60 let svobodného současného tance

Celý rok 2021 připomínal vznik Vysokoškolského uměleckého souboru (VUS), který skoro půl století formoval tuzemskou taneční scénu. Právě díky tomuto amatérskému spolku, vášni a nasazení všech jeho členů, mezi něž patřili například František Pokorný, Ivanka Kubicová, Jan Hartmann, Marcela Benoni, Antonín a Vlasta Schneiderovi, Jan Kodet nebo Petr Zuska ad., Československo vstoupilo do světa současného tance. Pojďme si na tento „fenomén své doby“ při příležitosti jeho 60. výročí zavzpomínat.

Svatyně slunce (N. Diamond). Foto: soukr. archiv Marcely Benoni.

Svatyně slunce (N. Diamond). Foto: soukr. archiv Marcely Benoni.

Marie Niček Autor: Marie Niček

Psal se rok 1961. Na taneční scéně vál svěží vítr a naděje. Ze Západu až za oceánem i do dalekého Československa doléhaly nové hlasy, techniky, výrazové prostředky, přístupy k tělu a pohybu. Nespoutaný jazz a jméno Marthy Graham rezonovaly celým tanečním světem. Emoce, exprese, autenticita, svoboda! „Umělecké směry, které ze Západu prosakovaly, nás velmi ovlivňovaly a burcovaly k vlastnímu vyjádření, byli jsme hladoví po všem novém,“ popisuje atmosféru tanečnice, choreografka a lektorka VUSu Marcela Benoni.

Čas pro nové příležitosti pocítil i tehdy mladý choreograf František Pokorný, jenž má dnes úctyhodných osmaosmdesát let. Folklórní taneční skupinu stávajícího VUSu proměnil ve skupinu moderního tance a tehdejší současné taneční umění začalo vzkvétat. Po první úspěšné dekádě vstoupily do VUSu na začátku 70. let dvě významné osobnosti: Jan Hartmann a Ivanka Kubicová. Jejich příchod znamenal klíčový okamžik nejen pro soubor, ale i pro celou taneční scénu. Uvolněnější období roku 1968 Kubicová využila ke studijnímu výjezdu do zahraničí, a stala se tak vůbec první Češkou, která se čtyři roky učila takzvanou „grahamku“ na London Contemporary Dance School přímo od profesionálů.

„Jsem vyškolená baletka a na konzervatoři jsme se tyto techniky neučili,“ říká absolventka Taneční konzervatoře Praha Ivanka Kubicová, která po návratu ze zahraničí působila jako sólistka Československého souboru písní a tanců (ČSSPT), své srdce ale věnovala modernímu tanci, kterému se mohla věnovat právě ve VUSu. „Otevřel se mi zcela nový svět a pochopila jsem, jak tělo funguje a jak s ním správně pracovat.“ Její kolega Jan Hartmann, absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze a později katedry tance v oboru choreografie na HAMU, který získal zkušenosti na stejné londýnské škole, má podobné dojmy: „Pocházím ze sportovního prostředí, díky modernímu tanci se ze mě stal ale úplně jiný člověk, jak tělesně, tak duševně.“

Fóbie (Z. Matějů). Foto: soukr. archiv Marcely Benoni.

Tanečnice Marcela Benoni propadla naopak vyučovacímu procesu francouzského choreografa Maurice Béjarta, s nímž se seznámila na dvouleté stáži v Bruselu. Vycházel z klasického baletu, ale i grahamovské techniky, a hlavní přínos jeho přístupu spočíval v kombinaci divadelních a netradičních postupů s těmi ověřenými. „Klasika byla strojená, virtuózní, líbivá, zatímco moderní tanec byl fyzičtější, syrovější a dal mi možnost vyjádřit svou osobnost,“ popisuje jeho benefity absolventka taneční konzervatoře, která poté působila v Baletu Národního divadla. „Vlastimil Harapes si nás dobíral, že jsme ‚ti bosí‘, ale nakonec i on s VUSem tančil v choreografii Ivanky Kubicové v slavnostním představení v Hudebním divadle Karlín,“ vypráví, jak na ni pohlíželi kolegové, když na začátku 80. let odložila špičky a utíkala z divadla do tělocvičny VUSu za svobodou.

Svoboda v nesvobodě

Svoboda – pojem, který jde s VUSem ruku v ruce. A to dokonce i v socialistickém Československu, které brojilo proti vlivům ze Západu a výraz „moderní“ nesměl ani zaznít. Pokud byla řeč o nových technikách, používalo se označení „novodobý tanec“. Na oficiálních divadelních scénách se diváci setkali pouze s klasickým baletem. Vedle toho ale tiše a nenápadně, bosí a na podlaze, projevovali své emoce a nacházeli nové projevy těla nadšenci z VUSu.

Cožpak nikdo nezakročil a nezatnul jim tipec? „To jsou ti amatéři, říkali o nás,“ směje se Benoni.

Amatéři? Vskutku? Se souborem se pojí jména jako Jiří Kylián, Petr Zuska, Jan Kodet, Eva Jeníčková, Monika Rebcová, Eva Černá nebo Karel Vaněk. Z mnohých členů se staly přední osobnosti české taneční scény. Být považovaný za amatéra ovšem mělo tehdy své výhody. „Jako tanečníci jsme nemluvili, herci to měli těžší, nás ale nekontrolovali a mohli jsme si dělat, co se nám zlíbí,“ vypráví Benoni, která se v autorské tvorbě našla. S láskou vzpomíná na svou první choreografii Svatyně slunce (1981), obor následně vystudovala na HAMU. Na repertoáru VUSu stálo například i oceňované, ač kontroverzní, představení Trojkoncertino (1983) Ivanky Kubicové, které bylo jednou označeno jako „kritika všech totalitních režimů“, soubor ho však odehrál dokonce i v Moskvě, nebo Hartmannova inscenace Raport (1985). „Byli rádi, že se mladí hýbou, netropí nějaké lumpárny, a neuměli číst mezi řádky,“ směje se choreograf. Svěží vítr a neotřelý pohled přinesla i díla Pavla Šmoka, jehož Pražský komorní balet s VUSem od 70. let spolupracoval, a úzké vztahy mezi oběma institucemi, nyní Tanečním centrem Praha (TCP), trvají dodnes. „Šmok, to bylo jméno, které ve světě něco znamenalo, vzhlíželi jsme k němu,“ vzpomíná na společné období Hartmann.

Láska a smrt (P.Eben). Foto: soukr. archiv Marcely Benoni.

Členové souboru celý den pracovali, trénovali na prknech divadel nebo studovali, večery trávili ve VUSu. Po náročném dni přišel další fyzický výkon, oni zde však opět načerpali energii, protože dělali, co milovali. „Vzájemně jsme se obohacovali. Já cítila potřebu předat dál svoje zkušenosti ze zahraničí, z nich čišelo nadšení a touha experimentovat a zkoušet nové věci,“ popisuje atmosféru Kubicová. Nešlo o oficiální, profesionální soubor, pracovali proto ve ztížených podmínkách. „Vymetali jsme všechny možné tělocvičny a nejrůznější prostory, kde bylo zrovna volno, abychom mohli zkoušet,“ vzpomíná Benoni. Od roku 1977 VUS fungoval pod záštitou Univerzity Karlovy a díky spolupráci získal mnoho příležitostí vycestovat v rámci výměnných studentských pobytů do zahraničí, od USA, Paříž až po Sibiř. „Když jsme vystupovali v Nyonu ve Švýcarsku, přespávali jsme v protiatomových krytech. Byli jsme ale nadšení, že se vůbec dostaneme za hranice,“ dodává Benoni.

 

Dlouhá cesta k vysněnému cíli

„VUS byl fenomén své doby,“ hodnotí choreograf a pedagog Jan Kodet, který v souboru učinil své první taneční kroky. „Otevřely se přede mnou ty nejlepší dveře do světa tance, které jsem si tehdy mohl představit, a díky tomu jsem se začal tanci věnovat i profesionálně,“ vypráví Kodet, který následně vystudoval pedagogiku moderního tance na HAMU a dnes patří k předním tuzemským choreografům. Do VUSu přišel na začátku 80. let jako patnáctiletý a dostalo se mu vedení od zkušených lektorů, jako právě Jana Hartmanna, Ivanky Kubicové, Marcely Benoni, Vlasty Schneiderové a později i Heleny Ackermanové.

V té době se vedení ujali Antonín a Vlasta Schneiderovi a zpočátku studentský, amatérský soubor se stále více profesionalizoval. V souboru lektorovaly významné světové osobnosti, které se učily od samotné Grahamové, Limóna, Cunninghama nebo Hortona. VUS také rozšířil své aktivity a začal pravidelně pořádat Mezinárodní týden tance a Letní taneční školu.

Schneiderovi měli velký sen: založit vlastní školu. První úspěch přišel roku 1984, kdy vzniklo Taneční centrum Univerzity Karlovy s vlastními prostory v areálu mensy na pražském Větrníku, ovšem bez dotací a zařazení do sítě oficiálních vzdělávacích institucí. Škola měla fungovat jako „konzervatoř – gymnázium“, kde by se studentům dostalo zevrubného tanečního vzdělání, od klasiky po modernu, a získali by i všeobecný přehled v ostatních oborech. Nebylo jednoduché prosadit, proč by tanečníci měli ovládat tolik technik a kromě tance se zaměřit i na jiné předměty. Oříšek představovalo i zajištění potřebných prostor, vybavení a finančních prostředků.Bylo to velmi důležité období experimentů, pokusů, omylů, bojů za přežití a nezávislost… a úspěchů,“ vzpomínal Schneider při 25. výročí TCP. V roce 1994, již odděleně od Univerzity Karlovy, vznikla osmiletá taneční konzervatoř. O tři roky později, za velké podpory Jiřího Kyliána a Pavla Šmoka, bylo Taneční centrum Praha jako obecně prospěšná společnost konečně zařazeno do sítě škol MŠMT. „Schneiderovi si tvrdě šli za svým cílem, do školy a svých studentů dali všechno, a byl to proto pro ně splněný sen,“ komentuje výsledek Benoni, která na škole na začátku 90. let působila jako pedagožka.

Vznik Tanečního centra Praha představoval důležitý mezník ve vývoji uměleckého školství v České republice a ve své práci poskytnout kvalitní všeobecné a odborné vzdělání instituce pokračuje dodnes. Nyní má za sebou další úspěch. V prostorách bývalého Branického pivovaru, které bude sdílet s Pražským komorním baletem a dalšími kulturními institucemi, vznikl Dům tanečního umění Praha, kde studenti získají adekvátní podmínky pro svůj další rozvoj. Cíl ředitelů Antonína a Vlasty Schneiderových se ale už skoro půl století nemění: „V oblasti tanečního žánru chceme jen dovést k dokonalosti kultovní slogan, který již v polovině 19. století zformuloval směrem k rodící se evropské tělovýchově Dr. Miroslav Tyrš: ,Ve zdravém těle, zdravý duch’,“ uvedl Antonín Schneider.

 

Zdroje:

www.tanecnicentrum.cz/

https://operaplus.cz/tanecni-centrum-praha-oslavi-25-vyroci-vzdelavaci-koncepce-konzervator-gymnazium/

 

 


Fotogalerie

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Foto z archivu Tanečního centra Praha.

Témata článku

Vysokoškolský umělecký soubor

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: