Schizofrenní sny (ne)spící krasavice

Labutí jezera jsou v Praze k vidění hned dvě, Spící krasavici (u nás známou spíše jako Šípková Růženka) má metropole pouze jednu. S podtitulem „poslední dcera cara“ ji zařadila do svého repertoáru Státní opera Praha v sobotu 23. ledna 2010. Choreograf maďarského původu, Youri Vàmos a bývalý šéf baletu Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, není českému tanečnímu světu cizí. Jeho inscenace Romeo a Julie, kterou uvádí balet Národního divadla, či tamtéž úspěšně již několik sezón hraný Louskáček ukázaly, že se Vàmos nebojí tradiční kusy obohatit nejen o nový a namnoze nesmírně zajímavý taneční slovník, ale hlavně o změny libreta, které se mu již tolikrát velmi vyplatily. Youri Vàmos není prvním a jistě ani posledním choreografem, který se pokusil o přepracování jednoho z nejklasičtějších a nejtradičnějších děl baletního světa. Mezi ty nejzdařilejší Čajkovského Spící krasavice jistě patří choreografie intendanta Hamburského baletu Johna Neumeiera z roku 1978 s princem, který přijde do příběhu spící krásky ze současnosti v džínách, či samozřejmě legendární zpracování švédského choreografa Matse Eka z roku 1996, který svůj příběh transponoval na téma drog, kdy trn nahradí injekční stříkačka, stoletý spánek je synonymem pro toxický rauš a místo prince, který krasavici probudí, chlapík vytáhnuvší slečnu z drogové závislosti. Vàmos si dal nelehký úkol se od tématu krásky, která se píchne, usne, díky polibku se probudí a všichni žijí šťastně až dodnes, zcela distancovat. S výtvarníkem Michaelem Scottem zakomponoval do své Spící krasavice (světová premiéra v Basileji 1992) život a zánik poslední carské rodiny, který je vyprávěn skrze příběh Anny Andersonové, jež dlouhá léta žila v schizofrenních představách, že je poslední carskou dcerou Anastázií. Nutno říci, že příběh je velmi silný a myšlenka, jak klenot klasického baletního repertoáru posunout dál, slibná… Do hlavních rolí byli na premiérový večer obsazeni hostující sólisté Švédského královského baletu, Andrea Kramešová a Filip Veverka. Oba předvedli skvělý výkon jak po stránce technické, tak i výrazové, a byli naprostým vrcholem večera. Za zmínku stojí i mladý tanečník Veaceslav Burlac v roli Alexeje, který působil svěžím dojmem a jeho variace byly odtančené s lehkostí a jistotou. Není pochyb o tom, že úroveň souboru baletu Státní opery Praha jde nahoru, ale k úplné divákově spokojenosti chybí hlavně synchronizace skoro všech sborových scén, které na premiérovém večeru (možná i díky nervozitě) působily trochu kostrbatě. Samotná choreografie je, jak jsme u Vàmose zvyklí, velmi zajímavá a neobvyklá. Pro znalce baletu může být i příjemným ozvláštněním spojení moderních prků s tradičními petipovskými kroky, které se sem tam v baletu objevují. Místy efektu choreografie ubírá to, že ne zcela „jde s hudbou“, která je necitlivou změnou v partituře trochu nešťastně poskládaná. Zřejmě šel však autor spíše po samotném příběhu. Bohužel i zde zůstal na půli cesty. Zmatené změny jednotlivých obrazů nedají divákovi, který si nepřečetl program, žádné vodítko, kde se děj vlastně odehrává. Chybí symbolické či alespoň prvoplánové indicie, aby se v ději orientoval i ten nejnechápavější divák. Myšlenka pojmout tento balet zcela jinak a zařadit do příběhu médii tolik oživovaný příběh Anny Andersonové, byla vynikající. Škoda, že výsledný efekt tohoto představení je poněkud zmatený a málo čitelný. Celek si na pompézní dílo jen hraje a působí, i díky prázdnějšímu a jemně omšelému prostředí zejména carského dvora, trochu laciným dojmem. To ovšem mohl být i režijní záměr – vždyť Romanovci na konci svého vládnutí také ztráceli na lesku a slávě…

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: