Volby a rozhodnutí jako Flashed by a Talk to the Demon

Volby a rozhodnutí jako Flashed by a Talk to the Demon

Volby a rozhodnutí jako Flashed by a Talk to the Demon

Volíme vždy tak, abychom uspokojili své potřeby či dostáli své povinnosti a odpovědnosti, protože ona volba pak určuje další běh nejen našeho života. Rozhodnutí propojit tímto textem představení Flashed by a Talk to the Demon do jednoho kontextu nebylo náhodné. Pomineme-li celkový vliv, jímž oba autoři i oba soubory kontinuálně na českou taneční scénu působí, zaznamenáváme neviditelně-viditelné propojení téhož uměleckého vidění (a není to jen společnou profesní minulostí zainteresovaných), a stejně tak i příbuznost výběru společensky naléhavých námětů inscenací ve stejné době. Provázanost obou zmiňovaných projektů je zřejmě skutečností výsledků fungujících synchronicit, ale třeba i dobře připravenou kooperující mystifikací. Blýská se nám v tanci na lepší časy? Asi ano, bohužel je smutné, že ne ve všech odvětvích stejně. A tak zatímco interpretační úroveň českých tanečníků má svou specifickou celoplošně vzestupnou tendenci, některé tvůrčí počiny našich domácích choreografů se projevují velmi nevyrovnaně a matně.
To ovšem není příklad autorky představení Flashed by. Tvorba Lenky Flory se sice prezentuje vždy proti hlavnímu proudu, ovšem stále kvalitně, a je úplně jedno, pod jakým produkčním zaštítěním. Připomeňme, že Lenka Flory jako jedna z prvních dokázala v porevolučních letech překročit zdejší tolik oprašovanou konvenčnost, jež na začátku devadesátých let opanovala už i nově vzpamatovávající se tzv. nezávislou taneční scénu, kterou svým působením na různých úrovních ne bezvýznamně provzdušnila. Sólové představení pro Leu Švejdovou produkované souborem Nanohach tak jen těžko může být choreografickým comebackem do vlasti, když k přerušení kontinuity prezentace její tvorby u nás asi nedošlo (informace o českých hostováních mezinárodního souboru Déjà Donné založeného a vedeného Lenkou Flory a Simonem Sandronim jsou dohledatelné velmi snadno).
Možná je téma hrdinství a osudovosti známých i neznámých žen ve Flashed by o něco osobnější, než na jaké je publikum u této choreografky zvyklé, a zřejmě to někoho mystifikuje, nicméně pro dnešní dobu je o to aktuálnější. Inscenace Flashed by je provedena s vkusem a příznačnou znalostí režijních postupů, které přesahují běžnou domácí produkci. Značí vyspělou profesionální znalost choreografického řemesla autorky, interpretačních a výrazových schopností protagonistky, tvůrčí osobitost kostýmní výtvarnice Mariany Novotné i autorů dalších scénických atributů představení (film: Barbara Schröerová, světelný design: Jan Beneš, zvuk: Michal Vaniš).
Na vzájemném souznění všech zainteresovaných má jistě podíl i jejich společný taneční původ a dávné i méně dávné spolupráce. Nacházíme tak jasnou profilaci uměleckého vyjádření, které žije z potřeby tvořit a sdělit svůj názor. Svou podobou se vymyká současným trendům domácí taneční produkce, čímž jí přináší tolik potřebnou progresivitu, po které je často tolik voláno. A ono zablýsknutí je možná i upozorněním, že by bylo žádoucí, aby přívlastek „česká“ choreografka před jménem Lenky Flory zůstal.
Ani autor představení Talk to the Demon neopouští svou tvůrčí disciplínu a stejně tak se nesnaží překonat již dovršené. Nové dílo souboru Ultima Vez, které bylo dokončováno v rámci tvůrčí rezidence této skupiny v Praze, bylo uvedeno v Divadle Archa ve světové předpremiéře 4. dubna 2014. Prezentuje se vším tím, co lze od něj očekávat: kvalitním fyzickým divadlem na psychologickém podkladě, které ve své podstatě nemá potřebu ohromovat velkolepou podívanou, ale zobrazuje svět v jeho skutečné podobě uměleckým jazykem srozumitelným vnímavému člověku a poučenému diváku. Pro zájemce o ohromující show s výkony na hranici fyzických možností a scénickými výstřelky u technických efektů je divácky vhodnější žánr cirkusového umění (třeba toho „nového“). Wim Vandekeybus používá osvědčených inscenačních prostředků tanečního a fyzického divadla k dosažení emočně vypjatých scén a zároveň využívá interpretačních schopností svých protagonistů. Ti se bez nutnosti převleku či masky mění v jiné lidské i zvířecí bytosti pouze prostřednictvím dokonale zvládnutého pohybového výrazu odpovídajícího dnešnímu estetickému požadavku v tomto žánru stejně jako v současném tanci či nonverbálním divadle. Jak už to u premiér, předpremiér a prvních repríz bývá, mají své mouchy, nicméně výše kvality dané inscenace je vždy evidentní okamžitě. O tom, že Ultima Vez dohlédne dál než jen na špičku své taneční obuvi, svědčí i fakt rozdílného obsazení dětských rolí u každého z pražských uvedení inscenace Talk to the Demon, se kterým se tak nepochybně měnil i kontext pointy a přinášení sdělení. Páteční předpremiéra mrazila svou otevřeností, deptala svou ponurostí a zároveň občerstvovala svou hravostí. Jestliže se klišovitě pozastavíme nad obsazením dětí v takovémto typu představení, lze konstatovat snahu autorů o vyváženost mezi využíváním, používáním a zneužíváním. Otázkou zůstává přínos pro tyto účinkující děti, ale to už je v morálním svědomí režiséra. Každopádně, pokud dětský herec/dětská herečka nejsou zaangažováni více než jednou či dvakrát, mohou si to celé pojmout jako hru s potleskem na konci. A přitom je jejich přítomnost onou podstatou představení.
Není-li ono dítě, které se na vás z jeviště usmívá, vaše dítě, osudově vám na něm stejně nezáleží. Stejně jako v divadle i doma u televize jej pak se spikleneckou blazeovaností dospělého veřejně vyvolíte z předestřené nabídky a ochotně se necháte unést jeho zdánlivou roztomilostí. Když pak s vámi ve finále vyzývavě manipuluje, konsternuje vás svou drzostí, s jakou vyjadřuje svůj názor, ptáte se: Kde se to v nich bere, vždyť jsou to děti? A pak už jen záleží na vaší míře flegmatismu vůči budoucnosti, jak moc vám odpověď vezme dech. Naučily se to od nás, z informací, které jim ochotně dáváme k dispozici různými kanály bez dalších souvislostí (ty totiž nepovažujeme za zcela vhodné nebo důležité). Provokativnost tvůrců zdůrazňováním tzv. nepoužití hudby se pak samozřejmě jeví jako zcela bezvýznamná záležitost, reklamní trik, berlička pro nevědoucí. Akcentace klasického divadelního přednesu textu a jevištního projevu herců v roli stejně jako technické zesílení vzniklých zvuků a ruchů jsou více než náhradou hudební produkce. Onen neočekávaně-očekávaný experiment možná v první chvíli mate, významovostí ale přináší osvěžení na poli kreativních přístupů v tomto divadelnímu žánru.
Produkce Ultima Vez by se možná dala přirovnat k románům německého spisovatele Johannese Maria Simmela. Klauni se smějí, nebo varují, ať jako laciní šašci v převleku, anebo jako mimové pierotského ražení. Každopádně se objevují na konci. Pokud to ovšem nebyl začátek nové éry! Ať je to, jak chce, česká taneční scéna a většina její divácké obce si libují v názorových a vkusových stereotypech, které jim sice dávají určitý obraz kompaktnosti, lépe řečeno bezpečné provázanosti, na druhou stranu je ale ochuzují o větší otevřenost a odvahu riskovat či opravdu sdělit svůj názor nebo jiné nazírání přijmout. A to jak na poli tvůrčím, tak diváckém. Těžko totiž lze chápat věci, s nimiž nemáme vlastní zkušenost nebo jsme ji už zapomněli, zvlášť když se nedostává ochoty přijmout víc než povrchový obraz věci, přičemž podstatu jejího smyslu raději vnímáme, a tedy i posuzujeme jen zběžně.
Wim Vandekeybus stejně jako Lenka Flory však především reflektují dnešní svět a společnost, čímž plní povinnost svého uměleckého poslání. Jejich tvorba je v každém případě určena spíše náročným a poučeným divákům, kteří dokážou a chtějí propojit kontext daných indicií uschovaných v představení a oceňují nedeskriptivní způsob zobrazení skutečností života, o jehož další podobě rozhodujeme jen my sami. Přináší informace důležité pro naši další volbu, která bude dále ovlivňovat nejenom naše životy, a tak stírat nebo prohlubovat rozdíl mezi realitou a již dříve navolenou fikcí, která na základě cizích rozhodnutí náš život provází. Psáno z premiéry 18. listopadu 2013 v Divadle Ponec a světové předpremiéry 4.–6. dubna 2014 v Divadle Archa.
Flashed by
Koncepce, scénografie, choreografie a režie: Lenka Flory
Tvorba, choreografie a interpretace: Lea Švejdová
Videopráce/film: Barbara Schröer
Světelný design: Jan Beneš
Zvuková spolupráce: Michal Vaniš
Kostýmy: Mariana Novotná
Produkce: Jan Malík & Nanohach, z. s.
Premiéra: 18. 11. 2013  Talk to the Demon
Režie, choreografie a scéna: Wim Vandekeybus
Tvorba, choreografie a interpretace: Elena Fokina, Luke Jessop, Jerry Killick, Gala Moody, Yassin Mrabtiti, Manuel Ronda, Laso Dankambary, Luke de Bole, Samuel de Lille a Martha Killick
Umělecká a dramaturgická spolupráce: Greet Lhoats
Světelný design: Davy Deschepper a Wim Vandekeybus
Zvukový design: Bran Mari
Stylistka: Isabelle Lhoas
Asistentka stylistky: Isabelle De Canniere
Produkce: Ultima Vez
Světová předpremiéra: 4.–6. 4. 2014 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: