Spící krasavice – Brněnský soubor si sáhl na dno svých sil

Spící krasavice – Brněnský soubor si sáhl na dno svých sil

Spící krasavice – Brněnský soubor si sáhl na dno svých sil

Národní divadlo Brno ozdobilo svůj repertoár klenotem klasického baletu, Spící krasavicí. Pro Brno ji nastudoval uzbecký choreograf Bachram Maripovič Juldašev, který ji inscenoval již předtím v Bratislavě v roce 2002. Divákům předložil tradiční pojetí tohoto titulu, bez výraznějších inovací či modernizací, ke kterým někteří současní choreografové přistupují ve snaze přiblížit balet dnešnímu publiku. Slavné variace korunované trochu archaickým port de bras nijak sólistům neusnadnil, pantomimu neodlehčil, dramaturgické skoky do jiných dimenzí nevyjasnil. Baletnímu nadšenci tak nabídl možnost kochat se čistotou technického provedení náročných pasáží, které se však stalo pro brněnský soubor tvrdým oříškem. Po trochu hřmotné orchestrální předehře Čajkovského baletu se otevře opona do velmi příjemné dekorace napodobující skleněné vitráže střídmých barev kostýmů sboru. Dojem vkusné scény (Peter Čanecký) je však brzy nabourán příchodem šesti víl v křiklavých balerínách a postupně sílícími kontrastními barvami prosvícení horizontu. Během celé inscenace se dočkáme ještě mnoha rozličných kostýmů z dílny Ľudmily Várossové, které však mnohdy vzájemně neladí – všechny spojuje jen snaha o třpyt a efekt, bez uvědomění si společného zjevu na jedné scéně. Vedle víl, třpytivých palácových dam nebo posléze pestrých drahokamů působí bledě růžový kostým Aurory trochu omšele, krásná je ale ve svém bílém svatebním rouchu. Šeříková víla se pro druhé jednání z neznámého důvodu jako jediná převléká z tutu do splývavých fialových šatů, v nichž v kombinaci s vysokou čelenkou (která neminula žádnou dámu na scéně kromě královny) působí spíše jako ruská carevna. Vedle velmi zdařilých kostýmů modrého ptáka a princezny Floriny výtvarně pokulhává kočičí duo, zvláště kocour v botách se výtvarnici moc nepovedl. Ostře fialový horizont se objevuje mnohokrát za večer jak při zjevení Šeříkové víly, tak zlé Carabosse, laděné do stejného odstínu. Přehlídka barev a stylů příliš jednotnosti inscenace nepřidává, a tak nezbývá, než se soustředit na taneční dění. Choreograf se neodvážil vystavět pro sbor náročnější pasáže a hromadné výstupy omezil na několik scén. Ty jsou velmi dobře provedeny a secvičeny, včetně Květinového valčíku, v němž dostali hlavní prostor mladí tanečníci z konzervatoře. Inscenace se tedy opírá o vyzdvižení jednotlivých variací a divertissement v podání sólistů. Většinu z nich představuje ve známé klasické podobě, která klade na jednotlivé interprety extrémní technické požadavky. Ty bohužel odhalily to, že brněnský soubor neoplývá desítkami skvěle připravených sólistů, kteří by na premiéře podali stoprocentní výkon. Již první variace víl ukázaly nejisté provedení – bylo znát, že si některé tanečnice se svou variací nerozumějí, pohyby paží pro ně nejsou přirozené a nevěří si ani ve velkých pózách, ani v allegrových krůčcích. Z víl tak bylo možné aplaudovat jen Taele Williamsové (Víla štědrosti) a Ivoně Jeličové (Víla odvahy), nadějně vypadala v ansámblech také Emilia Vuoriová (Víla něžnosti). Velmi jistou technikou během celého večera přesvědčila Šeříková víla Andrey Popov Smejkalové. Bezchybné provedení požadovaných prvků ji samotnou naplňovalo uspokojením po každé dotažené póze či zvládnuté piruetě – doufejme, že zdařilá premiéra jí dovolí rozkvést do dalších repríz také ve výrazu a uvolnit se v poněkud strnulém épaulement. Trochu chudý taneční part se snažil roztančit Thoriso Magongwa coby zlá víla Carabosse. Bohužel mu nezbývalo než sázet na svůj sebevědomý herecký projev a prvoplánovou pantomimu podtrženou silným líčením ve stylu asijského divadla. Škoda, že nám Juldašev nepřipravil zajímavější osvěžení, které tato role nabízí. Aurora Klaudie Radačovské sálala pochopitelnou nervozitou během celého premiérového večera. Přitom extrémně náročné kroky zvládala tanečnice precizně a odhodlaně, při skocích jako by najednou zapomněla na zemskou tíži a s nebývalou lehkostí rozšvihla grand jeté do vysoké a krásné formy i při rychlém tempu. Křečovitý úsměv ji ale zradil při výdržích a promenádách s nápadníky, maximální soustředění na balanc a linii působilo nepřirozeně a dávalo znát, že si námluvy vůbec neužívá. Do opravdu spokojeného a šťastného výrazu rozkvetla až v závěru svatebního pas de deux, kde poprvé popustila do hlediště radost z tance a zřejmě blížícího se konce. Předpoklady na perfektní zvládnutí role primabalerína určitě má, a proto doufejme, že při reprízách si již zvládne svou roli prožít jak pro sebe, tak i pro diváka. Skvěle jí sekundoval jako princ hostující Karel Audy, první sólista Národního divadla v Praze. Gestická klišé budiž mu odpuštěna za vysoké skoky a krásné a měkké dopady, i když při jeté à la ronde bylo znát, že je mu jeviště Mahenova divadla malé. Pas de deux v druhém i třetím jednání provedli oba hlavní protagonisté na vysoké úrovni, snad nezapomenou při dalších představeních přidat také náznak onoho milostného citu, který je od nich očekáván. Závěrečné scéně však kraloval jiný pár – duet modrého ptáka a princezny Floriny se stal mezi ostatními pohádkovými bytostmi nádhernou tečkou za všemi sólovými výkony. Modrý pták (Burak Serkan Cebeci) doslova létal vzduchem, Florina (Ichigo Oguro) potěšila pevnými výdržemi, vysokými pózami i jistými piruetami. Vzájemná interakce těchto dvou oslavila svatební veselí i závěr inscenace skvělým způsobem. Bachram M. Juldašev přichystal brněnskému souboru nelehký úkol. Neusnadnil jej však ani publiku – přes velkou míru pantomimy zůstaly některé důležité věci nevyřčeny, jako například zmírnění klatby zlé Carabosse Šeříkovou vílou. Nesnažil se ani divákům ozřejmit záhadu tance prince se spící princeznou mezi růžemi v druhém jednání. Přelud se nekonal, prodírání houštinami růží nebylo na malém jevišti mezi několika tanečnicemi zřejmé. Ději ani nepomáhalo zbytečné děkování – jako například návrat přízraku Aurory, která na závěr iluzorního pas de deux zmizela princi v zákulisí, k poděkování publiku do náruče prince, jen aby mu po vynuceném aplausu jakože unikla znova. Herecky nepřesvědčivé byly také scény uspání dívky po bodnutí do prstu nebo probuzení spící krásky polibkem prince. Jako by tvůrce předpokládal, že tak známé dílo není třeba vypravovat a úkolem choreografa je pouze uvést baletní féerii na jeviště Mahenova divadla. To je, bohužel, škoda, protože tím ještě více soustředí pozornost i nebaletního diváka pouze na technické provedení všech partů, které pro brněnské divadlo znamená sáhnutí až na dno svých sil.   Psáno z premiéry 22. dubna 2017, Mahenovo divadlo.     Spící krasavice
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie a režie: Bachram Maripovič Juldašev
Scéna: Peter Čanecký
Kostýmy: Ľudmila Várossová

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: