420people: Češi Čechům

Lednový vítr přivál do Prahy dlouho očekávanou událost. Pražská premiéra projektu 420people 23. a 24. ledna 2008 konfrontovala světovou úroveň českého současného tance s pohledem českého publika. Nabídla na stříbrném podnosu tanečníky, kteří vyšli z české taneční školy, ale tanečně dospěli už jinde. V zahraničí, které z našeho pohledu vlastně ani cizinou není. Hlavní protagonisté večera Václav Kuneš a Nataša Novotná byli po několik let angažováni v NDT u Jiřího Kyliána.
Večer v Divadle Archa měl velice příjemnou atmosféru, plnou očekávání z obou stran. Václav Kuneš a Nataša Novotná vsadili na osobní kontakt s publikem a tím snad rozlomili i ty poslední ledy v srdcích diváků (pokud tam vůbec nějaké byly). První choreografie večera Paedocypris Progenetica byla starší práce Václava Kuneše inspirovaná románem George Orwella „1984“. Hranaté pohyby neforemných postav interpretované Natašou Novotnou, Tomášem Rychetským a samotným autorem choreografie působily záměrně těžce a ubíjejícně. Snad jeden jediný pouhý skok v sobě nesl tolik naděje a touhy, byl však jen okamžikem (i když velice zdařile vysokým na jednoduché sauté). Naštěstí druhá čtvrtina večera přinesla to, co české publikum miluje. Neen – Ya je prací dá se říci až „kyliánovskou“ (což ovšem může znít jako klišé). Je plná vtipu, příjemného tanečního slovníku, jehož pohyby inspiruje především hudba. Je muzikální, a to se cení. Tady se autor (opět Václav Kuneš) výborně strefil do vkusu svých diváků. Jeho tanečnice (Zuzana Kvačková-Heréniyová, Nataša Novotná, R. Watanabe) byly lehounké a zároveň energické. Měnily se před očima dle charakteru písně i kostýmu. Nezápasily o muže (Tomáš Rychetský), ale procházely etapami svého ženství, přestože jednou ženou dohromady určitě nebyly. Hudba Niny Simone byla výbornou inspirací. Tanec pro hudbu a podle hudby, tanec pro zábavu, tanec pro Čechy. Třetí část byla vyhrazena hostu večera, francouzskému tanečníku, choreografu a pedagogu Abau Lagraa a jeho Oú transe. Neskutečná dokonalost ovládání těla, jaká byla vidět při jeho tanci na jevišti Archy, je typickým příznakem právě francouzských tanečníků. Perfektně zvládnuté pohyby svalstva, fascinující proměny vnitřních elementů procházející jako had tanečníkovým tělem do výrazu a zpět. Uzavřenost kontrastující s euforií z pohybu, tance a možnosti metamorfózy. Muž a žena v jednom těle. Dlouhý program večera uzavřela nová choreografie Václava Kuneše Small hour. Duet dvou lidí, již se střetli na malou chvíli, která se pak na dlouho otiskne v jejich myslích. Co to musí být za chvíli? A proč je tak silná, proč jako by se vryla a snaha zapomenout na ni je pouhým utrpením? Okamžik, který se zdá pouhým snem, byl oběma interprety dokonale vystižen. Každičký pohyb i gesto dávalo tušit blížící se chvíli rozloučení a zároveň tu okamžitou bezstarostnost. Protikladem lyrickému pojetí byla věcnost gest i výrazu, ovšem bez problému zapadající do kontextu. Přesto čerstvé je čerstvé a potřebuje dozrát. Dle toho, co bylo řečeno na závěrečné diskuzi, k tomu bude příležitost při práci na pokračování tohoto kusu. Máme se na co těšit. Psáno z večera 23. ledna 2008

Témata článku

Tanec