VerTeDance: Dance of Canis Lupus / Jaja a Papus

Jméno bývalého člena belgického souboru Ultima Vez Thomase Steyaerta není příznivcům českého současného tance tak úplně neznámé. S jeho choreografickým rukopisem se mohli seznámit v projektu Hidden Landscape utvořeného pro DOT 504. Tentokráte svérázné dílo Dance of Canis Lupus vytvořil pro company VerTeDance. Trojice interpretek Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková-Knytlová a Helena Arenbergerová zahajují svou exhibici už při vstupu diváků do hlediště. Rozcvičují se, upravují scénu, která připomíná spíše jakési odkladiště zanesené nářadím všeho druhu. Obnažené zdi poncovského jeviště ještě zesilují prvotní divákův dojem, že se nachází spíše na zkoušce než na premiéře. Tanečnice ho však brzy vyvedou z omylu. Dávají se do pohybu jakoby se duše jedné náhle roztrojila. Jsou zmítány silou, která pramení z nich samých, akce jedné vyvolá reakci u druhé, a to ať už ze zjevné interakce, či bez ní, sem tam jakoby zasahoval princip vyšší moci. Dojem sílí v momentech, kdy se spojí v nerozlučné trio, v němž každá zkoumá, jak druhá zareaguje na situaci, do níž byla nechtěně uvržena. Tělesnost, animálnost, zvědavost, pudovost, gesta využívající práce rukou a úst umožňující plynulý sled nečekaných okamžiků. Jejich dynamičnost kontrastuje s momenty, kdy se tanečnice usadí na pohovku a znuděně sledují diváky. Ti jsou sami zataženi do dění, neboť po celou dobu rozsvícené hlediště jim neumožňuje splynout v temnou anonymní masu pozorujících. Tradiční řád představení je narušen i neustálým prolínáním tanečních scén s těmi z běžné reality, kdy se tanečnice bez otálení odejde občerstvit, pustit hudbu či filmovou projekci. Thomas Steyaert vytvořil dílo plné kontrastů, nečekaných zvratů, které nabourávají ustálené vnímání tanečního díla a nutí diváka k zamyšlení. Tanečnice nezklamaly svým výkonem vysoká očekávání diváků, výrazově nejpřirozeněji vyzněl výkon Heleny Arenbergerové. Druhá část večera, která patřila choreografii Jaja a Papus, se v lecčems podobala té první, přesto si však zachovala svou svébytnost. I Tereza Ondrová jako choreografka zvolila metodu rozehrát představení již s příchodem diváků a nechala Veroniku Kotlíkovou-Knytlovou roztančit dojemné sólo v náladě osamělosti. Niternost výpovědi narušoval Robert Janč, který ustavičně upravoval scénu, vyvolávaje dojem, že je technickým pracovníkem divadla, který v pauze nestihl včas připravit jeviště na další představení. S úctyhodnou nevšímavostí se stavěl k tichému soužení jeho životní partnerky. Jejich příběh je o stárnoucí lásce, z níž vymizela potřebná energie, vzájemná úcta a vášeň. Je zoufalým bojem Veroniky se lhostejností jejího partnera, který ji pro svou zapálenost do ladění osvětlení totálně přehlíží. Smutná realita je však přehrána s nadsázkou a vtipem a dílo tak získává nový rozměr a potřebný nadhled. VerTeDance v těchto dvou choreografiích opět předvedlo svůj slibný potenciál, a stvrdilo svou neochvějnou pozici mezi špičkami české taneční scény. Recenze je psána z premiéry dne 9.prosince 2008, divadlo Ponec

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: