Veronští milenci v nezapomenutelné podobě aneb Hostování SND v Brně

Veronští milenci v nezapomenutelné podobě aneb Hostování SND v Brně

Veronští milenci v nezapomenutelné podobě aneb Hostování SND v Brně

Brněnské Janáčkovo divadlo hostilo 10. listopadu 2013 kolegy ze Slovenského národního divadla, kteří zde hostovali se slavným baletem Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie v choreografii a režii Massima Moriconeho. Tento balet měl premiéru v roce 1991 a byl uveden souborem Northern Ballet Theatre. Představení se stalo největším hitem a získalo celou řadu ocenění jako Nejlepší taneční produkce roku a Cenu Laurence Oliviera. Inscenace vznikla v těsné spolupráci s režisérem Christopherem Gablem, který se snažil posunout balet blíže k divadelnímu dramatu. Z rozhovoru s choreografem vyplývá, že slovenská inscenace vychází z premiérové verze, ale po vizuální stránce jde jiným směrem. Místem konání původního představení je italská Verona, kterou vyměnil autor scény Peter Janků za shakespearovské divadlo Globe. Ocitáme se tedy v Londýně, a jsme tak blíže autorovi tohoto nesmrtelného dramatu. Trocha historie Příběh Romea a Julie patří k pokladům světové dramatické literatury a od svého vzniku (konec 16. století) neztratil nic na své dramatičnosti. Baletní svět zpracovává toto téma již od 18. století a bude pravděpodobně lákat umělce napříč žánry ještě hodně dlouho. Romeo a Julie s nádhernou a jímavou hudbou Sergeje Prokofjeva byl prvním celovečerním baletem, který zkomponoval skladatel po svém definitivním návratu do vlasti. Zajímavé bylo, že když Prokofjev dokončil partituru, shledalo ji vedení Velkého divadla v Moskvě jako netaneční. Premiéra se tedy nekonala v Sovětském svazu, ale v brněnském Zemském divadle v choreografii Ivo Váni Psoty v roce 1938. Prokofjev poté svou hudbu částečně upravil a po dohodě s choreografem Michailem Lavrovským ji uvedl na jeviště leningradského Kirovova divadla v roce 1940. A pak už se otevřela cesta tomuto baletu po celém světě. Pro historii českého baletu je významná snad nejúspěšnější inscenace Miroslava Kůry z roku 1971. Všechna různá provedení spojuje invenční Prokofjevova hudba, která v případě recenzovaného představení zazněla sice z nahrávky, ale profesionálně zahrané orchestrem Slovenského národního divadla. Nese v sobě tolik citu, že se stačí jen zaposlouchat. Velké emoce i chlad Massimo Moricone pojímá tříaktový balet vycházející ze shakespearovské předlohy v podstatě tradičně ve smyslu narativního příběhu o dvou milencích, kteří obětují lásce své životy. Choreografickým základem je akademický tanec, který je však doplněn invenčním výrazovým pohybem a inovujícími gesty, která obsahuje všední život. V Moriconeho zpracování zaujme hlavně pravdivost a lidskost postav, výbušná dynamika, náročnost tance a výrazné herectví. Inscenace začíná zcela nenápadně. Je čas karnevalu a Montekové připravují slavnost. Tanec plyne bez velkého vzrušení. Ani tři přátelé Romeo, Benvolio a Merkucio nepřinášejí kromě briové taneční techniky nic překvapivého a výjimečného. Ples Kapuletů je vystavěn choreograficky bezchybně, ale co chybí, je větší množství tanečníků. Pět tančících párů je na jeviště Janáčkova divadla skutečně málo. Tanec tím ztrácí na velkoleposti a svém účinku. Setkání milenců a následná balkonová scéna již naznačují, že budeme svědky něčeho mimořádného – pas de deux je plné něhy, jemných dotyků, vzájemného „oťukávání“, plynulého pohybu. Druhé jednání navozuje vzrušení a napětí hlavně díky sborovým tancům Monteků, kteří v maskách napodobují dravé ptáky, na něž Kapuleti reagují jako divoké kočky. Také Merkuciova smrt je pojata netradičně – dav Merkucia vyzdvihne vzhůru, „přilepí“ na zeď a Tybalt ho probodne jako obtížný hmyz. Smrt Tybalta pak v expresivním zoufalém výkřiku oplakává Lady Kapuletová. Třetí dějství je esence výrazového dramatického pohybu s množstvím přesných režijně-hereckých situací. Tady jsou emoce největší. Milostná scéna první noci přináší jednoduchý výrazný pohyb vzájemného sblížení, který je přerušen velkými zvedanými figurami. Julie se vznáší či dramaticky „vystřelí“ vzhůru. Choreograf záměrně šetří tanečním pohybem a používá ho pouze tehdy, kdy se v hudbě ozve vzpomínkový motiv. Julie jako mladá žena odpírá poslušnost rodičům, myslí pouze na Romea a je tlačena nepřízní osudu k zemi. Největší překvapení přijde, když Julie upadá do bezvědomí a pro ostatní je mrtva. Otec truchlí uvnitř, žádná velká gesta, jen ponoření se do sebe. Kapuletové se však smrt dcery vůbec nedotkne. Nehne ani brvou, je bez citu. Zemřel člověk, život jde dál. Režijně geniálně je vymyšlená akce chůvy, která pouze prakticky uklidí postel s „mrtvou“ Julií a za plného světla ji přeměňuje na katafalk. Romeův tanec s mrtvou je pak dojemně silný a naprosto pravdivý. Milenci umírají v objetí a o nějakém smíření rodů nemůže být řeč. Hra světel Také po výtvarné stránce je inscenace dokonale promyšlena. Již dříve zmíněná scéna Petera Janků přináší repliku Shakespearova divadla a zůstává bez velkých změn. To, co mění prostředí, je světlo. Tady už vstupuje světelná režie jako svébytný prvek díla. Zadní horizont se barevně nasvěcuje podle momentální nálady. Nejkrásněji působí scéna v kostele u pátera Lorenza, kdy se na zem promítnou dva světelné kříže a kolem nich světlo jakoby rozptýlené do barevných vitráží. Opravdu velká poezie. Rovněž kostýmy, jež vytvořil Ital Luca Dall’Alpi jsou inspirovány renesancí, ohromí svou okázalostí, zdobností, ale i prostotou. Přesně a účelně, jak inscenace vyžaduje. Jen červeň Merkuciova a Benvoliova kostýmu na plese splývá s tanečními sbory. Italský vliv v inscenaci SND je více než patrný. Hlavní sólisté jsou alespoň podle jmen italského původu. Malý a přesný briový tanečník Orazio di Bella, který má smysl pro humor, vystřihne svého Merkucia skutečně bravurně. Je rebelem a smíškem v jednom. Viola Mariner v roli Lady Kapuletové střídá polohy svého partu tak přesvědčivě, že z ní nabíhá až husí kůže. Tybalt slovenského tanečníka Petera Dedinského je naopak štíhlý, vysoký s patřičným opovrhujícím přístupem ke svým sokům. A Romeo Alessandro Macario a Julie Anbeta Toromaniová zvládají své role s plným tanečním a hereckým nasazením. Nelze jim nic vytknout. Toromaniová má však navíc ještě takové kouzlo osobnosti, nádherné paže, herecký projev, že z ní po celé představení nespustíte oči. Různých provedení Shakespeara jsem ve svém životě viděla již opravdu dost. Nikdy ale nezapomenu na strhující film Franca Zefirelliho a tuto Moriconeho inscenaci. Psáno z hostování baletního souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě 10. listopadu 2013, ND Brno – Janáčkovo divadlo. Romeo a Julie
Choreografie a režie: Massimo Moricone
Hudba: Sergej Prokofjev
Kostýmy: Luca Dall’Alpi
Scéna: Peter Janků
Světová premiéra: 1991 Massimo Moricone (nar. 1958), italský choreograf, který studoval v Římě, ve známé bruselské Béjartově škole Mudra a v Mezinárodním tanečním centru v Cannes. Paralelně se věnoval i studiu herectví, ale nakonec se rozhodl pro kariéru tanečníka. Vystupoval v Itálii v baletech významných choreografů jako Alvina Aileyho, George Balanchina, Janine Charrat, Dereka Deana, Heinze Spoerliho a dalších. Postupně se začal věnovat choreografii a v roce 1983 založil svůj vlastní soubor Teatro Koros. A pak už přicházely nabídky na choreografickou práci z různých míst světa. Moricone je také držitelem řady ocenění v choreografických soutěžích (první cena Mezinárodní choreografické soutěže v Nyonu ve Švýcarsku či Prix de l’Université de la Danse de Paris, kterou mu osobně udělil Serge Lifar).

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: