Spartakus se svaly i bez nich

Spartakus se svaly i bez nich

Spartakus se svaly i bez nich

Autor: Roman Vašek
Spartakus patří mezi nejznámější baletní díla poloviny 20. století. Inscenátoři se k němu vracejí jednak kvůli temperamentní Chačaturjanově hudbě, poněkud neobvyklému žánru „revolučního“ baletu, ale i kvůli atraktivním rolím, s tou titulní v čele. Jakousi inscenační ikonou tohoto díla je verze Jurije Grigoroviče, v níž se vystřídala plejáda špičkových sólistů nejen Velkého divadla v Moskvě. Na česká jeviště se titul dostal už necelý rok po světové premiéře – v roce 1957 jej v Národním divadle nastudoval Jiří Blažek. V sedmdesátých letech se objevil znovu v Praze a Brně, ale pak se na dlouho z českých scén vytratil. Renesanci zažívá až v posledním desetiletí, kdy byl nastudován v Ostravě, opětovně v Brně a letos poprvé v Plzni. Spartakus není jednoduchý titul k inscenování. Předpokládá výraznou taneční individualitu, která bude věrohodná v „maskulinní“ postavě Spartaka. Od choreografa vyžaduje titul bohatou pohybovou invenci, která naplní rozsáhlé plochy heroického a odhodlaného tancování. V Plzni se do tohoto sousta zakousl Jiří Pokorný – s premiérou symbolicky na mezinárodní Noc divadel. Jiří Pokorný sleduje původní libreto a nedělá zásadní výkladové posuny. Dobrou půdu mu vytváří scénografické řešení Tomáše Moravce, které tvoří po stranách jakési čtyři a čtyři komory zakrývané velkými proděravěnými vraty. Ta se zavěšena na lanech otevírají na způsob hradních padacích mostů. Tyto prostory jsou vězeňskými kopkami i lóžemi, z nichž se shlíží na hlavní dění. Efektní jsou scény, kdy se v dírách vrat objevují tělesné údy symbolizující trýzeň vězněných otroků; světlo procházející skrze otvory v některých chvílích zajímavě dotváří atmosféru scény. Jedna osamocená „komora“ je umístěna uprostřed zadní části scény a slouží jako brána pro triumfální vstupy nebo jako tribuna, z níž shlíží na gladiátorské zápolení Crassus anebo z níž formuje své šiky Spartakus. Dění se sice většinou odehrává v takto ohraničeném prostranství, ale zajímavě se pracuje i se zadním jevištěm, kam občas „přetékají“ bojové scény. À propos bojové, respektive soubojové scény – ve Spartakovi je jich řada a v Plzni s nimi pomáhal Karel Basák. Většinou vyznívají věrohodně a jsou podávány s vervou. Větší skupinové bitvy jsou však až příliš aranžované (třeba když římský voják bojuje s mužem ze Spartakovy družiny, zatímco druhý Spartakův souputník poslušně čeká za římským vojákem, až se otočí a bude bojovat s ním – to ho nemohl zapíchnout, když stál voják k němu zády a ničím nechráněn?). Plzeňský Spartakus má dvě velké devízy. Tou první je hudební nastudování Jiřího Štrunce, pod jehož vedením má v orchestru Chačaturjan svou zvukovou bohatost a temperament. Druhou je výkon Richarda Ševčíka v titulní roli. Jako jeden z mála dává postavě uvěřitelnou hloubku. Divák cítí jeho fyzickou sílu, věří mu okamžiky odhodlání i zoufalství. Ševčík dává do Spartaka ohromnou energii, tančí na doraz. Pouští se do až zběsilých rotací (které nemusí vždy skončit čistě), jeviště opanuje energickými vysokými skoky. Pokud se volba Spartaka na repertoár odvíjí od toho, zda má divadlo vhodného představitele titulní role, pak ho Plzeň v Richardu Ševčíkovi má. Bohužel to už nelze říci o dalších postavách. Spartakův hlavní protivník – římský boháč a vojevůdce Crassus v podání Martina Šintáka – už tak zajímavou postavou není. V prvních výstupech je nevýrazný a těžko věřit, že povede vojsko. V závěru je jeho psychické rozpoložení (obavy z protivníka a jeho aury?) charakterizováno neustálými tiky a záškuby a připomíná spíše projevy člověka postiženého Parkinsonovou chorobou. Obdobně rozpačitě vyznívá jeho milenka Aegina v podání Michaely Hosové. V jejím partu toho není moc k tančení, natož k propracování role. Vymyká se sice svým křiklavě vyzývavým červeným oděvem a vznosnou figurou, ale jinak působí dosti strojeně. K posunu nedochází ani ve scénách s Crassem. Kupříkladu jejich první duet má k ladné partneřině hodně daleko a hlavně zvedací figury stojí tanečníky viditelné úsilí, jsou neforemné, nepěkné. Obdobně se v baletu ztrácí Spartakova žena Frygie, kterou tančila Jarmila Dycková. Choreograf pro ni nenašel nic, co by ji charakterizovalo. Bohužel to platí i pro slavné adagio. Začíná bezradným výstupem Frygie, který vzbuzuje jen nechtěné otázky. Co chce Frygie vyjádřit? Co si myslí? Proč se právě teď vyskytuje na scéně? Alespoň malý posun nastává po příchodu Spartaka, ale i tak duetu chybí něžnější a lyrické tóny, jasnější sdělení. Duet je prošpikován efektními zvedačkami. Ale zase: ta námaha, která k nim vede (často ne vinou tanečníků)! Spartakus je balet, který má být cítit testosteronem. U některých tanečníků tomu tak je, u některých nikoliv. A to pak může vést i k rozpačitým konotacím, hlavně když zvolený pohyb je spíš naivní než bojovný. Stačí pak málo, a když si řadový voják mimoděk upravuje helmu, připomene to roztomile vylekaného krále Kazisvěta z filmové pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele Jiří Pokorný si vzal velké sousto. Faktem je, že premiérové publikum bylo nadšené a že se dá předpokládat divácký úspěch i do budoucna. Jde i o poctivě připravenou inscenaci a investice (nejen finanční) do jejího vzniku byla nemalá. Zároveň zde platí to, co onehdy řekl Pavel Šmok: „Snaha není koksovatelná.“ Psáno z premiéry 15. listopadu 2014, Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Spartakus
Hudba: Aram Chačaturjan
Libreto: Nikolaj Volkov
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc
Scéna: Tomáš Moravec
Kostýmy: Tomáš Kypta
Light design: Jakub Sloup
Bojové scény: Karel Basák
Premiéra: 15. 11. 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: