Still Life aneb Zátiší duše

Tvoří je hlavně Anton Eliáš, Alexej Byček, Vojtěch Svoboda, Lukáš Šimon, Jakub Urban, Bára Debnárová, Kateřina Votočková, Tereza Těšínská, Michaela Hradecká, Kateřina Janečková, Natalie Radzová a příležitostně i několik dalších absolventů. Jmenovaní jsou dnes zkušení profesionálové a tvůrci řady vlastních autorských představení, někteří patřili také několik let ke skupině Mime Prague a klaunskému souboru Sacra Circus. Ondřej Holba je posledním z nich (nikoli nejmenší, jak praví anglické přísloví), akademii letos absolvuje představením Still Life na jevišti holešovické La Fabriky.

25. 5. 2016 recenze

Ondřej Holba. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Ladislava Petišková

Jeho tvůrčí profil se od studentských počátků vyvíjel zajímavým způsobem: zprvu prozrazoval zájem o klasickou pantomimu. Byl mimo jiné díky svému lyrickému fyzickému vzhledu výtečným představitelem Deburaua i středověkého šaška v představení Příběh pantomimy, brzy naopak velmi civilním, občansky pojatým typem mladistvého sirotka v inscenaci Sedm statečných (obé v režii Radima Vizváryho) atd. Své velmi dobré mimické schopnosti vybrousil ještě na stáži ve škole Die Etage v Berlíně, ale vedle toho pěstoval průběžně a s úspěchem jako svoji specialitu žongláž.

Kulturně neobyčejně široce vybavený Holba přemýšlel o tématu svého nového představení poměrně dlouho, nakonec okouzlen dílem slavného výtvarníka Reného Magritta našel v jeho surrealistickém grotesknu žánrovou polohu, která mu nejvíce vyhovovala svým humorem, expresivní smyslovostí barev a vynalézavou hravostí, s nimiž autor spojuje nespojitelné tvary a předměty do překvapujících kombinací. Ovšem smyslový zážitek, který tak oceňují teoretici výtvarného umění, transformoval Holba do vlastního trojrozměrného tvaru v pohybu, až nakonec stvořil originální typ, který má v sobě něco z habitu amerického mima a klauna Gregga Gladstona, něco z Kafkova Josefa K., jejichž akce však váže na tradiční žonglérská čísla s vejci.

Představení nemá příběh, je svým způsobem ojedinělé v dobové produkci tím, že jde o méně využívanou, ale regulérní pantomimickou formu, totiž pohybovou báseň. V její melodii se míchá akční vtip s poezií jevištní atmosféry, kterou ve výtečné režii Finky Heli Väätäinen spoluvytváří dekorace provazem ovladatelné ptačí klece a jídelního stolku a velmi citlivá práce se světlem. Místo Magrittova poněkud útočného stylu dostalo představení spíše něžný a hravý ráz Prévertovy básně Jak namalovat portrét ptáka. A této vnější poetické poloze také odpovídá introvertní, mluvený text, jímž hlas dítěte v opakovaných replikách klade věčné otázky po smyslu života, a spoluvytváří tak podstatně jevištní atmosféru jako „pohyblivé zátiší duše“. Still Life je tudíž jako každá báseň obrazem citu a mysli, neskutečnou fantazií i retrospektivní vzpomínkou, ovšem konkrétního člověka, jímž je Holba sám. Je pěkné, originální a působivé.

Still Life
Námět: Ondřej Holba
Voice-over: Jáchym Vacík
Režie: Heli Vääitänen
Light design: Karel Šimek
Hudba: Matouš Hekela
Produkce: Jakub Urban
Premiéra: 13. května 2016