RootlessRoot Company dokáže diváky zdeprimovat, ale i rozesmát

9. 6. 2011 recenze

Autor:

Po stálici festivalu Tanec Praha – dánských Granhǿj Dans – se hned druhý v pořadí představil soubor, který českým divákům také není zcela neznámý – RootlessRoot Company. Tvorba tandemu Jozef Fruček a Linda Kapetanea je vrytá hluboko v paměti nejen díky choreografiím Holdin´ Fast a 100 Wounded Tears, které vytvořili pro DOT504, ale také z loňské účasti na Tanci Praha, kde uvedli premiéru díla UNA (Unknown Negative Activity).

Letošní Eyes In The Colors Of The Rain zachovávají linii vedenou povětšinou na bázi depresivních témat, smutných osudů, samoty, bolesti a krutosti. Nechybí ovšem špetka humoru, i když spíše tragikomického. Sledujeme tři osoby (k dvojici tanečníků se přidává Giorgos Frintzilas), tři obdélníky vymezené prostory, tři náměty. Zjišťujeme však, že úvodní inspirace básní Noc britského umělce Williama Blakea či motiv Apokalypsy je pouhou zástěrkou. Hlavní dějová linka sleduje zoufalou osamělost a odcizenost protagonistů. Ačkoli je představení plné dotyků, a to převážně dosti fyzických (i když se jmenují RootlessRoot – tedy kořeny, bez kořenů, vliv působení v souboru Ultima Vez je v tomto ohledu patrný), chybí v interakci jakýkoli náznak harmonie. Pohyby jsou buď ostré, prudké, přímé nebo naopak vláčné až bezvládné, jakoby vedené někým jiným. Obdivuhodná je sehranost a přesnost v duetech. Ty se odehrávají v duchu soubojů , manipulace a ovládání až po motivy násilného zneužití. Příkladem za všechny může být scénka, kdy Jozef zakončí asi jeden z nejněžnějších tanečních momentů hozením Lindy z výšky na matraci nahozenou omítkou. A to nejen jednou, ale hned čtyřikrát. RootlessRoot naštěstí tuší, kdy už je stísněná atmosféra, kterou vyvolávají, nesnesitelná a dokáží ji odlehčit. Když pomalu psychopatický Jozef pokryje hlavu ležícího Giorgose moduritem (či co to je?), donutí diváky k úsměvu tím, že „anonymní“ hmotě přidá oči, nos a ústa…
Děj nabere zcela jiné obrátky, když se k mikrofonu dostane Linda a prohlásí, že toto představení je vlastně o ní. Zdařile komicky působí její převlékací intermezzo, kdy si nešikovně roztrhne punčochy, nedopne šaty a obuje asi tak o čtyři čísla větší boty na podpatku. Propuká v hysterický, nezadržitelný smích, ve změně oděvu a naladění ji následují i zbývající dva protagonisté. Zpočátku veselá atmosféra se ovšem vrací do zajetých, nepřátelských kolejí. Z šarvátky jen tak na oko se málem stane vražda.
Dílo spěje k závěru analogií s jeho začátkem. Místo jedné pevné koule, jich pokryje scénu nejméně tucet. Za to se však před očima samy po doteku Lindy díky velmi zdařilému efektu vytrácí. Jako by z nich vyprchal všechen život.
Představení Eyes In The Colors Of The Rain rozhodně nezklamalo. Je kombinací ucelené kompozice, zdařilých nápadů, dokonalých pohybů, vhodně zvolené reprodukované i živé hudby, slovních průpovídek, scénických efektů.

Psáno z představení ze dne 8. června 2011, divadlo Ponec.