Staré pověsti české

Představení je sledem několika tanečních čísel, která spíše ilustrují než přímo vyprávějí, hlavní úlohu má nahrávka několika pasáží z textu Jiráskových Starých pověstí českých (mluvené slovo Ondřej Kepka). Pohybově se nejedná o převratné zobrazení: co pověst či úryvek textu, to jeden čitelný výjev. Ocitáme se na úsvitu věků, kdy se lidé teprve začínají formovat v národ, zažijeme putování Čechů pod horu Říp, setkáme se s postavami pověstí o Krokovi a jeho dcerách až po založení Prahy. V příšeří sálu se na úsvitu věků pohybují postavy pralidí a lovců, jejich polozvířecí pohyby jsou poutavé, ale v dalších příbězích není ani smítko pohybové abstrakce. Když v pověsti stojí, že lid se stěhoval, postavy pochodují s ranci po jevišti, když se dostanou do sporu, spílají si ráznou gestikulací. Doby hojnosti jsou vykreslené jen uměřeným střízlivým tancem, který ale evokuje spíš renesanci. Kladem choreografie je určitá spojitost a celistvost pohybů, ale i dětský divák by snesl víc než jen ilustraci. Pro děti je jistě atraktivní líbivá scéna Bivojova souboje s kancem nebo půtky mezi sedláky. Vše ovšem mluví velice, velice přímočarou řečí. Nejčistší taneční částí je výstup Libuše jdoucí za vidinou Prahy, který tančí v úzkém pruhu světla po diagonále, jejíž kontra nasvícení však zasahuje i publikum.
Protagonisté hlavních postav se museli popasovat i s krátkými mluvenými výstupy, jejich množství nebylo však přehnané. Nejvíce v paměti utkvěla Lucie Vrbová coby Libuše a David Stránský jako Bivoj. Poněkud nepochopitelný je v inscenaci ráz kostýmů (Tonda Soukup). Podivně nakombinované materiály a barvy vytvářejí dojem absurdity. Tvůrci pravděpodobně hnaní touhou vyčlenit hlavní postavy „z davu“ zapomněli na to, že ani dětskému divákovi není třeba servírovat všechno po lopatě a bylo by lépe pokusit se znázornit heroismus našich předků nápaditějším pohybovým slovníkem, než se za každou cenu snažit učinit je zapamatovatelnými pomocí křiklavých kostýmů. Hudební složku obstaralo uskupení Kvinterna, které se věnuje rekonstrukci a interpretaci nejen české tvorby z období 13. – 15. století. V představení je hudba napůl reprodukovaná, napůl živá (Hana Blochová a Lubomír Holzer), což představení příjemně oživilo. Svým charakterem se k tématu hodila možná víc než samotná choreografie. Dětské publikum představení ocenilo, což tvůrci vyzkoušeli závěrečnou interaktivní desetiminutovkou. Pro děti bylo jistě hračkou poznat postavy, které jim v průběhu vyprávění představili, a zdá se, že alespoň jeden účel byl splněn, osvěžení si těch několika příběhů, které by měly znát. Psáno z premiéry 14. prosince 2008.