Smrt a soda v Alfredu

V pátek 6. února 2015 měla v Alfredu ve dvoře reprízu inscenace nové skupiny La Calaca Smrt jsem já. Soubor, v němž se sešli významní tvůrci nejen z pole českého experimentálního divadla, řešil jak samotné umírání, tak náš přístup k tomuto fenoménu. Přetvářka, tabu, to vše se kolem smrti točí. Co z toho a co ještě v představení ukázali? 

Smrt jsem já. Foto: Daniela Klimešová.

Smrt jsem já. Foto: Daniela Klimešová.

Alexej Byček Autor: Alexej Byček

Na stranách jeviště svítí lahve sody, přichází první interpret a v čím dál větší svalové křeči umírá. Totéž opakují další herci. Najednou začíná krásná pohřební píseň a všichni propukají v pláč, ten je ostrým střihem utišen do neutrálního výrazu a dalšími střihy znovu propuká. Vše ukončí symbolické zalehnutí zpěvačky, takřka fyzické stažení do pekla, a následuje vyřčení osobních „malých“ lidských příběhů, podávaných precizní rychlomluvou.

Tak nějak plyne Smrt jsem já, v obrazech, jejichž sled se může zdát až surreálním. Akce jsou však emočně velmi intenzivní, technicky precizní a dramaturgicky naprosto promyšlené a čisté. Představení totiž neatakuje diváka jednolitým příběhem na dané téma, ale působí obrazy, které se smrti různými způsoby dotýkají a z nichž většinu dobře známe z osobní zkušenosti.

Například scénka rozloučení s mrtvým v kostele výborně paroduje tuto událost a ukazuje na určité pokrytectví (možnost ukázat se a projevit na něčím pohřbu) či nepohodlí (když nevíme, co máme říci a jak se zachovat) v takové situaci. Tato sekvence byla zároveň nejkomičtější částí inscenace, ačkoli i v dalších obrazech se komika našla.

Smrt jsem já. Foto: Daniela Klimešová. Představení je však hodnotné tím, že bez jednoho jasného děje, ale v mnoha podnětných momentech, dokáže sloučit komiku a vztah ke smrti s prázdnotou, kterou dnes tak často trpíme. Poukazuje zároveň na to, co o inscenaci uvádějí autoři, totiž nakolik selhává náš dnešní konzumní ideál „věčně mladého“ člověka, když stáří a smrt odsouváme do míst, která se nás nemohou příliš dotknout, na okraj společnosti a našeho zájmu. 

Odhaluje však také, že tento „věčně mladý“ člověk smrti nerozumí, nemá k ní skutečný vztah a mnohdy marní i svůj život. Je pravda, že se mohou přihodit tragédie, jako když na konci inscenace zjistíme, že jedna z postav potratila dítě. Především však z mikropříběhů, které jednotliví protagonisté v průběhu vyprávějí, vyplývá, že žijeme banalitami a důležitější je pro nás rychlost než smysl věcí, které děláme. Autoři upozorňují, že kouzlo života je nahrazeno okouzlením z věcí líbivých a podbízivých, například z televize, které postavy v půli představení propadnou. Následné tvrzení jedné z nich, že když umřeš, jdeš do televize, vyjadřuje, myslím, jasně stanovisko autorů k postmoderní spiritualitě.

Představení je tedy opravdu aktuální svou výpovědí. Jeho forma je pak velmi fyzická, intenzivně pracuje se symbolikou, a to v hereckém výrazu i ve scénografii. Za rekvizity to jsou zejména hodinky a soda. Ve dvou fázích herci vyložili na jeviště několik stovek lahví vody s bublinkami a v symbolice inscenace, nastolené na začátku, znamená každé otevření jedné lahve jednu smrt. Přestože vykládání lahví bylo časově náročné, díky stupňující se fyzické intenzitě výjevu a díky zajímavé hře herců předáváním „štafety“ v rychlomluvě (jeden vyprávěl příběh a ostatní roznášeli lahve po jevišti), tato akce nenudila a připravila prostor pro závěr představení. Zasadila totiž postavy do kontextu tisíců živých i mrtvých bytostí v jejich okolí. Do kontextu, ve kterém se drobné, narychlo prožité příběhy zdály ještě více nesmyslné, a skutečně smutné události naopak nabíraly na síle.

Smrt jsem já. Foto: Daniela Klimešová.

Smrt jsem já je tedy velmi rozmanitým dílem a motivuje, abychom se začali o smrt skutečně zajímat a našli si k ní vztah. Přitom nenavádí, jaký vztah by to měl být. Zpracování mělo vysokou profesionální úroveň a můžeme se jen těšit, co dalšího nám soubor La Calaca přinese.

Psáno z reprízy 6. února 2015, Alfred ve dvoře.  
 
Smrt jsem já
Režie: Apolena Vanišová a kol.
Scéna: Apolena Vanišová
Kostýmy: Daniela Klimešová
Autorský tým: Jan Bárta, Daniela Klimešová, Lukáš Bouzek, Milena Fabiánová, František Fabián, Dora Bouzková, Apolena Vanišová, Halka Třešňáková a Petr Krušelnický  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Apolena Vanišová

La Calaca

Alfred ve dvoře

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2020

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2 3 4 5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30 1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: