Sólo pro nás dva – „Interpretative dance“ po česku

Petr Zuska odchází po dlouhých patnácti letech z funkce šéfa baletu Národního divadla v Praze. Se souborem i diváky se příznačně rozloučil poslední premiérou v sezoně 2016/2017 nazvanou Sólo pro nás dva. Povědomě znějící titul má hned několik významů a konotací: připomíná jeho nejúspěšnější inscenaci Brel-Vysockij-Kryl / Sólo pro tři, již Zuska nastudoval před deseti lety a jejíž inspirací se staly také písňové texty. Tentokrát si vybral skladby Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek, kteří prezentují české a polské elementy a jejich prolínání v hraniční oblasti, odkud všichni, včetně Petra Zusky, pocházejí. Hudebníci z Těšína a choreograf z Frýdku-Místku; Nohavica a Bocek dle autorových slov zastupují také mužskou a ženskou energii a jejich vztah, což je jeden z opakujících se motivů inscenace. Nové dílo je zároveň věnováno Zuskově manželce Pavle. Choreograf v programu zmiňuje ještě další, méně hmatatelné (a v představení mnohem méně čitelné) duality: má se jednat o „sólo pro člověka a jeho démona skrytého někde uvnitř“, „sólo pro dospělého a malé dítě, kterým kdysi byl a které někde po cestě ztratil“ či „sólo pro ‚duet‘ srdce a rozumu, duše a těla, života a smrti“.

Sólo pro nás dva (O. Vinklát). Foto: Anna Reasmussen

Sólo pro nás dva (O. Vinklát). Foto: Anna Reasmussen

 Zuska navazuje na svůj preferovaný formát tvorby choreografie na písně jeho oblíbených hudebníků/autorů neboli – jak sám říká – zpívajících básníků. Takový způsob práce je mu evidentně nejbližší a s jeho výsledky slavil největší úspěchy. Zároveň se hudebním výběrem jaksi sentimentálně vrací ke kořenům. Ovšem používat po deseti letech znovu velmi podobný, i když osvědčený, choreograficko-dramaturgický formát nemusí znamenat z hlediska uměleckého vývoje nic dobrého. V případě Sóla pro nás dva se navíc ani nedá říci, že by šlo obsahově, výrazově či tanečně o posun k lepšímu.

Dosluhující šéf pro diváky připravil více než dvouhodinovou produkci rozdělenou přestávkou. Tak dlouhý časový úsek je nutný k odehrání třiceti sedmi (reprodukovaných) písní, které byly občas proložené monology písničkářů z koncertu a dalším mluveným slovem. Dvě třetiny písní pocházely z tvorby Jarka Nohavici, jenž zpíval v první půli česky a v druhé polsky, přičemž některé polské verze jeho písní byly speciálně přebásněné a nahrané jen pro tuto příležitost. Skladby Beaty Bocek naopak zprvu zněly polsky a po pauze zpěvačka překvapila perfektní češtinou.

Co píseň, to samostatný taneční výstup, či spíše variace: sóla, duety, tria a skupinové výstupy se střídaly jak na běžícím pásu ve velice rychlém sledu, až začaly postupně splývat. Choreografie se vztahovala vždy k obsahu písně, nebyla patrná jedna dramaturgická linka, příběh či postava, jež by propojovaly celé představení.

Krásné a poetické písně Nohavici a Bocek vyprávěly mnohdy kouzelnou metaforou o vztahu muže a ženy, rodinném životě, stárnutí a nevyhnutelné smrti. A tanečníci svými pohyby téměř „doslova“ převyprávěli jejich text. Zde už nešlo o znázornění hudby pohybem, ale o vyloženou pantomimu nebo spíše v angloamerické televizní zábavě populární interpretative dance. V určitých momentech bylo skutečně těžké odhadnout, zda pohybovou popisnost myslí autor vážně, či už je to parodie.

Například vážná, mnohovrstevnatá píseň Never more: začíná veršem „Seděl jsem za stolem a básně čet’/ rádio hrálo/ vtom slyším ťukání na parapet/ tak tiché, že se mi možná jen zdálo…“ Ondřej Vinklát seděl za stolem, dělal, že čte, a najednou se podíval k oknu, jako by někdo klepal. Dále se v písni objevil muž/ďábel (v tanci pouze imaginární partner), který podal protagonistovi deštník, plášť a lahev vína – načež se tyto rekvizity zjevily na scéně; v druhé sloce je pak zmíněn havran, jehož umělý model se spustil shůry do rukou tanečníka. Těžce se skousával též výjev chlapce jakoby čurajícího do toaletní mísy (další v řadě rekvizit na scéně) na text jedné z Nohavicových nejpoetičtějších písní poslední doby Zastárli jsme, lásko: „Náš syn už je veliký, do plínek už nedělá…“ A tak dále a tak dále, každý výstup obsahoval mnoho podobných situací. Pohybová popisnost a množství rekvizit ubíjely divákovu fantazii, jíž zde nebyl ponechán skoro žádný prostor. Snadněji se pak paradoxně daly pochopit evidentně komické vsuvky jako písně Lachtani (čtyři tanečníci alias lachtaní rodina s ploutvemi na chodidlech) či Ladovská zima (sněžná vánice znázorněná souborem v bílých kostýmech s bambulemi, tančícím na špičkách variaci jak vystřiženou z Louskáčka). Komično mělo v rámci večera působit jako odlehčení od vážnějších témat, což v určitých chvílích opravdu fungovalo, jindy se ale spíše balancovalo na hranici trapnosti.

V první polovině představení byla scéna (vytvořená Janem Duškem) doslova zaplavena rekvizitami a kulisami: při otevření opony jsme na jevišti spatřili stůl, židli, skříň, dveře a okna, které znázorňovaly zařízení domova, kde se odehrávaly nejrůznější situace zmiňované v písních; zároveň na lanech visely všechny rekvizity a součásti kostýmů, jež byly záhy vytaženy vzhůru a v průběhu představení spouštěny a odebírány podle potřeby.

Až na konci prvního jednání zůstala scéna zcela prázdná, což předurčilo abstraktnější pojetí scénografie v druhé části. Tato střízlivost se do určité míry projevila i v choreografii, jež se částečně oprostila od výše zmíněné popisnosti a dala více vyniknout umění tanečníků. Rovněž kostýmy Pavla Knolleho, v první části pestré, evokující civilní oděv (košile a vesty, zapínací květované šaty či jednoduché nátělníky), se v druhé půli vyladily do jednobarevné neutrální kombinace kalhoty/sukně a triko se stojáčkem v odstínech červené, fialové, zelené a černé. Celkově ale působily staromódně a nikterak nápaditě. Ani druhá polovina se ovšem neobešla bez několika málo rekvizit, především židlí. Jakýmsi leitmotivem se v Sólu pro nás dva stalo vyskočení na židli s jednou nohou opřenou o opěradlo, což vyvolávalo moment napětí, dojem bodu určitého zlomu. Zastaví se tanečník na této vratké hraně a vrátí se zpět tam, odkud přišel, či tuto hranici překročí, zariskuje a židli převrátí? Podle situace použil choreograf obě varianty s lehkými obměnami. Bohužel se však tento prvek stává brzy omšelým, známe ho také z předchozích Zuskových děl, jako ostatně mnoho variací se židlemi.

Ve chvílích, kdy se konečně oprostil od zbytečné pantomimy, dostal se ke slovu čistý tanec v typicky – dnes už se dá říci – „zuskovském“ stylu, kombinujícím prvky klasického tance s převaly na zemi, kontrakcemi a dalšími prvky spojenými s modern dance, jen výjimečně doplněný současnějším pohybovým jazykem. Mnoho skokových vazeb i zvedaček bylo zkušenějšímu divákovi nápadně povědomých, navíc se podobné kombinace objevily i vícekrát v rozmezí krátkého časového úseku. Povětšinou se tančilo bez špiček, jejich využití jako by označovalo „něco jiného“, něco vymykajícího se normě. Tak tomu bylo například v Bláznivé Markétě ztvárněné tanečně i výrazově výtečně Alinou Nanu, tančící s koštětem; na špičky choreograf postavil také sněhové vločky oděné do legračních kostýmů v Ladovské zimě.

Velké množství akcí a rychlé střídání výstupů, bohužel, otupovalo mou pozornost, čímž poněkud zapadly emotivní chvíle duetů a sól, ukazující choreografický um, kterým se Zuska proslavil. Celkově je ovšem nutné vyzdvihnout umění všech šestnácti tanečníků, kteří bravurně zvládali mnohé interpretační výzvy s lehkostí a profesionalitou, nebyla na nich znát ani nervozita typická pro premiérový večer. Taneční styl svého dlouholetého šéfa mají evidentně v krvi. Dominantně působil svým fyzickým zjevem i výrazem pár Marek Svobodník a Michaela Wenzelová, Ondřej Vinklát s Alinou Nanu představovali něžnost i roztomilý humor a Giovanni Rotolo s Andreou Kramešovou znázorňovali lyriku i technickou sílu. Za těmito třemi hlavními páry nezaostávali ani ostatní tanečníci – Zuzana Šimáková, Mária Dorková, Tereza Kučerová, Anna Novotná, Irina Burduja, Mathias Deneux, Jonáš Dolník, Samuel Price, Federico Ievoli a Jiří Waňka, z nichž každý dostal příležitost na jevišti zazářit.

Sólo pro nás dva má více šanci na úspěch u českého (a potenciálně polského) diváka, který si rád poslechne hlavně oblíbené Nohavicovy písničky, zaujme ho jejich scénické zpracování a skvělé výkony tanečníků (veškeré texty běží v překladu do češtiny a angličtiny na panelu nad scénou). Vznik fenoménu typu Sóla po tři však dle mého názoru očekávat nelze.  

Psáno z první premiéry 15. června 2017, Nová scéna.    

Sólo pro nás dva
Hudba: Jaromír Nohavica a Beata Bocek
Námět, choreografie a režie:
Petr Zuska
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař
Zvukový design: Zbyněk Perla a Petr Zuska
Premiéra: 15. a 16. června 2017
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Petr Zuska

Balet ND Praha

Nová scéna ND

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: