Martin Dvořák a Tobias Greenhalgh, Foto: Marek Procházka
Cílem bylo propojit výrazové prostředky zpěváka a tanečníka v působivé minimalistické hudební drama na pozadí Schubertových písní s texty Wilhelma Müllera. Cyklus vznikal ve dvou částech v letech 1827 a 1828 a byl původně psán pro tenor a klavír. Záhy byl ale transponován a je součástí repertoáru zpěváků a zpěvaček různých hlasových poloh. V této inscenaci zpívá baryton. Ve čtyřiadvaceti obrazech pojednávajících o zrání muže na jeho pomyslné životní cestě a filozofování o životních hodnotách a citových vzplanutích a zklamáních si tvůrci a interpreti Martin Dvořák a Tobias Greenhalgh kladou otázky o proměně člověka a jeho hodnot v závislosti na schopnosti přijímat osud a životní okolnosti jako výzvu k zrání či jako osobní souboj s nemilosrdným údělem a předem „rozdělenými kartami ve hře“.
Vizuální stránka představení je tanečně i výtvarně pestrá. V úvodu přichází tanečník k široké roli papíru, na kterou si lehá, plazí se po ní a mazlí se s ní, později na ni píše, hraje si s ní, až ji zmačká. Papír se prolíná s velkou průhlednou látkou, do které se tanečník balí a vytváří s ní různé obrazce. Svoji roli mají v představení velké kameny, drobné skleněné oblázky i sklenice s vodou. Důležitou rekvizitu zaujímá stůl a dvě židle, jejichž postavení se v průběhu večera mění – od opory, přes naznačení cesty až po úplné převrácení. Hra se světlem v podobě nastaveného zrcadla nebo použití baterky místo bodového světla dokreslují celou vizuální stránku inscenace.
Mezi zpěvákem a tanečníkem vzniká taneční kontakt a pohybové souznění, které je rozvinuto kontaktní improvizací a dynamickým, moderním pohybem. Písně jsou propojeny nonverbálním dramatickým obloukem, je vidět citlivé následování textu. Martin Dvořák vychází ve své choreografii z textu, který je zpívaný na vysoké interpretační úrovni v německém jazyce pouze za klavírního doprovodu. V pohybovém ztvárnění jsou využity rekvizity jako partner, a vzniká tak působivé hudebně-vizuální drama.
K dokonalosti díla přispěla i výborná akustika vstupních prostor Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie a celek výtvarně dokreslila jeho ornamentální výzdoba. Tobias Greenhalgh si přál nějakým způsobem zvizualizovat vnitřní svět písní. Chtěl velmi citlivě, filmově evokovat obrazy, které vyvolávají, zajít co nejdál, až k jejich psychologickému vyznění.
Pro Martina Dvořáka bylo zásadní spojení mladého zpěváka na počátku kariéry a zralého tanečníka, který už víceméně bilancuje. U Zimní cesty si myslel, že kdyby již nic dalšího nepřišlo, tak to je ten večer, kdy se otočí za svou uměleckou dráhou a uvidí snad nějaké stopy. Bere toto dílo jako mezník, být na jevišti s touto hudbou je pro něj obrovský dar. Zimní cesta vypráví o rozpětí, hloubce a šíři uměleckých žánrů, které se zde prolínají. A současně přináší i osobní sdělení.
Ukázka textu Schubertových písní
XXII. Tři slunce
Tři slunce zřel jsem, jak
vzduchem žhnou,
k nim dlouho jsem zíral oblohou.
A jejich kruhy stály nehybně,
jak by nechtěly jít ode mě. Ach, mými slunci nejste dnes,
ó, jinde laďte tváře v ples.
Mně kdysi plál též úsměv tří,
teď zapadla dvě nejlepší. A poslední až půjde k nim,
pak v temnotách se snad
uzdravím.
Psáno z reprízy 17. prosince 2015, Moravská galerie, budova Uměleckoprůmyslového muzea, Brno.
Zimní cesta
Režie, choreografie a scéna: Martin Dvořák
Hudba: Franz Schubert
Texty: Wilhelm Müller
Hudební spolupráce: Marcin Koziel (klavír), Tobias Greenhalgh (baryton)
Kostýmy: Jindra Rychlá Zdroj: http://www.proart-festival.cz/
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?