Anouk van Dijk v Arše

Všichni příchozí nervózně těkají očima po ostatních a netrpělivě přešlapují v právě vypůjčených ponožkách v divadelním sále. Málokdy se jim stane, aby byli při příchodu do divadla požádáni o vyzutí obuvi výměnou za zapůjčení erárních ponožek, a tak přemýšlí, co si o tom všem myslet. Když je uvaděčky požádají ještě o odložení kabelek, vlna nedůvěry stoupá. Po usazení na netradičně uspořádaná sedadla okolo několika metrů čtverečních uprostřed sálu jsou tváře všech napjaté a nedočkavé. Očekávání jsou vysoká, je řada na umělcích přesvědčit publikum o tom, že tahle opatření stála za to.

Několik prvních dlouhých minut po začátku představení diváci zblízka přihlížejí minimalistickému dívčímu duetu prosycenému intimitou – na dosah jejich dechu, jako nepatřiční voyeři. Energie bublající pod kůží zpocených těl postupně ovládá větší a větší prostor, až pohltí i první řady, které se stávají živým mantinelem žhavého ringu. Diváci jsou vtaženi do hry, aniž by stihli protestovat, statečně oplácejí pronikavý oční kontakt, rozpačitě přijímají kontakt fyzický. Po této předehře jsou jim odebrány i poslední pevné body jistoty a pomyslná útočiště – židle. Všichni se ocitají na jedné lodi uprostřed jeviště, se čtveřicí proplétajících se tanečníků (Philipp Fricke, Birgit Gunzl, Angie Muller, Nina Wolny), v absolutní tmě. Duety, sóla a tria se rychle střídají v putujícím světle reflektoru hned v jiném rohu sálu, hned uprostřed, hned přímo vedle vás. Tanečníci se proplétají mezi lidmi, narážejí do sebe, využívají stěny, podlahu i diváky. Vychutnávají si blízkost druhého, nasávají jeho živočišné teplo. Jejich pohyby jsou křehké a důvěrné. Diváci postupně přistupují na jejich hru, odvažují se blíž k tančícím tělům, vyhledávají kontakt, staví se jim do cesty. Nechávají se bez rozpaků odvést za ruku do světla, kde se přidávají k tančící skupince. Ta se postupně rozrůstá do velkého finále a závěrečné tmy, kterou zní společné brumendo účastníků. Je to ale už jiná tma než na začátku. Ostražitost nahradila důvěra a blízkost, nejistota dostala příchuť zvědavosti.

Anouk van Dijk připomněla publiku nejsilnější zbraň tance: tělesnost. Fyzická blízkost, která jitří naše smysly, nám pomáhá lépe vnímat tanec jako médium, naše těla jako komunikační kanály. Strach ze ztráty soukromí, který v nás vyvolává paniku v přeplněných ulicích, je přetvořen na citlivější vnímání a respektování prostoru každého z nás. Neznámí lidé opouští divadelní sál s úsměvem směrem k ostatním spolu-divákům a se slovy „nashledanou“. Čím to?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: