Smrt a soda v Alfredu

Na stranách jeviště svítí lahve sody, přichází první interpret a v čím dál větší svalové křeči umírá. Totéž opakují další herci. Najednou začíná krásná pohřební píseň a všichni propukají v pláč, ten je ostrým střihem utišen do neutrálního výrazu a dalšími střihy znovu propuká. Vše ukončí symbolické zalehnutí zpěvačky, takřka fyzické stažení do pekla, a následuje vyřčení osobních „malých“ lidských příběhů, podávaných precizní rychlomluvou.

Tak nějak plyne Smrt jsem já, v obrazech, jejichž sled se může zdát až surreálním. Akce jsou však emočně velmi intenzivní, technicky precizní a dramaturgicky naprosto promyšlené a čisté. Představení totiž neatakuje diváka jednolitým příběhem na dané téma, ale působí obrazy, které se smrti různými způsoby dotýkají a z nichž většinu dobře známe z osobní zkušenosti.

Například scénka rozloučení s mrtvým v kostele výborně paroduje tuto událost a ukazuje na určité pokrytectví (možnost ukázat se a projevit na něčím pohřbu) či nepohodlí (když nevíme, co máme říci a jak se zachovat) v takové situaci. Tato sekvence byla zároveň nejkomičtější částí inscenace, ačkoli i v dalších obrazech se komika našla.

Představení je však hodnotné tím, že bez jednoho jasného děje, ale v mnoha podnětných momentech, dokáže sloučit komiku a vztah ke smrti s prázdnotou, kterou dnes tak často trpíme. Poukazuje zároveň na to, co o inscenaci uvádějí autoři, totiž nakolik selhává náš dnešní konzumní ideál „věčně mladého“ člověka, když stáří a smrt odsouváme do míst, která se nás nemohou příliš dotknout, na okraj společnosti a našeho zájmu. 

Odhaluje však také, že tento „věčně mladý“ člověk smrti nerozumí, nemá k ní skutečný vztah a mnohdy marní i svůj život. Je pravda, že se mohou přihodit tragédie, jako když na konci inscenace zjistíme, že jedna z postav potratila dítě. Především však z mikropříběhů, které jednotliví protagonisté v průběhu vyprávějí, vyplývá, že žijeme banalitami a důležitější je pro nás rychlost než smysl věcí, které děláme. Autoři upozorňují, že kouzlo života je nahrazeno okouzlením z věcí líbivých a podbízivých, například z televize, které postavy v půli představení propadnou. Následné tvrzení jedné z nich, že když umřeš, jdeš do televize, vyjadřuje, myslím, jasně stanovisko autorů k postmoderní spiritualitě.

Představení je tedy opravdu aktuální svou výpovědí. Jeho forma je pak velmi fyzická, intenzivně pracuje se symbolikou, a to v hereckém výrazu i ve scénografii. Za rekvizity to jsou zejména hodinky a soda. Ve dvou fázích herci vyložili na jeviště několik stovek lahví vody s bublinkami a v symbolice inscenace, nastolené na začátku, znamená každé otevření jedné lahve jednu smrt. Přestože vykládání lahví bylo časově náročné, díky stupňující se fyzické intenzitě výjevu a díky zajímavé hře herců předáváním „štafety“ v rychlomluvě (jeden vyprávěl příběh a ostatní roznášeli lahve po jevišti), tato akce nenudila a připravila prostor pro závěr představení. Zasadila totiž postavy do kontextu tisíců živých i mrtvých bytostí v jejich okolí. Do kontextu, ve kterém se drobné, narychlo prožité příběhy zdály ještě více nesmyslné, a skutečně smutné události naopak nabíraly na síle.

Smrt jsem já je tedy velmi rozmanitým dílem a motivuje, abychom se začali o smrt skutečně zajímat a našli si k ní vztah. Přitom nenavádí, jaký vztah by to měl být. Zpracování mělo vysokou profesionální úroveň a můžeme se jen těšit, co dalšího nám soubor La Calaca přinese.