Letní Letná je již zavedeným festivalem, který se v Praze koná na konci prázdnin. Každý rok přináší řadu představení pro děti, open air akcí, koncertů, dílen. Představuje zajímavé soubory nového cirkusu ze světa i z České republiky, sází na jistotu jako v případě Cirque Trottola, který již v minulosti všechna svá představení vyprodal, a nejinak tomu bude i letos. Mezi hlavní hvězdy festivalu zařazuje v jedenáctém ročníku i soubor La Compagnie du Poivre Rose, který za živého doprovodu Ivy Bittové uvedl světovou premiéru představení Le Poivre Rose (Růžový pepř). Těžko říct, s jakými očekáváními divák na představení přichází. Zná snad Ivu Bittovou a její tvorbu a ví, že se jedná o záruku kvality, protože této houslistce a zpěvačce se daří vše, do čeho se pustí? Nebo volí podle anotace k představení, která toho moc neprozradí? Anebo se prostě „sluší“ Letní Letnou alespoň jednou navštívit a vybrat si jedno z hlavních lákadel. Ať byla motivace pro tuto volbu jakákoli, nikdo neodešel zklamán. Velké šapitó, které má pro toto představení vyhrazeno hlavní hlediště a dvě boční křídla zhruba do půlky, se scénou orientovanou čelem k hlavnímu hledišti, je téměř vyprodané. Ze tmy se nejprve ozývá nezaměnitelný hlas Bittové, která pomalu přichází z hlediště na jeviště a začíná zpívat a hrát. Scéna je nasvícena jen bodově nebo světlo najede krátce na objevující se jednotlivé postavy. Na scéně je zatím jen veliký plechový škopek, do kterého kape voda. Motiv plechových kbelíků, věder, zavařovacích hrnců se ostatně prolíná celým představením jako jeden z jeho spojujících prvků. V začátku je i v jednom kbelíku zabudováno světlo, takže herci mohou jeho pohybem osvětlovat jednotlivé objekty jako obrovskou baterkou.  Na úvod se tedy seznamujeme se všemi účinkujícími, třemi ženami a dvěma muži, pěticí akrobatů z Kanady, Francie a Belgie. Ženy zastupuje starší dáma, která je matkou jednoho z mužů (Antoinette Chaudron), dívka-dcera (Valérie Doucet) a dívka-(snad) služka (Claudel Doucet). Muži jsou kontrastními postavami, „vyfešákovaný“ mladík (Amaury Vanderborght), který by v dnešním světě mohl být patrně označen slovem metrosexuál, neboť vše, co dělá, dělá pro efekt, je pro něj zjevně důležité, jak u toho vypadá, má se velmi rád. Jeho protikladem je vysoký muž v saku, manšestrácích a s podkolenkami, který působí trochu pomalejším a nešikovným dojmem (Thomas Dechaufour). Nedá se však říct, že by se sympatie výrazně klonily k některému charakteru, všichni hrají vyrovnanou hru a nikdo nemá zcela navrch. A už se rozbíhá děj, který je poskládán z jednotlivých výstupů, většinou sól nebo duetů, málokdy se kromě závěrečné scény ocitají na scéně všichni aktéři. Střídají se pohybové produkce na laně či na tyči s jinými čísly, například bubnováním matky na kbelíky rozestavěné jako improvizovaná bicí souprava, nebo „baletní“ vystoupení matky a vysokého muže, který ji na svých ramenou vynáší vysoko nad zem pomocí šplhání na tyči. Většina čísel je komických anebo vyvolávajících úsměv na rtech. Hudba Bittové, z větší části živá, kterou hraje na housle, obrovskou zvonkohru zavěšenou na jevišti, dupe do kbelíku či jen zpívá, je citlivou součástí představení. I když byly kromě novinek, které vznikly přímo pro toto představení, použity i některé starší skladby, vzájemně se pohybová a hudební složka skvěle doplňují a reagují na sebe. Většina skladeb je v českém jazyce, někdy slova písní dokreslují scénu.