Zastavení s Madonou (se rzí)

K Madoně se rzí (Johana Pocková). Foto: Vojtěch Brtnický.

Svůj výchozí silný osobní prožitek autorka popisuje v programu: „Kdysi jsem na cyklovýletě v šumavských hvozdech užasle stanula před zašlým obrazem Bohorodičky, pršelo a Madona jako by plakala. Všichni známe onen mystický pocit vytržení z reality, moment, v němž cítíme, že prožíváme cosi výjimečného, cosi, co nemáme pod kontrolou, co k nám přišlo z jiné dimenze, a my se ocitli mimo čas a prostor v hlubokém kontaktu s něčím nás přesahujícím. Většinou si takový pocit chvíli pamatujeme a pak jej zahluší jiné zážitky. Ale když jste umělec, máte potřebu se o to podělit.“ Pocková intenzitu zvláštní chvíle strukturovala do nemnoha obrazů, výjevů a zastavení a zpřítomnila různé aspekty a asociace, jimž tato mocná imprese dala podnět. Výrazně symbolický ráz některých scén povznesla spolu s hudbou a světelnou kresbou až k silně citově zabarveným vjemům zapuštěným v působivé atmosféře.

Příkladem budiž barokizující tanec, kdy se polohy těla mění s vrstvami kostýmu a připomínají oživlý skulpturální katalog pozic s důrazem na kresbu světla a stínu. V záhybech drapérie se vynoří obdivná vzpomínka na živost mramorových plášťů a rukávců renesančního a barokního sochařství. Kontrastně k rozmlžené renesančně-barokní snivosti se staví obraz, v němž hlasité údery zvonů cloumají ve velkých gestech tělem protagonistky a připomenou násilný a omezující diktát církevních autorit, temnou stranu středověku. 

Každý úder zvonu je zásahem do těla, zvuk je silný, tělo slabé, musí trpět a poslouchat. Zároveň tím Pocková připomene, že v příběhu Panny Marie je skryto univerzální utrpení, bolest, ztráta a žal. Ostří i rozmlžuje perspektivu, tu sáhne k pocitu neseného historií a Madoniným kultem, tu sama sebe vytáhne do jiného času a nazuje holínky plné vody a v jejich tíze a kluzkosti se najednou objeví záchvěv humoru a lehkosti. Asociativní strukturu vede evidentně hudba a výtvarná vize, které určují, kdy se bude na jevišti snít a kdy zpívat. Poetičnost se špatně popisuje, ale dobře prožívá. Zvláště, když má únosnou míru, není monotónní, a dokonce je i překvapivá. Jedno překvapení se dostavilo se scénickým objektem – obrovskou krinolínou, která se nasunula na jeviště a pod vrstvenými „oponkami“, které ji pokrývaly, se vykreslil reliéf kapličky na kopci – takové dětské kukátko do dávných vzpomínek vypůjčené ze světa loutkového divadla. 

V rozmanitých vrstvách díla nahmatáme i něco pohanského – sebevědomou, hravou ženskou energii a její různé valéry. Tyto polohy jsou hodně vzdáleny soucitné, trpící postavě panenské Marie tak, jak je stereotypně prezentována. Je tu nakročeno k rozvinutí širšího tématu o současném prožívání a osvobozování ženství, jakási diskuse s ženskou pasivitou a útrpností. Ale hlavně se Johaně Pockové dařilo držet pozornost a budit zájem, což je v rámci tak lyrického tvaru třeba ocenit, stejně jako stojí za zmínku její jevištní charisma a pohybová originalita. Madona se rzí má jen asi 40 minut, ale skýtá kondenzovaný a koncentrovaný zážitek, který má potenciál přenést nás na ten krátký čas někam blízko k naší duši. A to není málo. 

Psáno z premiéry 21. září 2021, Divadlo Ponec.

K Madoně se rzí
Koncept, choreografie, interpretace: Johana Pocková
Hudba: Martin Tvrdý
Scénografie, kostýmy: Vendula Tomšů
Light design: Jiří Šmirk
Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová
Dramaturgická konzultace: Cécile Da Costa, Dora Sulženko Hoštová
Hudební nahrávky vážné hudby: Lumír Pock