Wendy Houstoun v 50 aktech

11. 6. 2012 recenze

Autor

Wendy Houstoun, ikona současného britského pohybového divadla, dlouholetá členka progresivního souboru fyzického divadla DV8, dorazila do Prahy. Představila se v rámci festivalu Tanec Praha se sólovým představením 50 ACTS. Během padesáti obrazů, z nichž některé trvaly pouhé vteřiny, zatímco jiné byly rozvinuty do delších ucelených pasáží, přednesla své vidění a kritiku na některé elementy dnešní doby. Její styl práce je typický propojováním pohybu s textem, ať už v podobě mluveného slova či písemného vyjádření promítaného na plátno. V obou případech se prolínaly filozofické úvahy, krátké úderné manifesty hodné vůdce davu, s instrukcemi, jak předcházet úrazům na pracovišti či dotazníkem určeným lidem procházejícím závěrečnou etapou života. V obou případech se autorce podařilo předat divákům sdělení v kompaktní formě. A to díky oproštění se od scénických zbytečností a jednoduchému tělesnému vyjadřování založenému převážně na civilních pohybech a gestech. Pokud Wendy Houstoun promlouvala, její tělo doplňovalo sílu výpovědi, pohyb paží byl veden s napětím a směřoval k vytyčenému cíli. V momentech, kdy měla pozornost diváků směřovat na promítací plátno, stála Wendy nehybně či vykonávala monotónní víření až do úmoru, což působilo záměrně komicky. Humor je vůbec silnou stránkou její tvorby. Je inteligentní, je v něm nadsázka s trochou hořkosti ve vnímání současné společnosti. Je obsažen ve stěžejním tématu, které se více či méně nápadně prolíná 50 akty, je ožehavé, citlivé a zároveň věčně přítomné v každém z nás, což v případě tanečníků platí dvojnásob – je jím STÁRNUTÍ. Wendy se vůči němu vymezuje hned několikrát, popírá ho, bojuje s ním, vysmívá se mu, přijímá ho… nastavuje tak zrcadlo dnešní době, která ve svém zběsilém tempu hrne mládí vpřed a stáří někde zapomíná… Zajímavé na 50 aktech je i nakládání s hudbou a hudebními nosiči. Magnetofonový pásek z kazety je bez emocí vytáhnut, aby sloužil jako jakýsi růženec při věštění poměrně nepříznivé budoucnosti interpretky, gramofonové desky jsou do melodií klasické vážné hudby přesně ve správně načasovaný moment rozbíjeny kladivem. I to budí asociace na vnímání ubíhajícího času v souvislosti s technologickým pokrokem, kdy stále nové a nové vynálezy a výmysly válcují ty staré. Slova Wendy Houstoun: „Věk není atraktivní-věk je depresivní-věk je o ničem.“ V případě této bezesporu charismatické osobnosti to však neplatí. Věk jí není překážkou, je jí výhodou. Díky nabyté moudrosti, nadhledu a snaze o upřímnou výpověď je její místo na umělecké scéně nenahraditelné. Stále nám totiž má co říct… 50 Acts
Tvorba a interpretace: Wendy Houstoun
Light design: Nigel Edwards Představení proběhlo v rámci festivalu Tanec Praha. 9. června 2012, Divadlo Ponec.