Rumpelstiltskin po anglicku

Vyhlášením pandemie a stavu nouze se v mnoha zemích kultura otřásla v základech. A to především její část zvaná „živé umění“, která i dosud, ač bohatá na úrodu, trpěla často žízní. Hnaní pudem sebezáchovy sebe i zdravého rozumu lidstva, začali umělci využívat různé online kanály a platformy, aby probudili utlumené emoce a povzbudili estetické vnímání. A zatímco hudební nosiče i rozhlasové hry se staly již běžnou součástí našich životů, pro tanec znamená toto období velkou zkoušku. Nemůžete si dost dobře pustit taneční záznam u práce nebo v autě, online stream vám nepomůže s odpočinkem očí unavených z obrazovky. Trojrozměrný zážitek z fyzického pohybu je zploštěn na vjem pouze vizuální, zážitky z bezprostřednosti i energické napojení na tanečníky jsou vygumovány.

To vše je nutné vzít v potaz a při sledování záznamů divadelních inscenací se na ně připravit dobrým umístěním, obrazem i rozpoložením. Jen tak je možné se přenést do divadelního křesla a ocenit kamerové záběry, které dělají, co mohou, aby nás vtáhli do dění na jevišti.

Pohádka na motivy bratří Grimmů o skřítkovi s podivným jménem je známá i u nás (Rampelník nebo Rumplcimprcampr) a její původ je zřejmě velmi starobylý. Vypráví o dívce, která je nucena upříst slámu ve zlato pod hrozbou přísného trestu a z této nesnáze jí za příslib odměny kouzlem vypomůže skřítek. Právě jeho jméno hraje v příběhu klíčovou roli, když je skřítek ochoten se vzdát podmínky a nároku na novorozeně, pokud dívka uhodne jeho jméno. Samotná pointa vyloženě neponouká k neverbálnímu zpracování, o to větší si tedy domácí choreografka souboru Liv Lorent nastavila překážku, když se rozhodla zatančit příběh ve verzi zpracované přední skotskou básnířkou Carol Ann Duffy.

Její poetické převyprávění nezapře tradice pohádkových příběhů či slavných románů i dramat, které z britských ostrovů známe. Všechny postavy v něm prochází složitým vývojem, svět pozemní i nadpřirozený se stýkají, sváří se tu láska a zášť. Tradiční baletní dualismus dobra a zla je zde zpochybňován – při sledování s menšími dětmi se tedy připravte na dlouhé přednášky o realitě života a existenci zla v každém z nás.

 

Taneční pohádka o otcovství

Hned první scény překvapí svou krásnou, profesionální a imaginativní výpravou z dílny Michele Clapton, která byla oceněna Emmy Award v roce 2012 za kostýmy k filmu Hra o trůny. Příběh začíná láskyplnou idylkou zamilovaného páru, král obdivně zbožňuje svou vyvolenou královnu, oděnou ve zlatě. Její úsměv však září nejvíce, když si může hrát v podhradí s dětmi. Ty si nejraději hrají se snopy slámy, přízí, které starší dámy na jevišti spřádají, slaměnými koly i panenkami. Hudba známého anglického divadelního a filmového skladatele Murraye Golda příjemně podtrhuje dramatické momenty i náladu severského venkova. Scénu skvěle doplňují chlupaté ovce v podání nejmenších dětí, mezi nimiž vyrůstá také pastýřova dcera, budoucí hlavní kladná hrdinka příběhu. Pohybové hry se mísí s pantomimou a jednoduchou akrobacií a vynikají především smyslem pro zapojení amatérů do inscenace.

Královna, toužící po vlastním dítěti, ale při porodu zemře a slepě zamilovaný král nedokáže odpustit svému synu její ztrátu. Odmítne jej řádně pojmenovat, nazývá ho posměšnou přezdívkou, a svého potomka v útlém věku po neustálé šikaně nakonec vyžene ze zámku, aby se v něm zavřel a naplno se oddával svému žalu nad ztrátou milované ženy. Titulky k videu a podmanivá hlasová narace z úst herce Bena Cromptona nám vysvětluje to, co není z dění na scéně snadno pochopitelné. Příběh se totiž dále posunuje, aniž by poskytoval větší taneční plochy kterémukoliv z hrdinů. A tak je vlastně samozřejmou otázkou, proč je prvoplánově němý. Choreografická invence totiž připomíná spíše doplňkovou složku divadelního provedení – kdyby byla pohádka doplněna o několik jasných dialogů či čtení předlohy, mohla by jakožto komplexní scénický tvar oslovit širší publikum. Takto je divadlem sice nonverbálním a němým, na několika místech i tanečním, ale nedostatek slov je místo přidané hodnoty spíše zbytečně sveřepý.

Dobro je trestáno, ženy manipulovány, ale láska zvítězí

Rumpelstiltskin dospívá sám v lese a v jeskyni a velmi rád si chodí hrát s dětmi. Vyrábí jim hračky ze slámy, rozdává dárky. Přesto jej dospělí vyhánějí a zakazují svým dětem si s ním hrát. Je na nás rodičích, abychom spolusledujícím dětem vysvětlili, proč asi. Ve chvílích své smutné samoty navštěvuje mladíka přízrak jeho matky oděné ve zlato a její láska jej naučí vykouzlit zlato i z obyčejných věcí. Aniž by tvůrci využili tuto skutečnost a při setkání Rumpelstiltskina s mladou pastýřkou například prozradili jeho magické schopnosti, při výjezdu krále do podhradí se rozhodne chvástavý pastýř králi zalhat, že jeho krásná a milovaná dcera umí příst zlato. Tenhle důležitý akt, který způsobí obrat celé hry, ovšem také není dobře režijně zvládnut, troufám si tvrdit, že i „zkostnatělá baletní pantomima“ by unesla naraci lépe a výstižněji. Pohnutky pastýře pro tento čin nejsou úplně zřejmé a předchází jim zdlouhavá scéna reje v podhradí. Král se rozhodne odvléct pastýřku do zámku přes protesty jejího náhle prozřeného otce a tento důležitý dramatický moment odkrývá další slabiny režijní práce se scénářem i limity tanečního herectví. Zoufalá dívka pláče zavřená v pokoji se stohem slámy, který má do rána upříst pod hrozbou zabití ovčího stáda jejího otce. V tu chvíli se zjeví neznámý mladík, který jí výměnou za prsten pomůže. Král je nadšen a chce více, druhou noc si pomocník vyžádá od dívky polibek. Nadšený král slíbí pastýřce sňatek, když utká třetí noc zlaté rouno, ale jatka otcova stáda, pokud tak neučiní. Rumpelstiltskin tentokrát za pomoc z dívky vymůže příslib odevzdat mu první dítě, které jako královna porodí. Dívce nezbude než naposledy souhlasit a spolu se „skřítkem“ pak zbytek noci oslavují dobře vyvedené dílo a šťastný konec. Malým dětem však těžko vysvětlíte, co se tu noc mezi těmi dvěma zřejmě událo. Velkolepý taneční duet se totiž nekoná, jen mladík je znenadání bez košile.

Pastýřka je ráno oslavována králem, chystá se svatba, při které se sice dívka netváří zrovna nadšeně, ale také nijak neprotestuje. Na mladého pomocníka prý už skoro zapomene, ten si však po devíti měsících přijde, dle slibu, pro narozené dítě. Matka se nedokáže rozloučit s novorozenětem a zapřísahá divocha, ať jí ho nebere. Ten, obměkčen nářkem, svolí pod podmínkou, že do tří dnů vysloví jeho pravé jméno. Královna pátrá po celé zemi, teprve třetí noc jí její otec pastýř prozradí, že ví, kde divoch žije, a tam ho uslyší zpívat píseň o svém jménu. Když ho vysloví nahlas, král, který stál asi zrovna poblíž, zjihne dojetím nad nalezením opuštěného syna a z té nenadálé lásky mu pukne srdce. Právoplatný dědic trůnu tak zdědí i jeho novou ženu a syna, který byl ve skutečnosti jeho... V závěrečné apoteóze se starý král setkává se svou milovanou královnou v říši mrtvých a vše má tedy šťastný konec.

Imaginace celé inscenace, podmanivá hudba a skvělá výprava jsou jejími hlavními devízami. Samotný příběh převyprávěný spisovatelkou je sice velmi dojemný, ovšem jeho narace se ukázala pro Liv Lorent těžkým oříškem. Příliš stereotypní spád děje, strach z divadelní zkratky a v neposlední řadě ničím nepřekvapující choreografická kompozice bohužel neproměnily potenciál originálního námětu tak, jak by mohly. Ve snaze vytvořit rodinné drama pro publikum v severním regionu Británie (Newcastle-upon-Tyne) zapojila do hry i ochotníky všech věkových kategorií, což samo o sobě ztvárnění jen prospělo. Brzdí to však kulminaci tanečního umění jako takového, a naopak jen odhaluje nedokonalost oboru při snaze doslova převyprávět psaný děj. Při použití spíše konvenčních pohybových motivů současného tance a amatérské akrobacie by celé inscenaci prospělo ozvučení reálným divadelním slovem nebo písněmi, které by z nyní němého příběhu mohly vytvořit živelnější, pestřejší a snáze stravitelnější zážitek i pro mladší věkové kategorie – zvláště pro sledování na obrazovce.

 

Psáno z online streamu Sadler's Wells Theatre dostupném 7. – 10. 4. 2020.

 

Rumpelstiltskin
Choreografie: Liv Lorent
Scénář: Carol Ann Duffy
Hudba: Murray Gold
Kostýmy: Michele Clapton
Scéna: Phil Eddolls
Vypravěč: Ben Crompton
Premiéra: 24. 10. 2017