The Metamorphosis: Kafkova Proměna v očích Arthura Pity a těle Edwarda Watsona

Proměna česko-německého spisovatele Franze Kafky patří spolu s Procesem mezi nejznámější autorova díla. Rozsahem nevelká povídka našla na jevišti několikerých zpracování, v lokálním kontextu není možno opomenout opus tria Benyovszký, Pechar, Vinklát pro Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni. V roce 2011 sáhl po stejném námětu britský choreograf a režisér Arthur Pita a vytvořil taneční divadlo pro osmičlenný ansámbl, jemuž dominuje první sólista Královského londýnského baletu Edward Watson. O tři roky později bylo dílo zfilmováno a aktuálně nabídnuto ke zhlédnutí na sociálních sítích londýnského souboru.

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

Základní kostra příběhu je v zásadě velice jednoduchá. Jednoho dne se Řehoř Samsa probudil, aby zjistil, že se přes noc bez jakýchkoli logických příčin proměnil v gigantický hmyz. Na následných řádcích pak coby čtenáři sledujeme, jak se se situací vyrovnává jednak hrdina, jednak jeho rodina čítající rodiče a mladší sestru, jak se postupně proměňuje jejich přístup, aby nakonec po emočně vyhrocené konfrontaci víceméně oslavovali smrt podivné nestvůry, která se pokusila převrátit jejich svět naruby.

Arthur Pita nás na začátku představení nechává nahlédnout do cyklicky, chtělo by se říct až do zbláznění se opakujícího, každodenního rituálu rodiny Samsových, jejímž jediným živitelem je syn Řehoř, který si každé ráno při cestě na vlak do práce koupí od projíždějící prodávající „kafíčko!“ (a ano, veškeré mluvené slovo, ať už z nahrávky, či živě z úst účinkujících, zaznívá v češtině), po cestě zpět domů vodku, u večeře sní několik lžic polévky, poté odejde do svého pokoje, ulehne a ráno na něj na kuchyňském stole opět čeká matkou přichystané jablko ke svačině. Byť jsou postavy zasazeny do poměrně malého prostoru, vztahy mezi nimi jsou odosobněné, chladné, jakoby přetrhané a Řehoř už před svou proměnou působí ve vlastní rodině jako cizinec, k němuž má trochu blíže jen sestra Markéta (Laura Day, toho času studentka Královské baletní školy), naleznuvši v bratrovi vděčného diváka a podporovatele jejího koníčku (zde tanec, na rozdíl od knižní předlohy, kde se věnuje hře na housle). Není proto poté vlastně překvapením, že je to právě ona, kdo si jako první pokusí k znetvořenému bratrovi vytvořit cestu a komunikovat s ním (i za pomoci gramofonové desky s názvem Insektologie), zatímco rodiče situaci za zavřenými dveřmi synova pokoje raději nevěnují větší pozornost, snad aby nemuseli být konfrontováni s nepříjemnou skutečností. Však také matka (Nina Goldman) po prvním bližším setkání promptně omdlévá a oporu s trpitelským výrazem opět hledá u kyslíkové masky, která má spolu s pravidelným cvičením u malého televizoru pomoci jejímu chatrnému zdraví. A obdobně nakonec nepřekvapí ani to, že na rozdíl od otcova hysterického výstupu, během něhož po Řehořovi metá jedno jablko za druhým spolu s vyplivnutým: „Nejsi můj syn!“, který vyděšeného hrdinu sice zažene do kouta, ale ještě jej nutně nezlomí, je to odmítnutí dospívající sestry a její záštiplné „Odprejskni!“ poté, co Řehoř naruší bezstarostnou taneční veselici rodiny s novými nájemníky, které jej dotlačí k nevyhnutelnému.

The Metamorphosis (Nina Goldman, Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

Otevřená scéna (Simon Daw), kolem níž sedí diváci z obou stran, pročež před všudypřítomnými pohledy není příliš kam se schovat, vyniká svou sterilní, běloskvoucí čistotou korespondující v základu s rodinnými vztahy a současně vytvářející dojem neosobní cely, jíž další rozměr dodává zasazení příběhu do padesátých let minulého století (jak lze usoudit dle reportáží o kombajnech a roli zemědělství zaznívajících z rodinného televizoru). Vše je stavěno tak, aby následná Řehořova proměna působila co nejobludněji, co nejnepříjemněji, aby před jejími dopady nebylo ani na moment úniku. Aby inkoustově černá, olejová tekutina řinoucí se z Řehořova těla nasákla prostěradly i záclonami, aby za sebou nechávala nesmazatelné stopy i přes urputné snahy rodinné služky, aby zatekla do spár, zalezla za nehty, slepila vlasy, kapala z řas do očí a protékala mezi zuby. Aby tělo, svíjející se v nepřirozených pozicích v rozlomeném pokoji, kde to vypadá jako po výbuchu ropného tankeru, přitahovalo pozornost i přes odpudivost a hnus vyvolávající odpor. Vše doplňuje živě hraná elektronická kompozice Franka Moona blížící se chvílemi až k hranici bílého šumu, jejíž absence výraznější melodičnosti podporuje lezavost vyvolávaných obrazů a pocitů.

Přihlédneme-li ke způsobu, jakým se Pita rozhodl Řehořovu proměnu zpodobnit, lze si jen velice těžko představit lepšího interpreta než Edwarda Watsona. Na jeho vpravdě fenomenálním výkonu celá inscenace stojí a po právu si za ni tanečník vysloužil prestižní Olivier Award. Nejde totiž jen o extrémní pohybový slovník, který ovládá s pokroucenou plasticitou sobě a svým nekonečným končetinám vlastní, ale rovněž o způsob, s jakým se svým hrdinou pracuje. Samozřejmě, na první pohled zaujmou úhly a propletence, do nichž je schopen své tělo dostat, jak věrně hmyzí jeho pohyby jsou, jak dovede ohnout každý kloub v těle, každý článek prstu, jak podivně přirozeně vlastně v jeho podání jednotlivé obskurnosti vypadají, jakkoli se vymykají všemu, co lidská bytost primárně představuje. Síla Watsonovy interpretace však tkví v kontrastu nelidského pohybu se zcela lidskými emocemi, které do každého momentu vkládá. Jeho boj a snaha ovládnout neovládnutelné je až bolestná, jeho touha po kontaktu svírá srdce a vzbuzuje naprosto reálný soucit stejně jako vztek vůči rodině, která mu jakýkoli vztah odpírá, jeho zoufalství vedoucí až k finálnímu zhroucení je naprosto reálné a plně ztotožnitelné. V literární podobě je do jisté míry možné Řehořovu proměnu vnímat optikou absurdní grotesky, jejíž temnotě se lze smát a nutně se nezabývat hlubšími vrstvami problému, Watson vás ale donutí mnohem více přemýšlet nad pravým původem náhlé indispozice jeho hrdiny a mnohem silněji vnímat její metaforičnost. Neexistuje jasná odpověď, může jít stejně dobře o zpodobnění fyzického postižení následkem úrazu jako o náhle projevenou duševní poruchu, která jedince zasáhne obdobně silně a ovlivní jeho okolí s totožnou intenzitou. Anebo, aplikujeme-li Freuda a rozhodneme se vidět metaforu za metaforou, klidně o otázku sexuality (jen pak to „Nejsi můj syn!“ zamrazí ještě drobet silněji).

V Kafkově povídce hrdina zkrátka umírá, v Pitově inscenaci Řehoř rezignovaně mizí z otevřeného okna pokoje. Sebevražda? Patrně. Možná. Kdo ví…? Do pokoje vstupuje smutečně oděná rodina a v nohách postele, svléknuvši kabát, stojí s tváří ozářenou ranním sluncem z upištěného dítěte v mladou dámu proměněná Markéta. Přesně teď je pravá chvíle začít přemýšlet nad tím, jestli doopravdy existovali oba sourozenci…

Psáno z přenosu 17. dubna 2020.

 

The Metamorphosis
Choreografie a režie: Arthur Pita
Hudba: Frank Moon
Scéna: Simon Daw
Světelný design: Guy Hoare
Premiéra: 19. 9. 2011

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x


Fotogalerie

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

The Metamorphosis (Edward Watson). Foto: Tristram Kenton.

Témata článku

Arthur PitaEdward WatsonFranz KafkaThe Metamorphosis

The Royal Ballet

Covent Garden

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: