Tři oříšky pro balet Národního divadla

Tři oříšky pro balet Národního divadla

Tři oříšky pro balet Národního divadla

Popelka, Cinderella, Zoluška, Cendrillon… Kdo by neznal jeden z nejznámějších pohádkových příběhů z dílny Charlese Perraulta. Od doby, kdy v roce 1945 dokončil skladatel Sergej Prokofjev partituru celovečerního baletu, vzniklo již mnoho baletních verzí a jednu z nich si pro tuto sezónu vybral také soubor baletu pražského Národního divadla. Není to však zdaleka poprvé, co Popelka na naší první scéně čelí maceše a zlým sestrám a sní o princi. Již v roce 1948 uvedl svou verzi Popelky v Národním divadle choreograf, režisér a tehdejší šéf baletu Saša Machov. Jeho Popelka byla první zahraniční verzí od premiéry v Moskvě, kde choreografii vytvořil Rostislav Zacharov. Ve stejném roce jako Machov uvedl svou Popelku i anglický choreograf Frederick Ashton a je to právě jeho verze, která se nám většinou vybaví první, pokud vyslovíme slovo Popelka v kontextu tanečního světa. Šéf souboru baletu ND Petr Zuska si pro letošní nejočekávanější premiéru zvolil originální verzi francouzského choreografa Jean-Christopha Maillota, uměleckého ředitele souboru Les Ballets de Monte-Carlo, který ji pro svůj soubor vytvořil v roce 1999. Jean-Christophe Maillot přichází s jiným úhlem pohledu na tradiční příběh. Zcela zásadním způsobem akcentuje postavu Popelčiny matky, a to tím, že v jeho vnímání splývá s další klasickou postavou tohoto baletu – s Vílou. Maillot otevírá celý balet lyrickým duetem Popelčiných rodičů, kde se ve zkratce odehraje celý příběh jejich lásky, smutně zakončený matčinou smrtí. Díky choreografovi je postava matky přítomna v celém představení mnohem silněji, protože stejná tanečnice se objeví na scéně jako „dobrá“ Víla. Je to vlastně zcela jednoduchá myšlenka – Víla pomáhá Popelce, aby se dostala na ples a dosáhla svého štěstí, což si přeje i každá matka pro svou dceru. Víla je tedy jaksi polidštěna, protože i když se na ni díváme jako na nadpřirozenou bytost, cítíme za ní motivaci matky. I její pohybové vyjadřování ji svou hravostí posouvá více směrem k lidskému světu. Logicky je posílena i role Otce, který se zmítá mezi novou ženou a jejími dvěma dcerami a vzpomínkou na jeho vílu, která ho zanechala samotného.
Dalším zajímavým aspektem je pojetí Macechy a Sester. Zatímco Ashtonova verze pracuje více s karikaturou a groteskním ztvárněním chování i vzhledu záporných ženských postav (u Ashtona pouze sestry, bez macechy), u Maillota jde o tři krásné ženy, které jsou ale šeredné uvnitř. I když bychom to možná očekávali, v celém představení nejsou primárním zdrojem humoru nevlastní sestry, ale spíše postavy dvou Organizátorů, koordinujících přípravu na ples i samotné dění na plese. Ústředním a poněkud předimenzovaným komickým opusem je scénka „divadla na divadle“, kdy je celý tradiční příběh Popelky pantomimicky ztvárněn pouze mužskými herci jako podívaná právě pro Popelku. Podobného scénického „triku“ využívá Maillot i ve svém zpracování Romea a Julie, s nímž jeho soubor hostoval v Praze v roce 2007.
Titulní postava zůstává po celou dobu bosa, ignoruje se tedy nabízející se použití baletní špičky coby onoho střevíčku, podle kterého Princ Popelku hledá. Díky Víle se Popelčiny bosé nohy pokryjí zlatem, jehož záře zatemní láskou mozek Princi, do té doby floutkovi, který je nejraději ve společnosti čtyř mladíků, tvořících jakousi jeho družinu. Není to ovšem pouze originální pojetí postav, kterým tato francouzská Popelka zaujme. Pro práci Jean-Christopha Maillota má zásadní význam výtvarné pojetí celého baletu. Scénograf Ernest Pignon-Ernest pracuje na jevišti s velkými deskami, připomínajícími zvlněný papír. Jejich posouváním se funkčně proměňuje scéna, která tak zároveň působí čistým dojmem – na jevišti nejsou zbytečné dekorace a vše se soustředí na postavy na scéně, jejichž projev podporuje i světelný design Dominique Drillota. Oděny jsou do stylově extravagantních kostýmů Jérôma Kaplana, které zejména v podobě Macechy a Sester mohou svou špičatostí připomínat výstřelky Jean-Paula Gaultiera. Postavy Popelky i Prince tak velkou příležitost k originalitě kostýmů nenabízejí, zato exotické tanečnice z druhého jednání jako by přitančily odněkud ze Star Wars.
Jean-Christophe Maillot je znám svým muzikálním cítěním; i v Popelce dobře pracuje s Prokofjevovou hudbou a neoklasický projev tanečníků obohacuje o svěží pohyby. Za vrchol je možné považovat dvojité pas de deux, řekněme tedy jakési snové pas de quatre Popelky s Princem a Otce s Matkou/Dobrou vílou, které celkově potvrzuje, jak jsou oba páry v této verzi stejně důležité. I v centru posledního výjevu představení není vlastně Popelka, ale Otec, který zavrhuje Macechu a zůstává sám se vzpomínkou na svou lásku. Tanečníci baletu Národního divadla se do francouzské Popelky pustili s vervou a odvedli výbornou práci. Se souborem pracovala repetitorka Giovanna Lorenzoni a dva týdny před premiérou i múza Jean-Christopha Maillota Bernice Coppieters, která byla původní představitelkou role Matky/Víly. Na 1. premiéře se jako titulní postava představila Adéla Pollertová, která svým projevem i fyziognomií ztvárnila ideální Popelku, trápenou zlými sestrami a toužící po lásce. Její prostor je ale omezen, jelikož parádní a vlastně v určitém smyslu hlavní rolí je zde Matka/Víla v podání Zuzany Šimákové. Suverénním způsobem ovládá jako Víla jeviště, nechybí jí šarm, podtržený jistou taneční technikou a svým výkonem dokazuje kvality, které v takovéto míře ještě neměla možnost projevit. Alexandre Katsapov s přehledem zvládá roli Prince, který jaksi zrcadlově s hlavními dámskými party taktéž ustupuje do pozadí oproti Otci Michala Štípy. Ten nejen díky značnému výškovému rozdílu velmi dobře působí dohromady s Adélou Pollertovou ve scénách otce a dcery a poměrně zdařile ztvárňuje hlubší psychologické motivace své postavy. Macechu si vychutnala Michaela Wenzelová a jako sestry se předháněly Pavla Hrubešová a Edita Raušerová. Záporné trio ženštin má zejména v prvním dějství mnoho tanečního materiálu, v jehož rámci se jim podařilo nesklouznout do přehnané karikatury, ale spíše akcentovat temnou strunu, což byl i záměr choreografa. V případě Organizátorů Oleksandra Kysila a Karla Audyho se již dalo sklouznout mnohem snáze, ale v jejich provedení převládá gusto a zápal pro věc, se kterým organizují i závěrečnou děkovačku. Sólisté i sbor podávají v celém díle soustředěný výkon, který doplňuje i orchestr pod vedením Davida Švece. Popelka v Národním divadle je vydařené představení, které potvrzuje kvality souboru a umožňuje českému publiku seznámit se způsobem, jakým se aktualizují tradiční baletní příběhy na západě, aniž by šlo o přehnaný experiment. Podařilo se rozlousknout oříšky odlišného pojetí postav, náročné a precizní taneční techniky a koordinace všech složek představení, ať už výtvarné, hudební či choreografické. Naopak je možné říci, že inscenace působí jako by nebyla pro soubor žádným velkým oříškem. Tento titul baletu Národního divadla rozhodně sluší. Psáno z premiéry 14. dubna 2011, Národní divadlo. Foto: Pavel Hejný

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: