Na začátku byla covidová pandemie. Tereza Ondrová tehdy začala spolupracovat s italskou tanečnicí Francescou Foscarini na společném díle. Jelikož se ale kvůli uzavření hranic nemohly dále stýkat osobně, přesunula se jejich spolupráce do online prostoru. V této neuspokojivé situaci to nakonec Italka vzdala. Torza díla se ale chopila sama Ondrová a vytvořila performanci Call Alice, jejímž leitmotivem se stalo právě to, že měly být dvě, ale zůstala sama. Mohl by to být konec příběhu, ale Ondrová s tímto materiálem o tři roky později pracuje dál. Volí metodu v současné divadelní produkci stále ještě neobvyklou – bere si tento starší materiál a uvádí jej do nového kontextu. Tentokrát se v projektu Last Dance soustředí na téma ztráty. Je na divákově interpretaci, zda se jedná o ztrátu člověka, motivace nebo třeba iluzí. S každou z těchto ztrát je potřeba se vyrovnat, projít si fázemi truchlení, rozložit se a znovu se poskládat do nové podoby.

Ondrová a Temporary Collective se tímto postupem přímo vymezují vůči výkonnostnímu charakteru současného uměleckého světa i společnosti jako takové a snaží se do své práce implementovat prvky stagnace. Nerůstová teorie zpochybňuje společenské paradigma, že co je dobré, to roste, a bere ohledy na omezené zdroje – lidské, časové, energetické nebo v neposlední řadě planetární. Téma rezonuje v uměleckém světě stále více. Před pár lety implementovalo nerůstové principy do svého programu třeba brněnské HaDivadlo. Potřebu přicházet neustále s novými a novými koncepty ale zpochybňoval také Václav Kuneš, šéf souboru 420PEOPLE, když oznamoval, že si bere půlroční pauzu. Last Dance otevírá kupříkladu i otázku, zda je růstové skutečně jen to, co je nové. Není naopak hodnotnější dále rozvíjet svou vlastní práci a myšlenky, prohlubovat je a dávat do nových kontextů?

Rituál truchlení

Performerka volí minimalistickou scénografii i práci se světelným designem. Hlavní sál Paláce Akropolis, který je uspořádán tak, jak běžně bývá při koncertech, lemují pouze velké stuhy s nápisy. Vzhledem, fontem písma i dvoubarevným provedením připomínají obrovské maturitní stužky. Jsou na nich vyvedené otázky, které si tanečnice během tvůrčího procesu pokládala: Jak překonat ztrátu? Může nás něčí absence přivést zpátky k sobě?

Stejně jako scéna je i kostým Ondrové snad ten nejcivilnější možný – tričko, džíny a tenisky. Celou dobu se dívá jakoby za řadu diváků, kteří její taneční prostor obklopují ze tří stran. Setting působí tak, jako by performerka byla sama na tanečním sále a oddávala se svobodné improvizaci s cílem dobrat se podstaty a významu svého truchlení. Její kontemplaci od začátku provází rytmická taneční hudba, k níž se později přidávají i výrazné vokály. Většina publika si po celou dobu asi dvacetiminutového sóla podupává nohama a pokyvuje hlavou do chytlavého rytmu. Je to v přímém rozporu s tím, jak pomalu, rozvážně a jakoby nezúčastněně se Ondrová po celou dobu pohybuje. Hojně pracuje s otevíráním a zavíráním rukou, paží, boků. Tělo ovládá s velkým napětím a kontrolou, jako by komunikovala s jednotlivými diagonálami v prostoru a očekávala z těchto míst odpovědi na své existenciální otázky.

Zatímco tempo hudby zůstává pořád stejně svižné, Ondrová se mu začne přibližovat teprve zhruba v polovině sóla. Přechází do krouživého poklusu, pak klesá na zem a krátce se pohybuje i na zemi. V poslední třetině performance se tempo opět zklidňuje a tanečnice rychle těká jen v horní polovině těla. Rukama svižně a plynule přechází do různých gest, jako je zdvižený palec, celá dlaň nebo ukazovák a prostředníček. S každým z nich mění i polohu trupu a hlavy, jako by byla profesionální modelkou a téměř bezmyšlenkovitě střídala pózy před okem fotoaparátu.

Dílo Ondrové je více než choreograficky zajímavé svým nerůstovým konceptem i tím, že pojímá tanec jako svého druhu rituál, který může pomoci se ztrátou. Nabízí se také propojení s některými kulturami, kde tanec sloužil nebo slouží jako prostředek truchlení. Pohybová technika tanečnice je precizní, zpracování scény tolik ne. Umístění stuh po obvodu scény působí spíše nahodile a alibisticky tak, aby bylo zřejmé, o čem sólové vystoupení je, než že by se stalo integrální součástí inscenace a jejího konceptu.

Meditace za doprovodu dunivých rytmů

Po krátké přestávce přichází Američan žijící v Nizozemsku Connor Schumacher se svým projektem ARK Rave Session, který se pohybuje na hranici tance, sociálního experimentu a rave neboli taneční party s elektronickou hudbou a stroboskopovým osvětlením. Schumacher hned na začátku vysvětluje, že se v hlavním sále Akropole pokusí vytvořit simulaci, nikoliv skutečnou party. Sám sobě pro tento experiment vyměřil 40 minut.

Dostat publikum, v němž je až nezvykle mnoho lidí ve věku pod 20 let, do uvolněné taneční nálady, se mu daří překvapivě rychle. Za dunění strojové hudby v potemnělém sále promlouvá k několika desítkám lidí z vyvýšeného pódia, odkud obvykle hrávají kapely. Za ním běží pestrobarevná projekce, která podporuje některá umělcova sdělení. Nejprve navádí účastníky, aby si zvědoměli a rozhýbali jednotlivé části těla. Možná právě díky uspořádání prostoru, které více než divadlo připomíná koncert, a díky hávu tmy se naprostá většina sálu ochotně připojuje – rozhýbává své dlaně, kolena, boky.

Akropole se postupně oddává svobodnému tanci, Schumacher už jen před projekcí, na níž se promítají záběry vesmíru nebo sopek, tu a tam do sálu něco vzkáže. Naráží třeba na současné genderové a queer teorie, když říká, že v těle neexistují „žádné binární nesmysly“ a že heterosexualita je pouze koncept, za což si vyslouží nadšené ovace. Slouží de facto jako průvodce, který napomáhá uvolnit se a dosáhnout extatického stavu bez alkoholu nebo návykových látek, jež bývají s rave parties často spojovány. Je to svým způsobem vedená meditace, jen do dunivých elektronických rytmů místo uklidňující ezoterické hudby.

Složený večer je povedený zejména dramaturgicky; obě díla jako by na sebe ideově navazovala. Po kontemplaci o ztrátě přichází extáze a uvolnění, podobně jako když po smutečním obřadu následuje hostina, na níž si již truchlící často dovolí čelit ztrátě pospolitostí a veselím. Schumacher zároveň nabízí jiný pohled na rave, který se někdy může jevit jen jako subkultura pro mladé, i na tanec jako takový. Pojal jej jako prožitek, kolektivní terapii, prostředek, jak se spojit se svým tělem a zapomenout na to ostatní.

Takto přístupná forma seznámení se s tancem jako konceptem je velmi cenná, zvláště v kontextu debat o tom, jak taneční umění přiblížit širšímu okruhu lidí. Neobvyklý složený večer je z toho pohledu skvělým počinem. Pokud je rave party způsob, jak dostat tanec k více lidem, jsem pro.

Psáno z premiéry 19. listopadu 2024 v Paláci Akropolis.

 

Last Dance
Koncept: Tereza Ondrová, Petra Tejnorová
Choreografie a performance: Tereza Ondrová
Hudba: Jiří Konvalinka
Světelný design: Katarína Ďuricová
Zvuk: Jan Sedláček
Produkce: Temporary Collective
Prostorová grafika: Von Saten

ARK Rave Session
Koncept: Connor Schumacher