na svém místě, v souladu dynamickým charakterem dané skladby. Stejně přesvědčivý je potom i v dramatických zlomech, kdy se dostává ke slovu expresivnější projev, postavený především na výrazu. Ten je proměnlivý, zrcadlí všechny posuny skladatelovy duše s maximální intenzitou, ale stále v mezích věrohodnosti.
Iluzi splynutí osoby tanečníka a skladatele na jevišti pak Gončarov završuje svým vystoupením v roli interpreta klavírních skladeb období, nesoucího se ve znamení rozmáchlých, osudových vzepětí citů, sentimentu, neutuchajícího boje za ideály tváří v tvář skutečnosti. Pro toho, jemuž je tento svět zrcadlící se v Chopinově hudbě cizí, pak může být výkon hlavního představitele sám o sobě důvodem, proč si ústeckého Chopina nenechat ujít.

 

Psáno z představení 5. 11. a 22. 11. 2010. Fotografie: Petr Berounský

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: