Spící krasavice jako dokonalá divadelní iluze

7. 1. 2012 recenze

Autor: Lucie Dercsényi

Pocta „Ancien Régime“
K velkým zážitkům, které projekt Balet v kině v roce 2011 nabídl, patřil bezesporu přímý záznam Spící krasavice v nastudování souboru Velkého divadla v Moskvě. V rekonstrukci původní petrohradské inscenace z roku 1890 byla předvedena krása klasického baletu v jeho nejušlechtilejší formě. Marius Petipa tehdy vytvořil grandiózní podívanou jako hold jedné epoše francouzských dějin nazývané Ancien Régime (období od vzniku feudalismu do revoluce 1789). K tomu mu „posloužila“ pohádka Charlese Perraulta, později taktéž zpracovaná bratry Grimmovými.
Příběh princezny Růženky (Petipou pojmenovanou Aurorou) se stal dramatickým základem představení, do něhož Petipa vložil svůj jedinečný choreografický um. V rámci vybroušené klasické taneční techniky dal jednotlivým postavám jasné charaktery podtržené hudebními leitmotivy, které vznikaly v intenzivní spolupráci s Petrem Iljičem Čajkovským. Každé jednání má tak svou danou strukturu: sborová entrées, přesně rozvržená do prostoru, se střídají se sólovými výstupy hlavních postav a vrcholem všeho dění jsou pak adagia či sólové variace.
Petipa vytvořil rafinovaný mistrovský kus, jehož hodnoty bylo možné plně ocenit právě v nastudování Jurije Grigoroviče ve Velkém divadle (premiéra 1973 podle M. Petipy).

Krása klasického baletu
Již v prvním aktu scéna spolu s kostýmy navodily atmosféru dokonalé divadelní iluze. Záběru kamer neuniklo provedení dekorací propracovaných do nejmenších detailů, včetně zlatého zdobení sloupů paláce krále Florestana. Ve scénickém zpracování jeho autoři Ezio Frigerio (scéna) a Franca Squarciapino (kostýmy) vkusně vyladili širokou škálu barev pro jednotlivé výjevy. Balet si zachoval všechny dobové komponenty včetně dramatické výstavby baletu a jeho jednotlivých částí (prologu, tří jednání a závěrečné apoteózy). Tanečníci zde vyprávěli pohádkový příběh bez jakýchkoliv zbytečných příkras, nánosů polopatismu či manýry, které některé uváděné úpravy tohoto baletu, bohužel, vykazují.

Tanečníci Velkého divadla představili Spící krasavici v příkladné podobě, nad kterou se nevznášejí otazníky o smyslu klasického baletu. Klasický tanec je zde využit ve vztahu k dané akci, s přesně danou pohybovou drobnokresbou, grácií a především maximální sdělností. Četné taneční výstupy zde fungovaly jako součást velkolepé inscenace, kde vše mělo své místo. Postavy ceremoniáře Catalabutte či víly Carabosse byly barvitě vykresleny nejen v hereckém výrazu s lehkou nadsázkou, ale jejich charaktery se odrážely v celkovém tělesném projevu. Denis Savin jako Carabosse byl uhrančivý a každé jeho gesto „promlouvalo“ k divákům. I další postavy, kterým vévodila Šeříková víla, se představily v rafinovaných variacích jemně odstiňujících jejich naturely. V závěrečném aktu pak nepůsobily nadbytečně postavy z Perraultových pohádek interpretované s okouzlujícím šarmem.

Výjimečná Aurora
Ke zcela jedinečným zážitkům patřil výkon Světlany Zacharové v titulní roli. Její fyzický zjev naplnil představu křehké princezny. Zacharová je výjimečným fenoménem – její protáhlé tělesné křivky a půvab spolu s emočním procítěním, které do své role vložila, z ní dělají oslňující primabalerínu. I ty nenáročnější party tančila s nebývalou lehkostí, grácií a plynulostí. Spolu s Davidem Hallbergem, prvním Američanem účinkujícím v Bolšoj baletu, tvořili harmonický pár. Hallbergovo port de bras bylo sice hodně měkké, ale skoky vysoké a piruety lehce provedené. Balet Velkého divadla uvedl Spící krasavici se všemi finesami a nádherou, která tomuto dílu náleží. Nic nešidil, nic nevynechal a představil, ve všech ohledech, téměř dokonalou inscenaci. Balet v kině. Kino Světozor, 20. listopadu 2011. Foto: archiv