

Dalším zajímavým aspektem je pojetí Macechy a Sester. Zatímco Ashtonova verze pracuje více s karikaturou a groteskním ztvárněním chování i vzhledu záporných ženských postav (u Ashtona pouze sestry, bez macechy), u Maillota jde o tři krásné ženy, které jsou ale šeredné uvnitř. I když bychom to možná očekávali, v celém představení nejsou primárním zdrojem humoru nevlastní sestry, ale spíše postavy dvou Organizátorů, koordinujících přípravu na ples i samotné dění na plese. Ústředním a poněkud předimenzovaným komickým opusem je scénka „divadla na divadle“, kdy je celý tradiční příběh Popelky pantomimicky ztvárněn pouze mužskými herci jako podívaná právě pro Popelku. Podobného scénického „triku“ využívá Maillot i ve svém zpracování Romea a Julie, s nímž jeho soubor hostoval v Praze v roce 2007.

Jean-Christophe Maillot je znám svým muzikálním cítěním; i v Popelce dobře pracuje s Prokofjevovou hudbou a neoklasický projev tanečníků obohacuje o svěží pohyby. Za vrchol je možné považovat dvojité pas de deux, řekněme tedy jakési snové pas de quatre Popelky s Princem a Otce s Matkou/Dobrou vílou, které celkově potvrzuje, jak jsou oba páry v této verzi stejně důležité. I v centru posledního výjevu představení není vlastně Popelka, ale Otec, který zavrhuje Macechu a zůstává sám se vzpomínkou na svou lásku.


VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií