V Disku se opět představila Nová generace


I v letošní sezoně se budeme na pražských scénách setkávat s cyklem Nová generace, který je platformou pro prezentaci umělecké práce studentů HAMU, mladých choreografů i interpretů. První z těchto večerů se uskutečnil 21. září 2014 v divadle Disk. Místo plánovaného tria Uni-forma se v první části představila Monika Částková se svou vizuálně výtvarnou choreografií Arvore. Sólo, které bylo na Nové generaci k vidění už dříve, je typem produkce, jež diváka ukolébává do snivého stavu. Spíše než tancem je pozvolna rozpohybovaným obrazem či výjevem, u nějž se soustředíme na atmosféru a detail. Choreografka a interpretka v jedné osobě po celou dobu stojí zahalena do šatu z látky, jež se rozprostírá po celém jevišti, její torzo z ní vystupuje jako vrchol skaliska z mořské hladiny nebo z pouštního písku. Sledujeme jemné vlnění paží, jimiž pohybuje v pomalých gestech, a trup stáčející se zlehka do spirály. Připomíná bájeslovnou Sirénu číhající na svou oběť. Napětí posiluje i minimalistická hudba, která tvoří tichý podkres. Dynamických změn vidíme minimum, a přece vnímáme tanečnici jako entitu zosobňující sílu, jež vtahuje do své blízkosti vše, co se nachází v jejím okolí, jako vír. Občas uchopí látku a jediným trhnutím ji rozvíří od středu ke koncům jako příboj, brzy také odhalíme, že vzdouvající se plátno skrývá v její blízkosti další postavu, která je skryta pohledu a vytváří dojem pohybující se hmoty pod povrchem. V závěru k sobě tanečnice strhává látku, jako kdyby pohlcovala krajinu kolem sebe, a výtvarný výjev tak dospívá k sebedestruktivnímu vrcholu. Choreografie měla premiéru již v roce 2010 a Monika Částková za ni získala ocenění jako nejlepší duet na festivalu Sóloduo v Maďarsku. Na programu večera následovalo před přestávkou promítání krátkého tanečního filmu Split Structure, který vznikl před rokem v rámci workshopu studentů DAMU Tanec a kamera, který proběhl v dubnu 2013 pod vedením Davida Hintona. Vzniklo tehdy pět více či méně ucelených snímků s tématem pohybu a tance, na kterých budoucí filmaři spolupracovali s choreografy a tanečníky. Výsledky jejich spolupráce byly uvedeny společně v rámci Festivalu tanečních filmů 2013. Krátký film Split Structure v režii Kristýny Bartošové, v němž účinkují Helena Šťávová (autorka choreografické koncepce) a Monika Částková, patří k těm dramaturgicky kompaktním. Snímek zachycuje dvě ženy, jež jsou zdvojením jedné osobnosti, stejný účes a oděv tomu nasvědčují. První sekvence je zachycuje v těsném sevřeném prostoru chodby či uličky, kde se snaží vyhnout fyzickému kontaktu, střídají se dynamické a klidné pasáže, pohledy ale směřují většinou mimo kameru, kamsi za diváka. Ten má tedy dojem, že přihlíží tomuto mikrodramatu zcela nestranně. Tanečnice se pokoušejí vzájemně uniknout z dosahu jedna druhé, a přeci se střídavě pronásledují, jejich role se stále mění. Taneční sekvence ve volném prostoru piazzety Národního divadla zachycuje vzrůstající paniku. Jako ve snu se odvíjí část se zrcadlem v podzimním lese, kde je využito triku s dvojitým odrazem v jeho ploše, pocit nadpřirozena je téměř hmatatelný. Vizuálně čistý filmový materiál si s choreografií a pohybem sedl a jako miniatura rozhodně do kategorie dance on camera patří. Druhá polovina večera patřila rozsáhlejšímu choreografickému dílu Heleny Šťávové s názvem Umění manipulace, který už sám definuje obsah tohoto výjevu. Živý hudební doprovod přímo na scéně obstarává soubor Prague Modern, který se věnuje interpretaci soudobé hudby (vedoucí David Danel). Spojení pohybu a hudby v reálném čase vždy stupňuje divácký zážitek a umocňuje dojem z představení. V choreografii Umění manipulace se tyto složky nemohou od sebe oddělit, protože tanečníci a hudebníci na sebe vzájemně reagují, pracuje se zde také se zvukovou smyčkou, která vzniká přímo na scéně (jedná se o pouhé vzdechy či nádechy, které jsou dále elektronicky upravovány a deformovány). Hudební materiál je poněkud komplikovaný, skládá se z krátkých různorodých motivů, které se k sobě vážou nespojitě a disharmonicky, hudba je oproštěna od jakékoli souvislé melodie i od libozvuku harmonie. Vzniká tak atmosféra plná napětí a nelibých pocitů, která výborně souzní s tématem. Na scéně můžeme sledovat tři tanečníky ve vzájemné interakci (Nikol Fryšovou, Markétu Jandovou a Olivera Mahala), jejichž vztahy jsou plné soutěživosti i žárlivosti. Přicházejí každý sám, a aniž by si jeden druhého všímal, začnou na jevišti rozestavovat menší dřevěné palety, je to trochu předzvěst dalšího dění, protože od manipulace neživou rekvizitou postupně přecházejí k manipulaci s osobou. Začínají si bránit v pohybu, odstrkují jeden druhého, rozehrává se hra o vedoucí pozici. Je však stále vyrovnaná a vůdčí role se střídají. Základním vzorcem vztahu je, že se dvě osoby snaží ovládnout třetí, se střídavým úspěchem. V prostřední části zaujme delší sólo Nikol Fryšové komunikující s orchestrem: je v zásadě těžké definovat, kdy dává hudba impulz k pohybu tanečnici a kdy naopak tanečnice pohyby a gesty ovládá hudebníky. Pohyby jsou plynulé, mezi tanečníky stále přetéká energie skrz dotek či jen jeho náznak. Choreografie si udržuje klidnou atmosféru, kterou byl prodchnut celý večer. Ke slovu vlastně přichází nejen kontakt ve smyslu fyzické akce a reakce, ale i neverbální komunikace, jako kdyby se tanečníci řídili nejen fyzickou akcí svého protějšku, ale také jen jejím pouhým náznakem, nevyslovenou myšlenkou. Pohybový slovník je po celou dobu tanečně stylizovaný, bez civilních gest. I když někdo z interpretů stojí stranou a sleduje probíhající duet, je neustále v pohybu, jeho tělo a paže jsou rozvlněny v němém tanci. Tvarem, který těla a končetiny nejčastěji imitují, je vlna, měkká a oblá, procházející páteří, pažemi, z jednoho těla na druhé. Díky této „textuře“ nevzniká dojem krutého zacházení, a přitom vzájemné ovládání je vyjádřeno zřetelně a srozumitelně. Manipulace je téma oblíbené, ale častěji ho vidíme v inscenacích, které se blíží fyzickému a pohybovému divadlu. Vídáme explicitní agresi a zraňování, které se nám zarývají do morku kostí. Umění manipulace je však zaobalené do jemnějšího pohybového materiálu, do tvárných a vláčných gest. Celá choreografie působí uceleným dojmem a je na ní patrné, že choreografka ji vystavěla podle promyšleného plánu. Těším se na její další práce. Arvore
Choreografie: Monika Částková
Interpretace: Monika Částková a Marie Janečková
Hudba: Vlastislav Matoušek a Ian Wood
Návrh kostýmu: Monika Částková
Realizace kostýmu: Lenka Částková a Miloslava Teplá
Premiéra: 2010 Split Structure
Režie: Kristýna Bartošová
Choreografie: Helena Šťávová
Scénář: Kristýna Bartošová a Helena Šťávová
Kamera: Aleš Lněnička
Střih: Kristýna Bartošová
Zvuk: Jakub Rataj
Premiéra: 21. 4. 2013 Umění manipulace Choreografie: Helena Šťávová
Hudba: Jakub Rataj
Hudební interpretace: Prague Modern
Scéna a light design: Michal Horáček
Kostýmy: Kateřina Soukupová
Zpracování kostýmu: Sára Voříšková
Pedagogické vedení: Mirka Eliášová, Jan Kodet, Hanuš Bartoň a Michal Rataj
Premiéra: 21. 9. 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: