Svoboda hrát si

Svoboda hrát si

Svoboda hrát si

Alexej Byček Autor: Alexej Byček
V březnu 2015 se v Paláci Akropolis uskutečnila premiéra nové inscenace Handicops skupiny Squadra Sua. Jak vyplývá z názvu, jde o představení zahrnující policisty i pouta, především však tři vězně – klauny bez nosů – duševní anarchisty, kteří za mřížemi vyvádějí klukovské skopičiny podle vlastních pravidel. Vše začíná, když tři osoby v montérkách na známé znělky klasické i současné hudby pantomimicky plavou ve vodě, znázorňují ptáky, beze slov se „vyblbnou“ na nespočet dalších klaunsko-pantomimických způsobů, aby následně začaly mluvit. Civilně nám představí svou skupinu a záměr spočívající v absurditě systému věznění a policejních postupů. Představování končí, herci jdou ke stoličkám, k nimž si připoutají ruce, a znovu začíná pantomimičtěji laděný výstup: jednomu z nich evidentně páchne z úst a ostatní mu pomáhají vytažením kartáčku, pasty a tím, že mu zuby vyčistí. Manipulace se všemi předměty probíhá téměř výhradně za použití úst, jelikož ruce užít nemohou. Typicky klaunská situace je skvěle rozehraná a hned od začátku cítíme v podtextu výtku vůči spoutávání – ať už tělesnému, nebo duševnímu. Představení pokračuje řadou podobných scén a dramaturgická stavba se občas může zdát až nespojitá. Děj se ovšem posouvá, absurdita situací postupně graduje a přes rozdělení jevištních akcí na samostatná „čísla“ je jednolitost inscenace citelná skrze silné téma a stálou snahu aktérů, i navzdory omezeným možnostem dál žít a vytěžit z uzavřených podmínek maximum. Pro diváka hlavně maximum komiky. Komika, sic se výjimečně objeví i prvoplánověji (například záchodová scéna ulevování doprovázená všelijakými rezonancemi fekálií neobnášela hluboký přesah), padá na úrodnou půdu, a to zejména spojením se silným tématem nesvobody. V Handicops ale nejde o existenciální dramatizované prožívání bezvýchodné situace, jde o pravý opak: o hravý svět, který si tři blázniví vězni vytvářejí. Někteří z nich v průběhu řeknou část svých příběhů a ukáže se, že jsou to bojovníci za svobodu, v podstatě anarchisté neuznávající pojetí silného společenského systému, který musí být vždy v nějaké míře fašizující. Jejich příběhy jsou ale říkány většinou na pozadí klaunských gagů a je vidět, že než o bojovnost se tady spíš jedná o bezbrannou svobodu hry. Herci jsou nám tak velmi sympatičtí, prožíváme s nimi jejich rutinní události a nepotřebujeme, aby rozehrávali propracované role. Naopak oceňujeme jejich odvahu být tak, jak jsou, a v každém dalším výstupu pokračovat v „hloupostech“, jež tropí. Významnou složkou je karikatura celého vězeňského prostředí, třeba připomenutím nebezpečí zevšednění „ochranných“ identifikačních prostředků jako biometrie – otisků prstů, vzorků oční sítnice, v případě Handicops i vzorku jazyka –, ale také shozením typické estetiky „bachařství“, když jsou mříže a obušek, kterým po nich policista přejíždí, gumové, a tak akci chybí očekávaný kovový zvuk. V závěru představení jsou tři aktéři popraveni v elektrických křeslech, aby jejich duše v podobě bílých šátků, fosforeskujících v neonových světlech (zde šlo o využití principů černého divadla), vyletěly a předvedly nám poslední zběsilou žongláž. Inscenace Handicops nám dala znamení, že klauni jsou stále svobodní a budou dělat „blázniviny“ za libovolných okolností. Protagonisté uskupení Squadra Sua zvládli v Handicops komiku na vysoké úrovni. Podstatné však je, že nám pomohli si uvědomit, že jejich klaunství je v každém z nás.
Psáno z premiéry 16. března 2015, Palác Akropolis. Handicops Režie: Aitor Basauri
Scénografie: Jitka Pospíšilová
Hudba: Jan Šikl
Light design: Tomáš Morávek
Produkce: Dominik Skružný
Režie filmové materiály: Adrian Kukal

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec