Canto Hondo

V neděli 7. června měli diváci Tance Praha možnost zažít výjimečný večer. Mimo jiné mohli spatřit na jevišti Divadla Ponec tanec na špičkách, což je dost neobvyklé. To ale nebylo na představení Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… tím nejpodstatnějším. Inscenace představovala symbiózu mnoha způsobů vyjádření. Od tance přes pohybové divadlo až po mluvené slovo. Zvláštní dům.
Čas se v něm načisto ztratil.
V očích mnoho snů a v pokojích vydýchaný vzduch.
Když se dusíte, není čas na sny.
Obyčejný smutek.
Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná.
Mlčí, tancuje hlubokou píseň
.

…Tak zněla slova v programu představení. Ta, která neuměla odpustit se vrátila do svého rodného domu, kde ožívaly vzpomínky na minulost. Vydýchaný vzduch panoval ve vztahu jejích zesnulých rodičů stejně tak jako v jejím současném nesouznění s manželem. Dávné konflikty se opakovaly. Žena si od chvíle, kdy odkryla sundáním přehozů ze starého nábytku nejen interiér starého pokoje, ale i své rodiče, čím dál více uvědomovala neúplnost vlastních vztahů. Civilní pohyby hlavní postavy (Stanislavy Vlčekové) se postupně přeměnily v taneční vyjádření vnitřní nevyrovnanosti. Žena si marně snažila předstíranou divokostí získat svého netečného partnera (Jána Hromadu). Svoji slabost však neskryla.
V inscenaci byl jasně zpracován názor, že konflikty ve vztazích se často předávají z generace na generaci. Žena čím dál častěji tančila synchronně se svojí matkou (Annou Sedláčkovou) a vzdalovala se svému partnerovi. Ten si žil (nebo lépe tančil) ve vlastním pro ni nepochopitelném světě, stejně tak jako v minulosti její otec. Postava otce byla z rodičovského páru tou výraznější. V osobité interpretaci Csongora Kassaiho tato role jako jediná spojovala pohybové vyjádření ještě s mluveným slovem. Csongor Kassai zde však nepředstavoval vypravěče, kterého by bylo třeba k dovysvětlení příběhu. Zatímco vyprávěl historku z dětství či si hrál se slovy ve svém věčném stavu opilosti, emoce byly vyjádřeny především pohybem. Čím více se v nich postavy zmítaly, tím více přecházely od civilních pohybů k tanečním. Tanec se nepokoušel vyjádřit situace, v kterých by jeho vypovídací schopnost byla omezená, a rozvíjel se naopak především tam, kde umožňoval náhled do nitra postav lépe než stovky slov. V úvodu zmíněný tanec na špičkách v podání postavy dcery (Miroslavy Klementové) pak neodkazoval k ničemu jinému než k neuskutečněnému snu hlavní postavy o kariéře baletky. Právě tím, že v dceři viděla své vlastní nesplněné naděje, ji však stejně jako svého manžela čím dál více ztrácela. …Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná. Mlčí, tancuje hlubokou píseň. Inscenace, v které se spojovaly životní příběhy několika generací, kromě působivé atmosféry starého domu oplývala mnoha rozmanitými nápady. V rovině pohybového vyjádření, v použití rekvizit i ve zvukové složce nebyla žádná akce zbytečně a vše se rozvíjelo dál. Tanečnice houpající se zavěšená na stěně náhle asociovala kyvadlo hodin, prostírání nádobí se vyvinulo v duet s talíři, bouchnutí do stolu přerostlo v emotivní hádku a zuřivý rytmický doprovod. K zvukové složce nutno dodat, že představení doprovázela hudba Josefa Vlka, Kamila Žišky a Jána Kružliaka, která byla z části hrána na živo „mrtvými“ postavami hudebníků a která nemalou měrou přispěla k působivosti celkového tvaru. Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… představovala vyrovnanost všech složek představení (choreografie, hudba, scénografie). Z výkonů tanečníků bylo cítit, že choreografie vznikala přímo pro ně a s jejich spoluprací a interpreti byli se svými rolemi řádně „srostlí“. Dílo tvůrců Šárky Ondřišové (choreografie, režie, námět, scénář) a Kamila Žišky (režie, námět, scénář) potvrdilo, že ocenění Doska 2008 (za nejlepší inscenaci, režii a scénickou hudbu) neobdrželo omylem. Psáno z představení 7. června 2009 (od 20 hod).

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: