Romeo a Julie bez spalující vášně

Romeo a Julie bez spalující vášně

Romeo a Julie bez spalující vášně

Příběh Romea a Julie patří od dob svého vzniku (1594 – 1595) k nejromantičtějším hrám Williama Shakespeara. Shakespeare hledal příběhy, které by mohl proměnit v dramata a dokázal je rozvinout do působivého divadelního účinku. Do struktury svých her vložil výjimečné množství materiálu, a tak jeho tragédie jsou zároveň studiemi o individuálním stavu lidské mysli. Mnoho jeho prací je jazykově natolik složitých a hutných, že vybízejí k hledání různých vrstev textu. Dá se říci, že žádné čtení ani inscenace nemůže zahrnout celé bohatství jeho her. Postihnout pestrost Shakespearových narážek, slovních hříček a nuancí je téměř nemožné. A právě bohatství detailů vybízí k řadě interpretací při zpracování předloh slavného dramatika. A nemusí se jednat jen o činoherní nastudování, protože Shakespearovy hry se staly také předlohami pro balet. Mezi ně patří i drama Romeo a Julie, které se objevilo na baletních jevištích již v 18. století - Eusebio Luzzi uváděl Romea a Julii v Benátkách v roce 1765 a Vincenzo Galeotti v Kodani pak v roce 1811. Zásadní vstup této baletní tragédie na světová jeviště zaznamenáváme ve 20. století, když v létě roku 1935 Sergej Prokofjev  dokončil partituru k baletu. Musel ji však přepracovat, neboť ji tehdejší vedení leningradského Kirovova divadla (dnes petrohradské Mariinské divadlo) shledalo netaneční. Vznikly dvě symfonické suity a světová premiéra baletu se konala 30. prosince 1938 v Zemském divadle v Brně v choreografii Ivo Váni Psoty. Příběh veronských milenců od té doby stále inspiruje řadu choreografů. Jedním z nedávných zpracování baletu Romea a Julie u nás, se stalo nastudování Attily Egerháziho v Českých Budějovicích. Za dobu jeho působení v čele baletního souboru Jihočeského divadla sledujeme ve výběru titulů i zpracování zřetelný příklon k současnosti. Kromě choreografií svých slavných kolegů Egerházi pravidelně uvádí své kompozice, které zaujmou vypracovanou strukturou a soudobým tvarováním. Pro Jihočeský baletní soubor připravil již druhou Shakespearovu předlohu (v roce 2011 zde uvedl Sen noci svatojánské). Sergej Prokofjev mistrně zachytil nesmrtelný příběh Romea a Julie v partituře se „smělou harmonií, výrazným rytmickým spádem, se žhavou temperamentností a hlubokým lyrickým fondem“ (Smolka, Jaroslav a kolektiv: Dějiny hudby, Togga 2001). A právě jeho hudební předloha je velkým impulsem pro choreografy, kteří by měli naplnit skladatelovu překotnou invenci rovnocenným pohybovým materiálem. V úvodu českobudějovické inscenace Romeo a Julie vidíme stát na scéně postavu v černém hábitu s kapucí, pouští na zem list papíru – lze usoudit, že se jedná o dopis Julie, který Romeo nedostane… Vidíme také ležící, mrtvé milence, kteří se rozhodli pro svou nenaplněnou touhu zemřít. Příběh může začít. Attila Egerházi se ve své verzi soustředí na téma lásky jako základní lidský projev a v příběhu Romea a Julie spatřuje „nejmocnější a nejpravdivější zobrazení lidského citu“. Nastudování upouští od plné renesanční zdobnosti, jak v případě dvorských tanců na plese, tak i ve výtvarném návrhu, který pracuje s témbry barev od bílé, béžové až po hnědou. Scéna je jednoduchá, funkční a působivá, kostýmy jsou stylizovány v duchu renesanční módy. Choreograf se nepouští do žádných inovací známého příběhu, ale drží se originálního syžetu. Na rozdíl od Shakespeara Egerházi představuje postavy v úvodních scénách nepříliš čitelně, děj se pak z této mírně nepřehledné expozice rozvíjí dále a splétají se jednotlivé obrazy, zprvu na sobě nezávislé, ale postupně, jak se blíží rozuzlení, splývají a příběh spěje k nevyhnutelnému konci. Shakespeare své postavy vykreslil pečlivě, tak aby se doplňovaly v protikladu jedna k druhé – například přípravy na ples u Kapuletů, kde Romeo poprvé spatří Julii, se ironicky zrcadlí v přípravách na její svatbu s Parisem. Všechny tři milostné duety – jeden večer na plese, druhý v noci v zahradě a třetí za úsvitu, kdy se milenci, v té chvíli již oddáni, mají rozejít – přerušuje Shakespeare voláním chůvy. Tragédie Romeo a Julie je ceněna pro svůj lyrismus, její uspořádání a vnější struktura mají precizní architektonickou stavbu. Děj je zdůrazněn autoritativními vstupy Vévody veronského – poprvé, když urovnává hádku mezi Monteky a Kapulety, dalším po Merkuciově smrti a nakonec, aby zjistil, kdo je za smrt milenců zodpovědný. V případě Egerháziho nastudování trvá delší dobu, než identifikujete Romea mezi jeho přáteli Merkuciem a Benvoliem a některé důležité dramatické momenty jsou rozmělněny do nepřehledné akce. Je to dáno nejen samotným kostýmem, který postavy výrazně neodlišuje, ale i samotným pohybovým pojetím. Egerházi se soustředí na gesto, doznění pohybu v jeho esteticky vyladěné formě, ale ne vždy ho plně dramaticky zabarvuje. Tělesné a výrazové nastavení postav není vždy přesvědčivé. Některé vazby se opakují a postavy se dostávají do zajetí pohybových stereotypů, bez výraznějších dynamických proměn. Emoce a dramatické kulminace slyšíme více v Prokofjevově hudbě a méně jich zaznamenáme v tanci samotném. Ten je strukturován s profesionální pečlivostí a s náruživým vrstvením prvků, které pokaždé nestačí zachytit niterné rozrušení postav. V duetech se neodráží gradující milenecká touha – snesly by více vroucího objetí, doteků, souznění a pohledů z očí do očí. Je zde řada momentů, které po tom volají – například, když Julie leží na zemi a Romeo nad ní dělá grand rond de jambe  - proč se na partnerku vůbec nedívá a upřeně hledí před sebe? Zkrátka duetům chybí naléhavost, milostné zanícení, něha a spalující touha. Tanec se odvíjí s víceméně neměnnou invencí a ve velké většině tanečních akcí jde více o pohybovou strukturu, nežli o odstínění citového rozpoložení. I Merkucio tančen Peterem Rovó zpočátku postrádá správnou dávku svého fanfarónství, a dostává se mu ho až těsně před soubojem s Tybaltem, kdy si obléká červené šaty, podprsenku a tančí převlečen za ženu – až v tento moment se stává jeho postava plnokrevnou. Ani Paris v podání Viktora Svidró nepřesvědčuje o aristokratické noblese, jistém chladu a odstupu, když několikrát silně tiskne Julii ňadra. Julie se pak také až příliš náruživě vrhá rozkročmo na kněze Vavřince, u kterého hledá pomoc pro sebe a Romea. Nejlépe je na tom Tybalt, který je v podání Zdeňka Mládka postavou splňující Shakespearovy parametry. Výstupy rodičů Julie nad jejím ložem, kde bezvládně leží, působí až pateticky; Matka Julie, navíc tančí ve stejných pohybových intencích jako předtím její dcera, což ubírá na věrohodnosti výjevu, ačkoliv Linda Schneiderová do něho vkládá maximum ze svého technického a výrazového umu. Role Julie je pro mnohé tanečnice snem – Cristina Porres Mormeneo si ho mohla splnit. Svůj part fyzicky přesně vyladila, emotivní proměny se pokaždé nepromítly do výrazového prožitku , ale jak už jsem se zmínila, jisté limity v tomto ohledu nastavuje samotná choreografie. Důležité momenty, jako například první setkání s Romeem, se vytrácejí, nejsou režijně přesně zarámovány, proto i hlavní mužský part v podání Patrika Čermáka nezanechává hlubší dojem. Egerházi nenechává Julii ani jiné ženské postavy tančit na špičkách klasické variace. Jeho choreografie využívá akademické techniky jako základ pro tvarování nabité prvky a vazbami, které v mnohém odkazují na tvorbu Jiřího Kyliána. Připomínají ji například lomené paže, dále momenty, kdy tanečnice zůstávají zavěšeny v objetí svých partnerů, či přízemní pozice tanečníka ležícího na zádech, kdy opřený o lokty zaklání hlavu s pohledem do obecenstva. Egerházi je Kyliánovým způsobem tvarování zřetelně ovlivněn, na což má jistě plné právo, nicméně to, co u někoho funguje, nemusí fungovat jinde a v jiném kontextu. V Romeovi a Julii jde choreograf více po taneční formě, nežli po obsahu, jeho hrdinové postrádají výraznější charakterové zabarvení a důležité momenty ztrácejí svou účinnost. Tím pak samozřejmě trpí celá inscenace, která může působit jako líbivý obraz bez citelného dopadu.  Psáno z hostování souboru ve Stavovském divadle v Praze 10. února 2013. Romeo a Julie, Jihočeské divadlo
Choreografie, režie, dramaturgie: Attila Egerházy
Hudba: Sergej Prokofjev
Scéna: Loes Schakenbos
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Loes Schakenbos
Fotografie: Petr Zikmund
Premiéra 13. a 20. dubna 2012 v DK Metropol v Českých Budějovicích. 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: