Tanec HAMU představil aspiranty choreografie

Tanec HAMU představil aspiranty choreografie

Tanec HAMU představil aspiranty choreografie

Po tři dny v polovině května obsadili žižkovské divadlo Ponec studenti katedry tance HAMU, aby zde prezentovali výsledky své celoroční práce. Někteří z nich jsou již zkušenými choreografy, pro jiné to znamenalo jedno z prvních veřejných představení. Úroveň uvedených děl byla tedy velice různá – od nevýrazných variací po propracované kusy. Právě tato nevyrovnanost je ale typická pro studentská představení, která poskytují mladým tvůrcům prostor pro experiment a hledání vlastního uměleckého výrazu. Povinná zadání versus svobodná tvorba Tanec HAMU v úterý 13. května 2014 patřil třem studentům druhého, třetího a čtvrtého ročníku. Nejmladší Monika Částková uvedla nové sólo Camalea, k jehož interpretaci si pozvala tanečnici Manon Siv Violette Duquesnayovou z Barcelony, kde choreografka v současné době studuje v rámci výměnného pobytu. Camalea je podivný tvor z říše fantazie, který se zrodí z kukly zavěšené ze stropu. Za zvuků pralesa se tento tvor postupně osvobozuje ze své membrány, rozhýbává všechny končetiny a zkoumá prostor okolo sebe. Choreografie pracuje zajímavě se scénografií a dynamikou, při znázornění fantaskního stvoření, snad bájného zvířete, dobře funguje technika současného tance, využívající floorwork, různých distorzí těla a také jógových pozic. Kostým a tematika ovšem až nápadně připomínají nedávné dílo Částkové kolegyně z 5. ročníku Heleny Šťávové Chiméra. Student 3. ročníku Martin Talaga představil dvě choreografie: nejprve Fugu jako povinné zadání svého vedoucího doc. Daniela Wiesnera a na závěr absolventské bakalářské představení Žízně. Fuga bývá pro mladé choreografy náročná, často se nedokážou vypořádat se složitou strukturou skladby, a jak se zdá, pro většinu je vůbec problém tvořit choreografii na klasickou hudbu (v tomto případě byla vybrána fuga W. A. Mozarta, bohužel v programu nebylo uvedeno – která). Talaga zvolil značně netypickou cestu, šestiminutové skladbě totiž dodal politický obsah: dramatická fuga se stala pantomimickou hádkou o změně zákona. Netančilo se pro jistotu vůbec, tři postavy pouze výrazně gestikulovaly do rytmu Mozartovy skladby, bouchaly pěstmi do stolu a ukazovaly na štos papírů, který nakonec jeden z nich vyhodil do vzduchu.
Talagovou absolventskou choreografií bylo dílo Žízně, k jehož vytvoření ho inspirovala tvorba básníka a grafika Bohuslava Reynka. Zde se mladý tvůrce vrací ke způsobu práce, která je mu nejbližší. V rozvolněné formě kombinuje současný tanec s akrobacií i s prvky folkloru, stejně tak pracuje i s hudebním doprovodem: hudbu z nahrávky střídá rytmická recitace básní a přednes lidových písní naživo. V básni citované v programu se mluví o víně, a tak je scénografie vytvořena z prázdných lahví od vína. Láhev vína se také stala objektem touhy tří postav, které v díle vystupují. Dva muži a jedna žena představují zcela odlišné typy osobností, které jsou dobře charakterizovány pohybem. První muž (Marek Zelinka) celou úvodní část choreografie proleží na zemi s nohama za hlavou, pomocí pomalých pohybů zad a horních končetin (a také díky důmyslnému svícení) vytváří zajímavé obrazy. Jeho doménou jsou pomalé přesuny a jogínské pozice. Druhým interpretem je sám choreograf a jeho pohybový slovník je zcela odlišný: sestává z malých poskoků a cupitání, charakter těchto pohybů je umocněn rolničkami, které má okolo kotníku. Andrea Vykysalá se podobá hadí ženě, plazí se po scéně a ladnými, pružnými pohyby komunikuje s ostatními. Fyzická charakteristika postav je velmi hodnotnou částí Talagovy choreografie, naopak scénografie je sice efektní, ale poněkud prvoplánová. Duchovní až náboženská hloubka, typická pro Reynkovo dílo, se zde ale hledá těžce. Studentka 4. ročníku Vendula Poznarová zpracovala ročníkové zadání Jana Kodeta „bolest v metafoře“ v choreografii Gravitace ticha. Zajímavý byl nejen námět – touha po tichu v hlučné existenci, ale i forma díla, v němž tančí pět mužů a jedna žena. Muži představují hluk, jejich rekvizitami jsou reproduktory, s nimiž tančí a různě je přemisťují po scéně. Jejich tanec je dynamický a někdy až akrobatický, každý interpret má svůj originální styl, od moderny po street dance. Zpočátku tmavé jeviště je osvětlováno bodovými světly, jež odhalují jednotlivé interprety. Nakonec se zjeví na tom největším reproduktoru stojící ženská postava (Ivanka Hannichová) s rukama na uších. Její utrpení z hluku je znázorněno totální nehybností. Brzy žena sestoupí ze svého piedestalu a vydá se na cestu za tichem. Choreografie je plná zajímavé partnerské práce a zvedaček, muži si interpretku předávají či doslova přehazují, vzájemná souhra má ale ještě rezervy. Poněkud úsečný a nevýrazný byl konec, který vyšuměl do neurčita. Pátý ročník boduje Během pátečního večera 16. května 2014 mohli diváci zhlédnout tvorbu prvačky Petry Hájkové a studentů 5. ročníku Markéty Jandové, Heleny Šťávové, Kateřiny Stupecké a Paľa Kršiaka. Petra Hájková vytvořila hned dvě krátké choreografie – Téma a variace opět na skladbu W. A. Mozarta a Život v pohybu na hudební koláž Adama Pobořila. V prvním případě se jednalo o dívčí kvartet v téměř neoklasickém duchu. Choreografie působila něžně a romanticky, což bylo podtrženo výběrem kostýmů (červené a bílé dlouhé šaty zdobené růžemi). Struktura choreografie byla vytvořena pečlivě, ovšem téma a variace, postup od jednoduchosti ke komplexnosti zde nebyly příliš patrné. Druhé dílo, Život v pohybu, rovněž čerpalo především z hudební předlohy, která sestávala z nahrávek zvuků běžného života. Tanečně se choreografie více blížila současné technice, s využitím civilnějšího projevu. Podle informací uvedených v programu choreografie vznikla na základě fotografií zachycujících okamžiky života, tento fakt ovšem nebyl v provedení nijak zřetelný. Originální strukturou zaujala Uni-forma, společné dílo tří choreografek Markéty Jandové, Heleny Šťávové a Kateřiny Stupecké. Spolupráce autorek, z nichž každá je tvůrčí osobností, je výsledkem semestrální práce na téma Fenomén počátku. Choreografie se zabývá vznikem a vývojem pohybu, začíná scénickým i pohybovým minimalismem, z nějž se rozvíjejí složitější pohybové a prostorové konstrukce. V první části díla se v pruhu světla na scéně objevují hlavy, ruce a torza dívek, které se vzájemně proplétají, až to celé působí jako jediný organismus s množstvím končetin. Z tohoto „tvora“ se postupně oddělí tři tanečnice, nejprve se jenom kutálejí po zemi, vzápětí se začnou stavět na všechny čtyři. Vyvrcholením je dynamická část, během níž tanečnice zaplní celý prostor jeviště, ostré pohyby kombinují s momenty zklidnění, letmo se dostávají do vzájemných interakcí, když se chytají v pádu či se snaží obejmout. Dílo mělo zajímavou atmosféru napětí pomalého vývoje, také vizuální stránka (světla a kostýmy) byla velmi atraktivní. V závěru večera se představil zkušený choreograf Paľo Kršiak se svým Erosem, „krátkometrážním erotickým baletním komiksem o lásce, vášni sexu a nevěře“. Tato choreografie byla vytvořena pro Pražský komorní balet, jehož interpreti zatančili dílo i v tento večer (recenze z premiéry na: http://www.tanecniaktuality.cz/lihen-mladych-choreografu-v-prazskem-komornim-baletu/). Kršiak je velice osobitým tvůrcem, který zaujme neotřelou tematikou i provedením. Neoklasické ozvěny V posledním představení Tance HAMU 18. května 2014 bylo opět uvedeno několik různorodých choreografií, převahu měl tentokrát neoklasický taneční slovník a výkony interpretů byly velmi kvalitní. S dvěma díly se představil slovenský choreograf Mário Radačovský, student 3. ročníku choreografie, bývalý šéf baletu v Bratislavě s minulostí špičkového tanečníka například v NDT u Jiřího Kyliána a v současné době šéf baletu Národního divadla v Brně. Jeho zkušenosti a background se od většiny ostatních studentů velmi liší. Přirozeně ve svých dílech kombinuje klasickou taneční techniku a moderní prvky, je velmi muzikální a umí pracovat s klasickou hudební předlohou. Jeho Fuga (taktéž povinné zadání) pojednává o snění či vzpomínání jednoho muže na tři významné ženy, které prošly jeho životem. Muž v podání mladého tanečníka Arthura Abrama se neklidně převaluje na gauči v přední části jeviště a za ním se postupně zjevují tři tanečnice. Každá je jiná, ke každé má tanečník jiný vztah, přesto se zdá, jako by ho vzpomínky na všechny tyto ženy mučily. Jediný jejich přísný pohled či gesto ho dokážou srazit k zemi, aniž by se ho vůbec dotkly. Choreografie sice nenabízí převratně nové pohybové řešení, je ovšem muzikální, tanečně čistá a srozumitelná. Totéž platí i o druhém Radačovského díle, Sonátě pro violoncello a klavír, op. 9, českého skladatele Miloslava Kabeláče. Tento duet se zabývá o něco závažnější tematikou, řeší totiž téma života a smrti. Mladík (Arthur Abram) leží na posteli sužován vážnou chorobou a v jeho těsné blízkosti se zjevuje žena (Klaudia Bittererová) v roli Smrti. Svádí ho a snaží se ho zlákat, on odolává, brání se, nakonec ale podléhá oné nadpřirozené síle. Tanečnice v úloze Smrti je elegantní a zdánlivě křehká (což je podrženo použitím špiček), tvrdý pohled a rázné gesto ovšem naznačují vnitřní sílu, které není možné se ubránit. Mladíkův boj je předem prohraný, což napovídá zoufalý výraz tanečníka, jehož pokus o vzdor není – a snad ani nemá být – přesvědčivý. Těžké téma je podáno se vší vážností a nelze si při jeho sledování nevzpomenout na Petitovu slavnou choreografii Mladík a Smrt. Rovněž v neoklasickém duchu se nesl i duet Dvě poloviny celku studenta 1. ročníku Uladzimira Ivanova, který zatančil spolu se svou partnerkou Elizavetou Shibaevovou. Zajímavou hrou se světly, zdvojováním pohybů a propracovaným partnerským tancem se choreograf snažil navodit snovou atmosféru, v níž se zobrazují různé lidské emoce a obavy. Čistota pohybu a jednoduchá estetika, podtržená Chopinovým Nocturnem, vytvořily příjemnou podívanou. S obdobným tématem, ovšem zcela v duchu současného tance, se představila Simona Machovičová v duetu She She. V tomto díle jedna tanečnice stíhala druhou, plynulý a velmi taneční floorwork byl kombinován s kontaktním tancem ve vertikální poloze. Choreografie byla hudebně citlivá, přestože střídání skladeb v koláži bylo poněkud násilné, bez plynulých přechodů.
Kvartet tvůrců doplnila ještě Kamila Mottlová se sólem Whispering Eyes, temným dílem na elektronickou hudbu Williama Valeriána. Většina pohybu se odehrávala na zemi za sporého osvětlení, které střídal agresivní stroboskop. Psáno z přehlídky Tanec HAMU 13.–18. května 2014, divadlo Ponec. Tanec HAMU 13. května 2014 Camalea
Choreografie: Monika Částková
Hudba: Jan Šikl
Kostým a scénografie: Dominika Lippertová Fuga
Choreografie: Martin Talaga
Hudba: W. A. Mozart Gravitace ticha
Choreografie: Vendula Poznarová
Hudba: Aphex Twin, Murcof a Sergej Rachmaninov
Světla: Roman Douda
Zvuk: Michal Sýkora Žízně
Choreografie: Martin Talaga
Hudební úprava: Michal Sýkora
Scénografie a kostýmy: Hugo Čačko
Světelný design: Michal Kalivoda Tanec HAMU 16. května 2014 Téma a variace
Choreografie: Petra Hájková
Hudba: W. A. Mozart Život v pohybu
Choreografie: Petra Hájková
Hudba: Adam Pobořil Uni-forma
Choreografie: Markéta Jandová, Helena Šťávová a Kateřina Stupecká
Hudba: Murcof Eros
Choreografie: Paľo Kršiak
Hudba: Sylvie Bodorová
Kostýmy: Dominika Charousová
Scéna: Paľo Kršiak
Light design: Pavel Kotlík Tanec HAMU 18. května 2014 Fuga
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: W. A. Mozart Dvě poloviny celku
Choreografie: Uladzimir Ivanov
Hudba: F. F. Chopin – Nocturne No. 20 Whispering Eyes
Choreografie: Kamila Mottlová
Hudba: William Valerián She She
Choreografie a kostýmy: Simona Machovičová
Hudba: Woodkid/Alt-J/Arvo Pärt (koláž) Sonáta pro violoncello a klavír, op. 9
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Miloslav Kabeláč

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: