První překvapení čeká na diváka hned po vstupu do divadla, kdy jej udeří do uší charakteristická kytarová staccata, vysoký, lkavý hlas zpěváka a rytmický klapot dámských podpatků na dřevěné desce. Začátek vlastního představení je totiž posunut přibližně o dvacet minut, vyplněných studií ženského prvku ve flamenkovém tanci (projekt Flamenco Element) v podání choreografky a tanečnice Jany Drdácké, jíž byl pro tento účel vyhrazen speciálně nasvícený a upravený prostor foyer v prvním pořadí – a nutno jedním dechem dodat, že nejde o nijak samoúčelný počin. Mimo navození atmosféry prostředí, v němž se příběh Carmen odehrává, navíc dostává flamenkem nepoznamenaný divák příležitost alespoň v obrysech pochytit něco z tvarosloví tohoto andaluského lidového tance, což následně docení v hledišti při představení samotném.

Carmen sama o sobě je naopak dílem, které zajisté není třeba detailněji představovat – slavná novela z pera francouzského spisovatele Prospera Meriméea, líčící příběh lásky a vášně mezi baskickým dragounem donem José a cikánkou Carmen, jež přeroste v zoufalství, zuřivost a zločin. Nebo ještě slavnější opera zkomponovaná Georgesem Bizetem a její následné přepracování Rodionem Ščedrinem do podoby orchestrální svity, obvykle sloužící jako hudební základ různých tanečních zpracování tohoto námětu, poměrně často uváděných i u nás. Brněnská inscenace pak představuje českému divákovi jednoaktové ztvárnění této látky španělským choreografem a režisérem Cayetanem Sotem (podle očekávání opět na Ščedrinovu hudební předlohu). Světovou premiéru mělo v Dortmundu na začátku listopadu loňského roku, v Brně bylo nyní uvedeno v české premiéře v koprodukci právě se souborem Ballett Dortmund. Přiblížení druhé - Carmen znovuuchopená...
Choreograf a režisér představení, Katalánec Cayetano Soto, nezapře svůj původ a divákovi předkládá přibližně hodinovou choreografii nabitou tempem, sršící energií a strhující nasazením tanečníků od první do poslední minuty. Nezřídka v ní odkazuje na flamenko - choreografie se tak s tímto španělským lidovým tancem prolíná jak doslovnými citacemi, tak i přeneseně svým charakterem. Již od počátku je zřejmé, že vytříbená elegance jasně definovaných technických prvků klasického tance zde opravdu nemá místo, naopak sledujeme neustále plynoucí pohyb bez chvíle oddechu, kdy na sebe tanečníci reagují ve více či méně zřejmých repeticích. Neexistuje napětí mezi pohybem a klidem, jen neustále těkající a měnící se tempo. Každý pohyb plynule přechází v jiný, vším se prolíná energie, vášeň a vytržení, v duetech navíc okořeněné náročnými, téměř akrobatickými prvky ve zvedačkách s neustálým těsným kontaktem tanečníků, jenž klade extrémní nároky na bezchybně načasované a čisté provedení jednotlivých prvků. Ty se navíc stále obměňují, díky čemuž může divák plně ocenit Sotovu kreativitu při vytváření choreografie.


V Sotově pojetí námětu není místo pro lyričnost či poetiku, místo toho sledujeme odidealizovanou anatomii citu v jeho krajních, zničujících polohách, ovládaných vášní, touhou a chtíčem, jež tvoří nepřekonatelnou překážku mezi potřebou svobody a volnosti na straně jedné a neschopností druhé strany toto akceptovat, což vede k výsledné tragédii. Oba protagonisté také ve stejném duchu své role pojali: don José v podání Petra Kondlera je plný žárlivosti a bytostné touhy vlastnit, ze které se nedovede vymanit. Stejně tak Carmen Markéty Habalové je zmítána touhou po nezávislosti a potřebou neustálého flirtování, jež nechce nebo nedokáže odvrhnout, byť si již od počátku uvědomuje možné důsledky. Touto tragickou, intenzivní rozštěpeností dokázala Markéta Habalová naplnit svou hrdinku měrou více než vrchovatou. Třetím vrcholem milostného trojúhelníku je potom pikador Lucas (v jiných verzích toreador Escamilio), jehož představitel Luděk Mrkos se prezentoval přesným a suverénním tanečním projevem, ovšem bez výraznějšího emočního zabarvení. K potěše diváka pak velmi koncentrované a profesionální výkony podávají všichni účinkující, od precizní synchronizace sborů až po dokonalý soulad hlavních představitelů. Ti jsou především také nositeli emočního náboje celého představení, zatímco sbory působí spíše odosobněným, téměř mechanickým dojmem, místo individualit sledujeme dokonale synchronizovaný, nezastavitelný stroj, který nezadržitelně spěje k tragickému rozuzlení. Sotova Carmen je inscenací, jež neustále riskantně balancuje na hraně mezi popisností a až přímočarou útočností na straně jedné, aby vzápětí diváka zaskočila mnohoznačností jediné scény, okamžiku, pohybu, gesta, výrazu v obličeji. Divák se při sledování představení ocitá ve světě podobném zrcadlovému bludišti, kdy po několika sebejistých krocích následuje nečekaný náraz. Kde detaily nabývají netušených rozměrů, jasný, zřetelný obraz se najednou roztříští na myriádu odlesků. Kde překvapivé záblesky nápadů jen letmo zachytíme koutkem oka, abychom je vzápětí neopatrným pohybem hlavy zase ztratili. Stejně tak i tato inscenace je právě tak jasná a přímočará, ale současně i překvapivá a matoucí jako bludiště lidských emocí. Stejně jako Carmen sama. Psáno z 2. premiéry 20. února 2010 Foto: Jana Hallová a Kristýna Šopíková
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií